Umírání, Jamarádž a Jamadútové

Proces umírání
Smrt ve třech gunách
SB 5.26.6 – Jama a Pitrilóka
Citace z Hinduistického slovníku vydaného Manurishi Foundation
Jak se stát Jamadútou
Jak se vyhnout Jamarádžovi: příběh o Adžámilovi
Vznešenost Tulasí (z Padma Purány)

Horrorové příběhy:
Přišli otevřeným oknem!
Setkání s Jamadúty
Setkání ve snu
Posvátné vody a terminální neklid
Životní zkušenost bhn. Subhadry
Terminální fáze – čas Jamadútů
Cesta do pekla
Šli si pro něj čerti, Krišna ho zachránil...

Péče o umírající a zemřelé

Proces umírání

Otázka: Co se děje a v jakém pořadí, když duše opouští lidské tělo?

Odpověď: Neexistuje jeden přesný způsob pro všechny, ale jde o velmi individuální záležitost. To, jak a kdy osoba opustí své tělo a kam půjde, závisí na její guně a karmě (spolu se zásahy ostatních lidí prostřednictvím požehnání, modliteb, obřadů, ap.)

Do nehmotného nebe, Vaikunthy, odchází minimum lidí - ti, kteří jsou dokonale očištěni od veškeré karmy (pozitivní i negativní). Odtud se již nevracejí do hmotného světa. To je dokonalost života.

Nebe, tak jak je obecně chápáno, ve védském schématu vesmíru odpovídá svargalóce, subtilně hmotné dimenzi v tomto vesmíru. Je dostupné lidem s velmi dobrou karmou a ti tam zůstávají poměrně dlouho (i milióny pozemských let), ale ne trvale, protože ani hmotný vesmír není trvalý. Tyto případy nejsou v dnešní době na Západě běžné.

Většina z těch, kdo odcházejí 'nahoru', se dostane do o něco nižší oblasti, pitrilóky, dimenze předků, kde zůstane nějaký čas (přibližně jednotky měsíců až desítky pozemských let), než se opět reinkarnuje na Zemi. Tradičně se k tomuto druhu odchodu používá obřad šráddha, na Západě poslední pomazání (viaticum) udělené knězem.

Narodit se ihned v dalším lidském těle může být vzácné kvůli nedostupnosti vhodné rodiny.

Mnoho lidi v dnešní době ale odchází na nižší než lidskou úroveň (zvířecí atd.; v buddhismu nazývané "zlé říše/cesty") kvůli své negativní karmě. Nejprve však odcházejí do pekelných dimenzí nebo se stávají duchy. I tyto existence jsou dočasné, ovšem intenzita utrpení jim dodává zdání téměř věčnosti.

Z vyprávění umírajících a nemocničního personálu spojeného s popisy šáster (hlavně Védánta sútry, BG, Purán) dochází k tomuto:

Nastane silná ztráta zájmu o život; tupý pohled na život a svět; ztráta chuti k jídlu; všichni blízcí lidé připadají velmi vzdálení; pocit nevyhnutelnosti něčeho; touha odčinit všechny hříchy; pocit věčnosti.

Fyzické příznaky: kosti vystupují, neboť maso a také oči se 'propadají', nos se stává tenčím a ostřejším; pohled se stává nepřítomným; ztrácí se mimika obličeje; tělo se stává cizím a dřevěným; osoba odmítá jídlo a poté i pití; jsou-li přítomna domácí zvířata, zvláště kočky a psi, začnou se chovat neobvykle

Několik dní/hodin před smrtí osoba vstoupí do terminální (konečné) fáze. Ta má často podobu terminálního neklidu (lékařský termín, viz níže). Může vidět své mrtvé předky a přátele stejně jako konkrétní ativáhika (provázející) dévaty a může s nimi komunikovat (což nemocniční personál a přítomní příbuzní obvykle považují za blouznění, např. zde a zde).

Radžendranandana prabhu [ACBSP] mluvil do posledního dne a půl, navzdory svému stavu - sdílel Krišna kathá a sladké výměny s oddanými, kteří mu přišli vzdát úctu. V jednom okamžiku se zeptal svého pečovatele: "Proč je v místnosti tolik lidí?", ačkoli tam byli pouze oni dva. Pečovatel, Džagadánanda prabhu, se ho zeptal: "Jsou to dobří lidé?" Radž prabhu se usmál a řekl jemně "Ó, ano".

Fyzické tělo postupně začne chladnout počínaje končetinami. To způsobuje oddělování prány a subtilních smyslů, součástí subtilního těla, od fyzického těla. (Čhandógja Upanišad 8.12.2-3, Védánta sútra 2.4.7-8, SB 4.28.23). Buddhistický text z Tripitaky 1865 říká o příznacích budoucího těla: "v případě zrození mezi světci, poslední teplota těla [je] na temeni hlavy, mezi dévy v očích, mezi lidmi na srdci, mezi hladovými duchy na břiše, mezi zvířaty na koleni, mezi obyvateli pekel na chodidle."

Je-li osoba velmi připoutaná ke svému tělu, může nějaký čas zůstat v komatu ve snaze oddálit svůj odchod.

Odchod samotný probíhá skrze různé tělesné otvory, podle karmy a místa, kam odchází (BG 14.18), poté, co se "přetrhne stříbrná šňůra" (Bible, kniha Kazatel 12:6).

Terminální neklid:

Pokud je umírající člověk bezbožný a hříšný, objeví se u jeho smrtelného lože v roli ativáhika dévatů poslové Jamarádže zvaní Jamadútové. Jsou to hrůzu nahánějící, divoce a strašlivě vyhlížející osoby se zkřivenými rysy, černou pletí a ohnivými zježenými vlasy barvy mědi, a dotyčnou osobu pomocí subtilních provazů a řetězů násilně vytáhnou z jejího těla. Tato scéna umírajícího člověka velmi vyděsí. Jamadútové poté sbalí duši pokrytou jen subtilním tělem z mysli, inteligence a falešného ega do pytle, v němž ji vezmou k soudu do Jamarádžova sídla. Vlečou ji daleko po rozpálených vyprahlých písečných plochách, přičemž ji napadají různí další hrozní tvorové a koušou ji psi. Na této cestě příšerně trpí a touží, aby to již skončilo.

Garuda Purana 2.2.8 uvádí, že ti, kdo spáchají sebevraždu (a obecně zemřou násilnou smrtí), se stanou duchy. Tato situation je plná utrpení a mohou se tedy snažit přivtělit k živým bytostem (různé úrovně posedlosti) nebo vstoupit do čerstvých mrtvol. Proto je třeba mrtvá těla co nejdříve spálit, nejlépe ve stejný den, a pokud to není možné, měla by být v noci hlídána. Semena hořčice, náboženské knihy, oheň (máslové lampy, svíčky) a sluneční světlo duchy odpuzují. Viz též: Questions about suicide and ghosts

(Film "Ghost" ("Duch") nám ukázal svět, v němž existují duchové, parapsychologické síly, přízraky typu Jamadútů a zářivá nebeská sféra. Viz také příběhy ze skutečného života uvedené níže.)

Když to však skončí, je předveden před Jamarádže, nelítostného poloboha, jenž vládne smrti a trestá hříšné. Je donucen přijmout utrpení na místě, které odpovídá jeho hříchům, v peklech v nejnižší úrovni vesmíru, přímo nad oceánem Garbhódaka. V této pekelné oblasti zvané Naraka je zhruba 27 pekelných míst.

Například osoba, jež se podílela na vraždění a pojídání nevinných zvířat, se dostane do Krimibhódžany, kde bude žít jako červ, který žere ocas dalšího červa, zatímco tento červ požírá ocas jemu. Takových pekel, která odpovídají spáchaným hříchům, existuje mnoho. Jejich úplný popis lze nalézt v poslední kapitole 5. zpěvu Šrímad Bhágavatamu.

Po takovýchto intenzivních a strašlivých formách utrpení je živá bytost znovu vržena do nižších životních druhů, které odpovídají jejím hříšným touhám v jejím lidském životě.

Lidé, kteří nejsou tak hříšní, mohou očekávat klidnější odchod z těla. Při umírání je za okamžik smrti označována chvíle, kdy duchovní pokrytá subtilním tělem z mysli, inteligence a falešného ega odchází z hrubohmotného těla. Jemnohmotné tělo v rámci tohoto materiálního světa s duší cestuje stále, ať jde kamkoliv, a proto je živé bytosti během všech jejích rozmanitých životů zachována kontinuita hmotných zkušeností.

Smrt může přijít z nejrůznějších příčin. Když však skutečně nastane, tak první věcí, kterou osoba zažije, je naprostá temnota. Vše je temné, trvá to však pouze okamžik. Nadduše, která se nachází hned vedle duše, začne ozařovat průchod, což se duši jeví jako světlo na konci tunelu. Ta temnota je vlastně tělo, které je však nyní mrtvé a postrádá vědomí, a duše jej teď poprvé vidí zevnitř.

Existuje 101 různých průchodů (Prašna Upanišad 3.6), jimiž můžeme z těla odejít. Ve chvíli smrti je možné projít pouze jedním z nich. Tyto průchody se nazývají nádí neboli kanály prány. Podle Garuda Purány 1.67 ke smrti dochází, když pracují současně obě hlavní nádí (v oblasti páteře), Idá a Pingalá. Za normálních okolností se střídají. Lze je chápat jako hlavní nervové či energetické kanály uvnitř těla, přesný lékařský ekvivalent však v dnešní době není k dispozici. Jedinec se ale na cestu do svého příštího cíle vydává skrze jednu z nádí či tělesných otvorů. Víme, že ten, kdo odchází konečníkem či genitáliemi, půjde do nižších oblastí, zatímco ten, kdo tělo opouští některou z horních tělesných částí, půjde do vyšších oblastí. Ti, kdo odcházejí vrcholkem své lebky, otvorem známým jako brahma randhra, tj. místem, kde se setkávají tři lebeční kosti, dosáhnou sféry Brahmanu.

Nadduše ozařuje pouze jediný z těchto průchodů. Vybírá ten, který přesně odpovídá předchozím činnostem živé bytosti, a jakmile je ozářen, duše se přirozeně snaží pohybovat se směrem ke světlu. Jakmile je mimo fyzické tělo, pocítí úlevu od břemene hmotné tělesné konstrukce a začne se pohybovat ke své příští formě, k níž je samovolně přitahována. V té době prožívá svět z perspektivy subtilního těla a vidí věci mnohem jasněji, než jak se dají vidět prostřednictvím současného těla. Jen si zkuste představit, kolikrát nádhernější musí svět být skrze duchovní oči!

Védánta-sútra popisuje, že nepříliš hříšné osoby odcházejí na vyšší planety. Podle NDE apod. se tam mohou setkat se svými zemřelými příbuznými. Po uplynutí doby určené svojí karmou se však musí vrátit zpátky na Zemi.

"Živá bytost koná příslušné oběti, aby se dostala na určité nebeské planety. Když jsou poté na nebeských planetách její výhody získané obětí vyčerpány, vrací se na Zemi v podobě deště, přijme podobu zrna, to se stane potravou muže a přemění se ve sperma, kterým je oplodněna žena. Tímto způsobem živá bytost opět získá lidské tělo umožňující konat oběti, a celý koloběh může začít znovu. Tak neustále přechází sem a tam po hmotné cestě a trpí. Osoba vědomá si Krišny se však takových obětí straní. Vydává se přímo cestou vědomí Krišny, a tak se připravuje na návrat k Bohu." (BG 8.3 výklad, citace z Čhandógja Upanišady)

zrI-bhagavAn uvAca
karmaNA daiva-netreNa
jantur dehopapattaye
striyAH praviSTa udaraM
puMso retaH-kaNAzrayaH

"Osobnost Božství Kapiladéva pravil: Pod dohledem Nejvyššího Pána a podle výsledků své práce se živá bytost neboli duše dostává prostřednictvím částice mužova semene do lůna ženy, aby přijala určitý druh těla." (Šrímad Bhágavatam 3.31.1)

Když je embryo staré asi sedm měsíců, je již dost vyvinuté pro podporu vědomí. Dítě se pak ve svém novém těle probudí a ihned se začne hýbat, občas zevnitř kope matku v marné snaze dostat se pryč z toho strašného sevření, v němž se nachází.

Je-li jedinec zbožný, pak tyto hrozné podmínky, kdy má paže a nohy ve skrčené plodové poloze přitlačené k hrudníku, způsobí, že se začne takto modlit k Pánu: "Ó Pane, tento stav je příšerný. Prosím, zachraň mne z této situace a dostaň mne hned pryč z tohoto lůna, a já slibuji, že Ti budu v tomto životě zaručeně sloužit." Jakmile se však narodí, začne být nadměrně přitahován ke všem objektům svého zájmu a ke službě, jež mu prokazuje jeho matka a členové rodiny. Následně na všechnu službu Pánu zapomíná a znovu zcela upadne do máji.

Vyhněte se procesu znovuzrozování, není v žádném směru příznivý.

Popis jógové smrti splynutím tělesných elementů s mahat-tattvou je podán ve Šrímad Bhágavatamu 1.15.41-42, 2.2.30, 4.23.15-18, 7.12.30-31, Védánta-sútře 4.2.15-16, atd. Tento proces se odehrává ve vědomí jogího. Šrídhara Svámí hovoří o skoncování s přitažlivostí k různým smyslovým objektům (Bhagavad-gítá 2.67) a splynutí smyslů s jejich objekty (tan-mátry).

Smrt ve třech gunách

Ekanáth dás

BG 14.14-15 uvádí tři místa odchodu odpovídající třem gunám: dobro - nebe, vášeň - země, nevědomost - peklo. SB 11.25.22 to potvrzuje.

Příkladem smrti v kvalitě vášně by mohl být král Purandžana, který se musel v příštím životě narodit jako žena. Adžámil byl prakticky na cestě do pekla a jeho situace byla dobrým příkladem nevědomosti. V Gíta-mahátmje z Padma Purány je mnoho příkladů, jako příběh bráhmany, který musel jít po smrti do pekla, a poté přijmout zrození ve zvířecí říši.

Příklad osoby, která šla do nebe, je Maharádž Purúravá. Poté, co trochu ochladla jeho nadměrná připoutanost k Urvaší, se pohroužil do vykonávání obětí, které jej naučili gandharvové. Na konci svého života odešel do nebe. Existují také nejrůznější druhy džňáních, jogích a brahmačárích, kteří odcházejí na planetu Brahmy.

Související odkaz: Three gunas

SB 5.26.6 – Jama a Pitrilóka

yatra ha vAva bhagavAn pitR-rAjo vaivasvataH sva-viSayaM prApiteSu sva-puruSair jantuSu sampareteSu yathA-karmAvadyaM doSam evAnullaGghita-bhagavac-chAsanaH sagaNo damaM dhArayati

yatra - kde; ha vava - vskutku; bhagavan - nejmocnější; pitr-rajah - Jamarádž, král pitů; vaivasvatah - syn boha Slunce; sva-visayam - do jeho království; prapitesu - když jsou donuceny dospět; sva-purusaih - jeho posly; jantusu - lidské bytosti; samparetesu - mrtvé; yatha-karma-avadyam - podle toho, nakolik porušily pravidla a usměrnění podmíněného života; dosam - vina; eva - jistě; anullanghita-bhagavat-sasanah - který nikdy neporušuje nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství; saganah - spolu se svými stoupenci; damam - trest; dharayati - vykonává.

"Králem pitů je Jamarádž, velmi mocný syn boha Slunce. Sídlí na Pitrilóce se svými osobními služebníky a podle pravidel a usměrnění Nejvyššího Pána posílá své zástupce, Jamadúty, aby mu přivedly všechny hříšné lidi ihned po jejich smrti. Poté, co se hříšníci ocitnou v dosahu jeho moci, řádně je odsoudí podle toho, jakých se dopouštěli hříšných činností, a pošle je na jednu z mnoha pekelných planet odpykat si přiměřený trest."

Otázka: Můžeze prosím vysvětlit postavení Pitrilóky a kde se ve skutečnosti nachází?

Odpověď: Ve většině veršů Šrímad Bhágavatamu je odlišována od nebeských planet, ale ve výkladu k verši 5.2.2 je s nebeskými planetami postavena na stejnou úroveň. Pitrilóka by mělo být sídlo Jamarádže (SB 1.15.49, 5.26.6), kam Jamadútové přivádějí hříšníky. Jsou tři možnosti jejího umístění:

1. Měsíc, nebeská úroveň:

Cesta pitr-jána zmíněná v Bhagavad-gítě 8.25 vede na Měsíc. Ale níže Šríla Prabhupáda říká, že je to jinak:

760809mw.teh (9. srpen 1976, Teherán):

Pradjumna: Má ale měsíční planeta něco společného s pity? Má Pitr..., je Pitrilóka něco jiného?
Prabhupáda: Pitr?
Pradjumna: Pita, Pitr?
Prabhupáda: Ne. Pitrilóka je něco jiného. Ta je směrem dolů.

2. Samjámaní, sídlo Jamarádže na hoře Mánasóttara (SB 5.21.7,10), pozemská úroveň:

Sem Jamadútové přivádějí hříšníky podle Šrímad Bhágavatamu 10.45.42-43 a 10.64.22 výklad.

3. Blízko Naraky (SB 5.26.5,37), úroveň nižší než pozemská (dno vesmíru):

Ve Šrímad Bhágavatamu 6.2.31 Adžámila říká, že byl zachráněn před odvlečením do pekelných oblastí (adhah bhuvah).

Existují nejméně tři odlišné druhy božských či polo-božských bytostí, které je možno zařadit pod název 'pitr', a jejich lóky se podle toho liší. Také MMW uvádí:

"...obývají zvláštní oblast, která je podle některých Bhuvas čili sféra vzduchu, podle druhých oběžná dráha Měsíce, a jsou považováni za vládce nakšater Mághy a Múly."

devatvaM ca pitRtvaM ca yamasyAsti dvi-rUpatA
Jamarádža má dvě podoby: jednu jako polobůh a druhou jako pitá. (HBV 16.217)

Citace z Hinduistického slovníku vydaného Manurishi Foundation

Jama - Dohlížitel. Pluto, atd. Ve Védách je Jama bohem smrti, s nímž prodlévají duchové zesnulých. Byl synem Vivasvaty (Slunce) a měl dvojče, sestru jménem Jamí či Jamuná. Podle některých jsou považováni za první lidský pár, zakladatele rasy; a existuje zajímavý hymnus, v podobě dialogu, v němž žena vybízí k pohlavnímu styku za účelem zachování rodu. Jiný hymnus říká, že Jama "byl prvním z lidí, který zemřel, a prvním, kdo odešel do (nebeského) světa." Byl to Jama, kdo našel cestu domů, kterou nelze vzít zpět. "Ti, kdo jsou nyní zrozeni, (jdou) po svých vlastních cestách do místa, kam odešli naši dávní předkové." "Ale," říká Muir, "Jama není nikde v Rig Védě popisován jako ten, kdo má něco do činění s trestáním hříšníků." Jak je doposud známo, "hymnus této Védy neobsahuje žádnou nápadnou zmínku o jakémkoli takovém trestání... Jama přesto do jisté míry budí hrůzu. Je vylíčen jako vlastník dvou nenasytných psů [Rigveda 10.14.10-12] se čtyřma očima a širokými nozdrami, kteří střeží cestu do jeho sídla, a kolem nichž je zemřelým doporučováno spěchat, jak nejrychleji mohou. O těchto psech se píše, že se potulují mezi lidmi jako jeho poslové, bezpochyby proto, aby vyhledávali lidi pro odvedení ke svému pánu, který je na jiném místě identifikován jako smrt, a je popisován jako ten, kdo posílá ptáka jako zvěstovatele konce."

Tito psi se jmenují Šjáma ("černý") a Šabala ("strakatý") a jako synové Saramy, feny dévů, se také nazývají Saramejové. (Puranic Encyclopedia, heslo SARAMA 1.)

V těchto epických básních je Jama synem Slunce a Saňdžni (svědomí) a bratrem Vaivasvaty (Manua). Byl otcem Judhišthiry. Je bohem zesnulých duší a soudcem mrtvých. Když duše opustí své smrtelné tělo, jde do jeho sídla v nižších sférách; tam zapisovatel Čitragupta přečte jeho záznam z velkého registru zvaného Agrasandhani a následuje spravedlivý rozsudek, kdy je duše buď pozvednuta do sídla pitů (mánů) nebo je podle závažnosti své viny poslána do jednoho z jednadvaceti pekel či se opět narodí na zemi v další životní formě. Jama je vládcem jižní oblasti vesmíru, a jako takový je nazýván Dakšinašapatí. Je popisováno, že má zelenou barvu pleti a nosí červený oděv. Jezdí na buvolu a je ozbrojen těžkým kyjem a smyčkou pro poutání svých obětí. Purány uvádějí legendu, v níž Jama pozvedl nohu, aby nakopl Čáju, služebnou svého otce. Ta ho proklela, aby jeho nohu sužovali boláky a červi, ale jeho otec mu věnoval kohouta, který červy vykloval a rány vyléčil. Kvůli této příhodě je nazýván Širnapáda, "Svraštělá noha." Jama měl několik manželek, jako jsou Hemamálá, Sušílá a Vidžajá. Přebývá v nižším světě, ve svém městě Jamapuru. Tam ve svém paláci zvaném Kaliči sedí na soudním trůnu, Vičárabhú. Pomáhá mu jeho zapisovatel a rádce Čitragupta a je obsluhován svými dvěma hlavními služebníky a strážci, Čandou či Maháčandou, a Kálapurušou. Jeho poslové, Jamadútové, přivádějí duše zemřelých a dveře jeho soudní síně hlídá jeho portýr Vaidhjáta. Jama má mnoho jmen, jež popisují jeho funkci. Je Mritju, Kála a Antaka, "smrt"; Kritánta, "ukončovatel"; Šámana, "ten, kdo vyrovnává účty"; Dandí či Dandadhara, "nositel žezla trestu"; Bhímašásana, "ten, kdo vynáší děsivé rozsudky"; Páší, "nositel oprátky"; Pitripati, "pán mánů (předků)"; Prétarádža, "král duchů"; Šráddhadéva, "bůh pohřebních obětí"; a zvláště Dharmarádža, "vládce spravedlnosti". Je Audumbara, podle udumbary, fíkovníku, a podle svého původu je Vaivasvata. Existuje dharmašástra, která nese Jamovo jméno.

Jak se stát Jamadútou

"Ti, kdo strávili několik let ve strašlivém pekle a nemají ve své přízni potomky (kteří by jim nabídli dary [tj. při obřadu šráddha]) se stanou posly Jamy." (Garuda Purána 2.18.34)

Jak se vyhnout Jamarádžovi: příběh o Adžámilovi

Adžámilův příběh uvádí Bhágavata Purána (6. kniha, kapitola 1.) jako příklad toho, že i ta nejhříšnější osoba může dosáhnout Višnupady (Vaikunthy).

Adžámil byl bráhmana, kterého jednou otec poslal do džungle pro samit (listy a větvičky pro přípravu obětního ohně). Adžámil tam potkal krásnou ženu z rodu šúdrů. Bráhmana na všechno zapomněl, oženil se s ní a narodily se jim děti. Když bylo tomuto bráhmanovi, jenž byl ztělesněním všech neřestí, osmdesát sedm let, nastal čas, aby zemřel a přišli k němu Jamadútové (zástupci Jamy, boha smrti). Vyděšený Adžámil hlasitě volal jméno svého nejstaršího syna, "Nárájana". Když slyšeli opakované volání Višnuova jména "Nárájana", objevili se tam Višnuovi služebníci a odvolali Jamovy zástupce. Od toho dne se z Adžámila stal oddaný Višnua, činil pokání na břehu Gangy a po několika letech dosáhl spásy.

Adžámil byl zachráněn před peklem, protože když k němu přišli Jamadútové, opakoval jméno "Nárájana". Poté Jamarádž zakázal svým sluhům se byť jen dotknout i těch oddaných, kteří "omylem nebo vinou svého zmatení iluzí... někdy spáchají hříšné činy," protože "jsou chráněni před hříšnými reakcemi díky tomu, že stále zpívají Hare Krišna mantru."

Jamarádž pak řekl Jamadútům:

"Paramahamsové jsou vznešené osoby, které nemají zálibu ve hmotném požitku a jež pijí med z lotosových nohou Pána. Moji drazí služebníci, přivádějte mi k potrestání pouze ty osoby, jež mají k chuti tohoto medu odpor, nesdružují se s paramahamsy a jsou připoutáni k rodinnému životu a světskému potěšení, které tvoří cestu do pekla."

"Moji drazí služebníci, přivádějte ke mně prosím pouze ty hříšné osoby, které nevyužívají svůj jazyk k opěvování svatého jména a Krišnových vlastností, jejichž srdce si ani jednou nevzpomnělo na Krišnovy lotosové nohy a jejichž hlava se před Pánem Krišnou ani jednou nesklonila. Posílejte mi ty, kteří nevykonávají své povinnosti vůči Višnuovi, jež jsou jedinými povinnostmi lidského života. Přivádějte mi prosím všechny takové hlupáky a darebáky."

Vznešenost Tulasí (z Padma Purány)

Na rostlince Tulasí je posvátné vše: listy, květy, plody, kořeny, větvičky, kůra a dokonce i okolní půda. Duše zemřelého, jehož mrtvé tělo je spáleno na ohni ze dřeva větviček Tulasí, natrvalo dosáhne Višnulóky. Dokonce i velcí hříšníci mohou být zproštěni svých hříchů, pokud jsou jejich mrtvá těla zpopelněna pomocí větviček Tulasí. Pokud člověk ve chvíli smrti myslí na Boha a opakuje Jeho jméno, a pokud je jeho mrtvé tělo později spáleno pomocí větviček Tulasí, již se nebude opětovně rodit. I ten, kdo spáchal milióny hříchů, dosáhne mókši, pokud je při kremaci jeho mrtvého těla na spodek pohřební hranice položena větvička Tulasí. Stejně tak se při spojení s ní stane čistou všechna voda. Voda z Gangy i všechno palivové dříví se stane čistým pomocí přidání malého kousku větvičky Tulasí. Je-li něčí mrtvé tělo spáleno pouze za použití Tulasí, budou smyty jeho hříchy za milióny let jedné kalpy. Od toho, jehož mrtvé tělo je zpopelněno pomocí Tulasí, se budou Jamadútové držet dále a naopak se přiblíží služebníci Višnua. Pokud se zapálí pro Višnua lampička pomocí větévky Tulasí, výsledek bude stejný jako při zapálení statisíců lampiček pro Višnua. Jestliže člověk připraví z lístků Tulasí pastu, potře si s ní své tělo a pak jeden den uctívá Višnua, získá prospěch ze stovky obyčejných uctívání a také prospěch z vykonání stovky go-dan (obdarování kravami). (Padma Purána, kapitola 24)

Přišli otevřeným oknem!

Tribhuvannáth dás

V roce 1998 s námi na našem festivalovém zájezdu ve východní a střední Africe byl oddaný jménem Jeremy. Je spíše kongregační člen ISKCONu a právě začíná chápat závazky v rámci vědomí Krišny. Dostal ale malárii a musel se předčasně vrátit.

Po jeho návratu jsem s ním mluvil telefonem. Zmínil jsem se o tom, jak musí být opatrný, aby z procesu rozvoje vědomí Krišny nepoklesl. O dva týdny později byl už sice zpátky u svých 'starých způsobů', ale byl stále oddaným – ačkoli ne tak striktním jako předtím.

Jednou si vyrazil ven se svou přítelkyní a když obdivovali nějaké vodopády v horách v okolí irského Wicklow, uklouzl a spadl 20 metrů dolů po úbočí hory – jeho štěstí bylo, že zatímco se řítil dolů, z plných plic křičel Krišna! Krišna! a nějaké keře zpomalily jeho rychlost. Pak ale přepadl přes hranu... a letěl dalších 50 metrů volným pádem vstříc smrti! Vykřikl "Krišna!" a najednou se zastavil... 'rozplácl' se na jediném skalním výčnělku, který vystupoval z úbočí hory. Byl zraněný – měl zlomenou pánev, nohu, atd., ale přežil.

Ten skalní výstupek měl neobvyklý vnitřní záhyb právě s takovými rozměry, aby zmírnil dopad jeho těla. Kdyby to byla normální skála, jen by se od ní odrazil a zemřel.

Členové záchranného týmu říkali, že nemohou uvěřit jeho štěstí. Deset lidí před ním spadlo ze stejného místa, devět z nich zemřelo a jeden byl zmrzačen. V nemocnici (kde se plně zotavuje) za ním přišel nějaký Michael, který spadl z jeřábu. Při pádu narazil hlavou na ocelový nosník (měl to štěstí, že měl přilbu) a hlava na temeni se mu odloupla jako pomeranč. Jako zázrakem ho zachytil jeho těžký plášť a zachránil mu život.

Zastavil se za Jerrym – z něhož, dříve té nejzhýralejší osoby, se od té přelomové chvíle v jeho životě stal téměř světec a dokonce si v nemocnici postavil vlastní oltář!

Slyšel, že Jerry je 'Hare Krišna' a chtěl se s ním setkat. Po chvíli si Jerry postěžoval na své 'noční můry'.

"Noční můry!" zvolal Michael. "Mě přepadlo pět hrůzostrašně vypadajících příšer, které přišly dovnitř oknem. Řekly mi, že si pro mě přišly." (Když byl Michael na jednotce intenzivní péče, jedné noci byl 'mrtvý' třikrát.) Detailně ty bytosti popsal. Byl z jejich vzhledu tak vyděšený, že do okna mrštil židli a zklidnit jej musely čtyři sestry! Ty bytosti přišly, aby ho odvedly; zmínil dokonce, že jedna z nich měla něco jako provaz.

"Přišly zpátky znovu a řekly, že si pro mě přijdou velmi brzy." Jerry se zeptal: "Byla to jen noční můra?"

"Ne!" řekl Michael, "ti chlapíci byli tak skuteční jako ty nebo já. Tihle chlapíci byli naprosto skuteční!"

Setkání s Jamadúty

Vaidjanátha dás (dnes Bhakti-vigjána Gósvámí)

Jednou přišel do starého chrámu ("ocelového vagónu") v Soči jeden velmi výstřední umělec se Šrí Íšópanišad v ruce a vyprávěl oddaným svůj příběh:

"Lidi, hledám vás už tři dny a jsem neskutečně rád, že jsem vás nakonec našel. Jednoho dne jsem si koupil tuhle knihu (nemohl ani vyslovit její název a jméno jejího autora, Šríly Prabhupády, jen něco zakoktal) a zkoušel jsem jí číst. Ale bylo jí velmi těžké pochopit, je v ní tolik nezvyklých slov. Proto jsem jí odložil na poličku a víc jsem se o ni nestaral. Pil jsem hodně alkohol. Jednou, když jsem ležel opilý v posteli, uslyšel jsem poblíž podivné hlasy. Bylo to něco absolutně nového. Rozhlížel jsem se, odkud přicházejí, a nezřetelně jsem spatřil dvě osoby. Mluvily o mně – o mém životě a jak hříšný byl. Vypočítávaly znovu všechny mé hříchy tak podrobně, že jsem si to už ani nepamatoval, a zmínili také několik dobrých věcí. Nakonec dospěli k závěru: "Musí jít do pekla!" Nesouhlasně jsem vykřikl: "Já nechci jít do pekla a vůbec nechápu, o co tady jde!" Ale jeden z nich mi přesto okamžitě kolem krku omotal pevný provaz. Snažil jsem se ho zbavit a utéct pryč, ale marně – provaz byl velmi těsně utažený. Byl se mnou již málem konec, ale náhle se mi před očima objevil obrázek z obalu téhle knihy (Šrí Íšópanišad s Pánem Kéšavou a Šéša Nágou). Vlastně to nebyl obrázek, ale skutečnost. Had se pohyboval a najednou z jeho mnoha tlam vyšlehl oheň. Byl jsem z toho naprosto vyveden z míry a ptal jsem se těch osob, co to všechno znamená. Odpověděly: "To je právě peklo, kam ty půjdeš." Ale najednou všechno zmizelo, já se probudil na posteli v naprostém šoku. Okamžitě jsem přestal pít a kouřit a snažil jsem se najít vás, oddané, abych pro tohle všechno našel vysvětlení. Na kolenou vás prosím, dovolte mi tu někde zůstat!"

[Tento příběh dokazuje nesprávnost teorie vědců, že NDE (zážitky ve stavu blízké smrti) jsou ovlivněny kulturním prostředím umírajícího – u lidí z Východu se předpokládá, že budou mít jiné prožitky než lidé ze Západu. Existuje však více příběhů lidí ze Západu, kteří takto "potkali" služebníky pána smrti, Jamarádže. Karlis Osis a Erlendur Haraldsson uvádějí ve své knize 'At the Hour of Death' (1977), jak jedna umírající dívka sdělila přítomným, že na ni Jamadúti hodili své provazy. Následně byly na jejích nohách nalezeny stopy po provazech.]

Setkání ve snu

I. dás (Chorvatsko)

"Předtím, než jsem přišel žít do chrámu, jsem hodně četl Prabhupádovy knihy – někdy i celé hodiny denně – a hluboce jsem si jich cenil. V té době jsem ještě bydlel pronajatém bytě, jehož majitelkou byla žena, která žila společně se svou dcerou. Ta dívka byla těžce drogově závislá a mne často budil její křik, když měla noční můry. Jednu noc mě vzbudil její obzvláště hrozný výkřik. Podíval jsem se na hodinky – bylo půl jedné ráno. Vím, že tato doba je neblaze známá pro svou nepříznivost, a proto jsem byl trochu znepokojený a zmatený. Ale pak jsem znovu usnul a ve snu jsem spatřil, jak se ke mně blíží podivná postava, která vypadala jako čert – byla tmavá, s velkýma ušima a v ruce měla hůl nebo něco podobného. Dívala se na mě a smála se: "Ó, ty čteš tyhle knihy! Ha, ha, ha!" a ukázala na můj Bhágavatam, který ležel na stole vedle postele. Okamžitě jsem si uvědomil, že nemůžu vůbec nic dělat, ale jestliže je Krišna v srdcích všech živých bytostí, může mne ochránit. Tak jsem nabyl pocitu bezpečí. V tu chvíli sen skončil a po zbytek noci jsem spal klidně. Tato příhoda ještě více prohloubila mou důvěru v Prabhupádovy knihy."

Posvátné vody a terminální neklid

Před několika týdny mě přišel navštívit kamarád José a vypadal velmi smutně. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl, že jeden z jeho přátel umírá na rakovinu a že ho jde navštívit do nemocnice. Řekl mi, že jeho přítel žil velmi špatným životem, bral mnoho drog, a proto byl ve velké depresi.

Podle písem ten, kdo žije v kvalitě nevědomosti, sestoupí na pekelné planety [BG 16.16, SB 5.26, atd.], takže jsem přemýšlela, jak bych mohla té osobě pomoci.

Vzpomněla jsem si, že jedna velmi pěkná oddaná, Uttará, mi dala malou láhev vody z Rádhá kundu, Šjáma kundu, Jamuny a Gangy. Pomyslela jsem si, že jeho karmě velmi pomůže, když vypije tuto vodu. Řekla jsem Josému o síle této vody a dala jsem mu tu láhev, aby ji mohl vzít ke svému příteli a pokusit se dát mu napít, než opustí tělo. José si nebyl příliš jist, jestli to pomůže, protože jeho přítel prý ničemu takovému nevěří. Já jsem ale Josému řekla: "Jen se pokus mu ji nalít do nápoje a nikomu o tom neříkej, neuškodí to." José tedy vzal láhev a odešel.

Když dorazil do nemocnice, jeho přítel křičel a plakal bolestí a byl velmi rozzlobený, protože nechtěl zemřít. Byl velmi nervózní a odmítal všechny léky a nápoje, které mu nabízeli. José mu uvařil mátový čaj a nalil do něj trochu posvátné vody. Jeho přítel překvapivě čaj přijal a velmi rychle ho vypil, až si téměř spálil ústa. Všichni žasli, protože odmítl všechny teplé nápoje, které mu během několika předchozích dnů nabídli. Náhle přestal plakat a křičet a velmi se mu ulevilo. Dokonce se mu na tváři objevil úsměv. Všechny ta náhlá změna šokovala. Snažili se na něho mluvit, ale nepromluvil ani slovo. Odmítl mluvit, jíst a pít, jen se usmíval a klidně ležel. O hodinu později opustil tělo.

Haribol!
Sláva Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédántovi Svámímu Prabhupádovi!
vaše služebnice, Soheil (text PAMHO: 13114757)

Životní zkušenost bhn. Subhadry

Hare Krishna milý Maharádži [A.Č. Bhaktivaibhava Svámí ACBSP], prosím přijmi mé pokorné poklony. Sláva Šrílovi Prabhupádovi.

Před několika lety jsem díky své nepatrné službě dostala tvůj dopis obsahující tuto větu: "Dej mi vědět, až budeš potřebovat jakoukoliv pomoc."

Nyní tě o ni tedy prosím. Nechci tě zatěžovat množstvím informací, ale napíšu něco o sobě.

Jmenuji se bhaktin Subhadra a jsem dcera tvého žáka Mandalí Bhadry dáse. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 5 let a zůstala jsem v péči své matky. Otce jsem neviděla deset let a když jsem se na něj obrátila ve svých 15 letech, byl již oddaným. Shodou okolností jsem se k němu přidala a udělala něco málo služby pro Krišnu. Začala jsem provádět džapu, pomáhala jsem v Govinda's a při cateringu. Touhy si užívat však byly silné a cítila jsem, že se o něco pokusím. Po asi 3 letech můj vztah s oddanými začal upadat a postupně jsem se od nich odtáhla, protože jsem chtěla žít "svůj vlastní život bez předpisů a zásad [oddané služby]." Chtěla jsem na Krišnu a Jeho filosofii zapomenout, ale nedařilo se mi to. Vzpomínky se stále vracely.

Byla jsem ale pošetilá. Začala jsem brát drogy, což přineslo další problémy. Zabíjela jsem čas a uvažovala: "Zítra bude líp." Ale bylo to spíš naopak. Trpěla jsem depresemi a často jsem se poškozovala, řezala a bila se... Cítila jsem se hrozně, jako svázaná, ale nemohla jsem s tím nic dělat [negativní vlivy, většinou duchů či magie]. Často jsem četla tvůj dopis a brečela. Jak jsem mohla dovolit, abych skončila v takové situaci? Zdálo se, že řešení neexistuje.

Nakonec jsem zůstala sama, jen se svou myslí. Velmi jsem toužila to změnit, ale jak?

Tohoto roku, 10. května 2009 - ten den si ani nevybavuji - jsem přelezla zábradlí balkónu svého pražského bytu a pod silným vlivem nevědomosti a zoufalství jsem skočila ze 6. patra (7. podle amerického počítání).

Týden jsem zůstala v umělém spánku. Během té doby jsem zažila ve svém subtilním těle těžko popsatelný příběh plný utrpení, bolesti, muk a násilí od bytostí k tomu určených [Jamadútů]. Byla to nekonečná cesta peklem...

Po sedmi dnech oddaní zorganizovali v Německu oběť a modlili se za mě k Pánu Nrsimhadévovi. Když kírtan skončil, probrala jsem se a začala komunikovat. Pánovou milostí jsem přežila.

Podstoupila jsem náročné operace, protože jsem měla otevřené zlomeniny končetin, rozbité nárty, rozdrcenou pánev, jednu ruku, 13 žeber a klíční kost. Přišla jsem o ledvinu a slezinu, praskla mi játra a měla jsem mnoho dalších zranění. Ve strašných bolestech jsem strávila několik dalších týdnů. Následovaly další operace nohou. Ležela jsem nehybná na posteli.

Konečně jsem měla čas přemýšlet, proč se to stalo a co teď dělat. Nebylo jisté, zda budu moci chodit a jestli se zcela uzdravím. Naštěstí mi otec poskytoval velkou podporu. Byl vždy pozitivní a připravený mi pomoci jak fyzicky tak duchovně.
Také jsme kontaktovali Čittéšvaru prabhua z Indie, který mě vyléčil úspěšnými oběťmi [proti negativním vlivům]. Mé zdraví a vnitřní rozpoložení se zlepšily. Po třech měsících jsem byla propuštěna z nemocnice. Nyní bydlím v Govinda's se svým otcem, sloužím zde a zapojuji se do společnosti oddaných.

Tímto krátkým dopisem jsem ti chtěla nastínit svou situaci a tak se dostat k podstatě toho, proč ti píšu. Chtěla bych tě požádat, jako experta v duchovní vědě, o radu, jak mohu nyní sloužit Krišnovi a oddaným, aby se můj život stal úspěšným.

Děkuji ti mnohokrát.
Hare Krišna,
Tvoje služebnice, bhaktin Subhadra

(Jan: Když jsem Subhadru požádal o podrobnější popis jejího OBE, odmítla s tím, že ji tato vzpomínka traumatizuje. Pouze zmínila, že prodělala mnoho druhů muk popsaných ve Šrímad Bhágavatamu 5.26 a tak získala ve Šrímad Bhágavatam velkou víru. Je z ní dnes zcela jiný člověk.)

Terminální fáze – čas Jamadútů

(do češtiny překládaný odborný výraz "terminální fáze" zní v angličtině "terminal restlessness", tj. doslova "smrtelný neklid" – pozn. překl.)

Drazí prabhuové,

Přijměte prosím mé uctivé poklony. Sláva Šrílovi Prabhupádovi! Tohle si prosím přečtěte. Je to skvělý příklad toho, před čím se nás Šríla Prabhupáda snažil zachránit. Je to ohromující materiál.

Hari Šauri dás

Jamadútové ve chvíli smrti (terminální fáze)

Subhángí déví dásí

Přijměte prosím mé uctivé poklony. Sláva Šrílovi Prabhupádovi! Sláva všem vaišnavům, zvláště kazatelům, kteří zachraňují svět před peklem! Sláva vaší službě!

Slyšeli jste někdy o terminální fázi? Pravděpodobně ne, pokud nejste lékař nebo zdravotní sestra. Ale ačkoli jde o nové pojmenování, jsou tyto okolnosti popsány ve Šrímad Bhágavatamu. Šríla Prabhupáda říká:

"A jsou zde rovněž skličující okolnosti smrti. Když člověk leží v kómatu, prožívá tolik utrpení, tolik snů, přicházejí Jamadútové. Někdy člověk na smrtelné posteli pláče, tolik trpí, ale není mu pomoci. Nikdo nemůže pomoci. To jsou skličující okolnosti smrti..." (Šríla Prabhupáda, Górakhpur, 18. února 1971)

Budu vám vyprávět, jak jsem se o tom dozvěděla. Tento příběh je typickým příkladem hrozivé reality, před kterou jsou postaveny všechny trpící duše v tomto hmotném světě. Ukazuje také jasně, před čím nás Šríla Prabhupáda zachránil a proč bychom mu měli být navěky vděční.

Všechno to začalo telefonátem od mých rodičů, že táta má rakovinu. Věřím na znamení, a v tu chvíli mi začalo silně cukat pravé oko (nimitta, znamení), takže jsem věděla, že to nedopadne dobře. To bylo na začátku listopadu.

Ale táta byl optimistický. Byl si jistý, že může vše překonat, jelikož byl vždycky pánem každé situace a ve svém životě čelil mnoha těžkostem, které všechny překonal. Až doposud se zdálo, že je šťastlivcem, který si v každém ohledu užívá všech dobrých možností a dobré karmy. Věděl pramálo o tom, že s jeho dobrou karmou bude rychle veta. Pokud vás chce Krišna zachránit, nikdo vás nemůže zabít, ale když vás chce Krišna zabít, nikdo vás nemůže zachránit.

Táta měl rakovinu prostaty a rozšířila se mu do kostí. Podstoupil chemoterapii, ta ale dvakrát selhala. Jednoho dne jsem zavolala a on doslova plakal: "Já umírám", řekl.

Cítila jsem vůči němu soucit. Byl v rukách krutého osudu bezmocný. Snažila jsem se mu pomoci. "Netrap se," řekla jsem. "Existuje reinkarnace. Budeš v pořádku. Jen se modli. Bůh je laskavý."

To však byla pouze malá útěcha pro někoho, kdo byl zmatený a o Bohu nic nevěděl.

Poté jsem měla dojem, že jsem nějakým způsobem s jeho utrpením spojená. Cítila jsem všechen jeho strach a úzkost. Stále jsem se modlila. Nic takového jsem prožívat nechtěla, ale myslím si, že jsem s ním byla nějak karmicky propojená, takže z toho nebylo úniku, bez ohledu na to, jak daleko od něj jsem byla. Tělesné utrpení nebylo ničím ve srovnání s psychickými mