Buddhismus Čisté země jako vaišnavismus

Část sedmá: Hinduismus s falešným já, buddhismus s ne-já (anatta) nebo pravé já velké tradice bhakti?

Bhakti Ananda Goswami

Poté, co jsem právě navštívil stránku týkající se New-Age advaita-védánty, na níž mě odkázala velmi láskyplná osoba, následuje má odpověď. Ta stránka je plná sladkého kázání o lásce, ale z konečného hlediska učí neexistenci jakéhokoliv osobního já, buď omezeného nebo svrchovaného (Boha). Logická rozporuplnost tohoto spojení impersonalismu a lásky proniká hnutím New Age (Nový věk), kde jsou křesťanská hodnota lásky a jistý druh nevinné romantiky a sentimentalismu často paradoxně předkládány v souvislosti s nějakou formou zkaženého neo-májávádského-hinduistického či neo-thérávádského-buddhistického učení s falešným já či ne-já. V původních historických formách májávády a thérávády je veškerá ,láska´, jako je ,já´, které miluje a je milováno, považována za klamnou. Láska, romance, připoutanost, sentimentalismus, idealismus, atd. jsou považovány za patologické stavy ,závisle vznikající´ (pratítja-samutpáda), které musí být odhaleny jako ,prázdné´ pronikavým vhledem ,moudrosti´ falešného já a ne-já. ,Absolutní nicota´, nikoliv láska (viz spisy voidistického buddhistického mistra Masea Abeho) je cílem tohoto rozvoje ateistické buddhistické ,moudrosti´.

(Odpověď upravena pro tuto stránku)

Nejdražší ...,

tento dopis odkazuje na šestý díl mé série dopisů a článků o buddhismu na této stránce. Po přečtení stránky [o advaita-védántě a neosobním-já], na kterou jsi mě v můj prospěch odkázal, jsem uvažoval, že bys mohl mít zájem o tuto sérii.

Obě ateistické formy hinduismu a buddhismu (májáváda a théraváda) popírají existenci jakéhokoliv já v transcendenci. Natolik důkladně zaměňují falešné ego či falešné ,já´ mysli a subtilního těla jako všeho, co existuje (v iluzi), že paradoxně redukují transcendentní realitu existence a pozitivní personalismus na iluzi (s nikým, kdo by jí podléhal)!

Jaká je historičnost těchto impersonalistických a voidistických tradic?

Z historického hlediska nejsou impersonalistický hinduismus a ateistický buddhismus nejranější autentické formy hinduismu a buddhismu. Nejranějšími formami jsou autentické bhaktické neboli devocionální láskyplné tradice transcendentního personalismu a božské spásonosné milosti. Ateistické formy hinduismu a buddhismu jsou pozdější znehodnocení či přivlastnění a vývoje některých prvků spásonosných teistických tradic. Hinduistická májávádská advaita-védántská a théravádská (ateistická) buddhistická tradice byly historicky původně spojované buď s přísnou gnostickou tělo- a svět- zavrhující askezí nebo naopak levorukým tantrickým typem extrémní a účelně zvrácené smyslové bezuzdnosti. První usiloval o osvobození ze saha světa utrpení pomocí extrémního popření života / vtělení či jejich hodnoty. Osobnost byla nemoc, utrpení určené k vyléčení, nebo podvod, který je třeba odhalit. V druhém žádná konečná osobní realita znamenala žádné absolutní hodnoty, žádné morální právo, žádné zlo, žádná ,dharma´ či povinnost... a to vedlo k naprostému morálnímu relativismu a zvířeckému bezohlednému vykořisťujícímu a dravému chování mezi levorukými tantriky. Po celém východě svazky mezi těmito tradicemi s falešným já a ne-já a přísnou askezí či zvrácenou bezuzdností přetrvaly dodnes. Velké spásonosné bhaktické (devocionální) tradice se však impersonalistickým a láskyprostým extrémům přísné askeze a nespoutané zvířecké bezuzdnosti tradičně vyhýbaly díky putování po vznešené střední cestě zbožné oddanosti k dokonalému spásonosnému osobnímu Bohu-který-je-Láska a Milost.

Oproti těmto extrémům tradic čistě iluzorního já a ne-já New Age, forma křesťansky modifikované advaita-védánty, nelogicky spojuje hippiovský ideál lásky s určitou verzí hinduistického či buddhistického učení impersonalismu či voidismu. Někdy se však toto spojení týká brahmavádské formy advaita-védánty zastávané teističtějšími ,monistickými´ hinduisty. Stránka, na kterou jsi mě upozornil, odráží takovou pietistickou a devocionálnější linii tradice ,žádného individuálního já´ a ,realizace Brahmanu´ vyučované velkým advaita-védántským hinduistickým reformátorem Šankaráčárjou (západní učenci obvykle uvádějí 788-820 n.l). Ačkoliv je Ádi Šankaráčárja obvykle prosazován jako otec hinduistické školy impersonalistického ateismu, někteří z členů jeho linie káží monistický personalismus ,neohraničeného Brahmanu´, který lze obvykle nalézt v primitivních náboženstvích ,přírodní mystiky´ i v hnutí New Age. Příznakem tohoto neohraničeného a zahaleného personalismu je přítomnost lásky u jeho stoupenců. Něco nepochází z ničeho a láska existuje pouze proto, že existují osoby jako její dárci a příjemci. Zatímco tedy autenticky impersonalistické a voidistické východní tradice jsou opravdu láskyprosté, monistické (,všechno je jedno´) formy Brahman-vádského neohraničeného personalismu lze lépe chápat jako formy uctívání Svatého Ducha neboli všudypřítomné Paramátmy, v nichž může být přítomný rozvoj a realizace určitých příchutí duchovní lásky. V těchto (átman = Brahman) formách advaita-védánty jsou jednota nebo vše (či nad-duše, atd.) prostoupeni atributy milující a milované osoby. Splynout s monistickou všudypřítomnou ,jednotou´ této tradice neznamená stát se neosobní energií, ale částí všudypřítomné Osobnosti Božství. Tato forma advaita-védánty je tedy slučitelná s křesťanskými a vaišnavskými hodnotami lásky, které prosazuje, ne skrze uctívání zaměřené na konkrétní formu božstva, ale uctíváním ,Boží´ duchovní všudypřítomné lásky a líbeznosti.

V době Ádi Šankaráčárji byla gjána / gnostická intelektuální tradice hinduismu znehodnocena zhoubným théravádským učením o ne-já. Na to reagovalo hnutí Ádi Šankaráčárji a jeho žáků, kteří reinterpretovali celou teistickou tradici Indie z hlediska ,žádné individuální já, všechno je jeden Brahman´. Učinili tak ve snaze zastavit vzestup voidistického théravádského buddhismu přicházejícího ze Šrí Lanky a ovlivňujícího kastovní bráhmany (kněží a intelektuály), nejprve hlavně v jižní Indii. Impersonalistický ateismus těch nejmonističtějších (neti-neti / via-negativa) Šankaráčárjových žáků byl přesto považován za přijatelnější než nihilismus théravádského voidismu. Májávádská tradice, třebaže postrádá já v absolutnu, má alespoň neosobní existenci či bytí / základ bytí s pozitivní existencí, byť jen jako energie či síla. V théravádském buddhismu je i tomuto základu bytí upřena jakákoliv absolutní existence a je považován za iluzi! Ve srovnání s buddhistickým voidismem byl tedy advaita-védántský neosobní hinduismus považován za krok vpřed.

Ádi Šankaráčárja jako skrytý personalista

Zatímco Ádi Šankaráčárja proslul za své ,vše je jedno´ vysvětlení ,žádného individuální já v absolutnu´, ve svých osobních dílech, například ,Bhadža Góvindam´, ve skutečnosti napsal hluboce devocionální hymny pro Šrí Krišnu, Višnua, ženskou Šakti a ostatní zjevení a inkarnace Boha! Jeho vnější mise, ta, skrze kterou je obecně znám, je systém monistického čili nedualistického ,žádné osobní já´ myšlení jak je vyjádřeno na stránce, na kterou jsi mě odkázal, zatímco jeho vlastní osobní víra a ,vnitřní tradice´ byla intenzívně osobní oddanost Šrí Krišnovi a ostatním projevům Pána a Šakti. Jeho ateističtí impersonalističtí následovníci dnes ochotně přiznávají, že teistické hymny jemu připisované jsou autentické, ale prostřednictvím složitého překrucování významu slov se snaží ospravedlnit očividně osobní a devocionální význam těchto hymnů. Jeho teističtější stoupenci přiznávají a hájí jeho oddanost Bohu a bylo o nich známo, že se účastnili kírtanu (společné modlitby a uctívání) s oddanými Krišny, Višnua, Rámy-Višnua, Šivy a Šakti / Déví, atd.

Šankaráčárja postavil celý svůj systém neosobního já na základě psaného teistického a personalistického zjevení, které ho předcházelo o tisíce let, Védách a dalších klasických sanskritských písmech velkých bhaktických traditc Višnua, Šivy a Šakti / Déví. Stejným způsobem ateistické znehodnocení buddhismu vybudovalo svůj myšlenkový systém na přivlastněných a zneužitých (mimo kontext) prvků ranější devocionální teistické formy buddhismu. Jak v májávádském hinduismu tak v théravádském buddhistickém ateistickém kacířském systému bylo védské pojetí iluzorního falešného ega či falešného já rozvinuto bez jakéhokoliv paralelního porozumění, rozvoje či prezentace souvisejícího pojetí pravého já. Šríla Prabhupáda (významný vaišnavský světec) říkával: ,Padělek má cenu jen proto, že existuje originál.'

V autentických tradicích byla dekonstrukce falešného já pouze předehrou k porozumění a konečné realizaci pravého já. Ateistické tradice však nikdy nepřešly od dekonstrukce typu via-negativa čili neti-neti k pozitivnímu rozvoji transcendentního učení o já. Ateistické tradice pojetí transcendence vůbec nerozvinuly. Přiznávají pouze existenci iluze a možného subtilního hmotného energetického pole jako zcela neosobního základu existence. Nenachází se v nich žádná transcendentní říše či transcendentní osobní existence. Porovnejte to s učením o mimovesmírné či mimodimenzionální nehmotné transcendentní říši (nebi nebes) velkých zjevených bhaktických tradic.

Pravé já není klam vytvořený falešným já... klam, který nemá koho by klamal! Falešné já je mylná záměna pravého já za ,vozidlo´ já ve hmotě... ,závisle vznikající´ mysl a tělo. Ateistické tradice jsou v podstatě zcela světské / materialistické a zabývají se výlučně dekonstrukcí falešného já - ztotožňování se s myslí a tělem (hrubým či subtilním). Na druhé straně teistické zjevené tradice potvrzují, že existuje pravé já (neomezené i omezené) a ve skutečnosti je nezničitelným zdrojem veškeré existence. Toto transcendentní já je sat-čit-ánanda, neboli skutečné-věčné, oplývá vědomím, poznáním a blažeností! Jelikož podstatou tohoto pravého já je dávající-a- přijímající láska, ,Bůh je láska´ jak říká Bible. Účelem teistických zjevených tradic v historii tedy je prosazovat realitu našeho skutečného transcendentního já-ství a zdroje v Bohu - Bohyni, původu bytí, a tak potvrzovat vrozenou posvátnost / hodnotu, lásku a líbeznost naší skutečné osobnosti ve hmotě (inkarnované) i v transcendenci.

Pojetí falešného ega je vysoce rozvinuté v sanskritských hinduistických a buddhistických písmech. Původní buddhistická písma jsou v sanskritu, přesně jako védská bhaktická písma. V těchto velmi starých zdrojích je však pravé omezené a svrchované já potvrzeno a popsáno velmi podrobně v protikladu k falešnému já. Učení buddhismu Čisté země o milosti ,jiné moci´ a odčiňující přímluvě bódhisattvů se nachází v těchto sanskritských zdrojích. Ateistická advaita-védántská hinduistická a théravádská buddhistická tradice však učí jen o falešném já a ne-já (anatta). Obě tyto ateistické tradice se vyrovnávají s problémem utrpení popíráním existence jakékoliv skutečné trpící bytosti. Popírají realitu jak saha světa utrpení tak jakéhokoliv transcendentního dokonalého ,duchovního´ světa. Protože podle obou je já iluzorní, je možné je nazývat ,májá váda´ čili cesty učení o iluzi / máji. Navíc théravádští buddhisté znehodnotili jména Višnua ,šúnja´ a ,nirvána´ (nacházejí se ve Višnu-sahasra-náma, tisíci jmény Višnua!) tím, že je zneužili pro vysvětlení absolutna jako prázdného a vyhaslého. Po shrnutí veškerých rozsáhlých mezioborových důkazů je snadno patrné, že ateistické formy hinduismu a buddhismu jsou pozdní znehodnocení dřívějších teistických devocionálních tradic.

Souhrn: Láska je příznak duše

Je-li přítomný příznak lásky, jako na stránce, na kterou jsi mě odkázal, lze daný myšlenkový systém nazvat brahma-váda, což je forma advaita védánty prostoupená neohraničeným personalismem ,svatého ducha´, jako ve většině primitivní ,přírodní mystiky´ přítomné v domorodých / kmenových náboženstvích. V čistém impersonalismu (májá vádě), jako je čistý ateistický hinduismus a théravádský buddhismus, není láska a tedy ani žádný soucit. Proto byli elitářští / kastovní bráhmanové a kněží těchto tradic na východě obviněni za velké *hříchy (přímo spáchané a vzniklé opomenutím) společenskými obětmi jejich impersonalismu. Příznak lásky a souvisejícího soucitu je neoddělitelný od personalismu, ať je / jsou milující a milovaná osoba / osoby lokalizovaná / inkarnovaná nebo rozšířená jako všudypřítomný Brahman či ,Svatý Duch´ / Param-átmá. Pravá víra v ne-já znamená žádná láska ani soucit. Já znamená, že někdo miluje a je milován, darování a přijímání lásky.

Tradice svatební mystiky vždy potvrzují osobní existenci Boha a Bohyně, jež dávají a přijímají lásku ve všech duchovních i hmotných světech. Židovsko-katolická tradice (Eli-Jahu a Šekina), řecká (Heli-Os a Hekate), egyptská (Heri-Asu a Sekhet), vaišnavská (Hari a Šakti), šivaistická (Hara a Šakti) a původní buddhistická tradice (Hríh a Šakti, též známí jako Jab-Jum v tibetském buddhismu a Jin-Jang v taoismu) jsou tedy tradice pozitivního personalismu božské lásky. Když je Brahman, ,základ existence´, chápán jako prostoupený osobní kvalitou a podnětem seberozdávající, citem přetékající, tvořivé lásky, potom jednota s ním je slučitelná se schopností milovat a být milován. Je-li však Brahman považován za čistě neosobní energii nebo nic víc než subtilní hmotnou energii bez jakékoliv osobnosti a podnětu k lásce, splynutí s ním by byla forma duchovní sebevraždy. Ve vaišnavismu je Brahman atributem Šrí Baladéva, druhé božské osoby, v podobě záře Boha. Učení o všudypřítomném Brahmanu, neboli brahma-džjóti, je vždy spojeno s učením o všudypřítomném ,Pánu srdce' jako Paramátmě (Svatém duchu). Velké zjevené teistické tradice potvrzují existenci omezené džívátmy (individuálního já) a neomezené Paramátmy (Boha) a prosazují nesobeckou lásku a pravé sebeobjevování či seberealizaci místo sebepopírání impersonalismu a voidismu.

Přeji Ti pravou ,seberealizaci´ svaté lásky!

David (Bhakti Ananda Goswami)

* Viz můj následující dopis, část osmá této série, s podtitulem ,Théravádský buddhismus a árjosofický útlak Drávidů ze Šrí Lanky... Théravádský buddhistický ateismus NENÍ benevolentní historická síla´

1. část
2. část
3. část
4. část
5. část
6. část
7. část
8. část
9. část
10. část

Please support us: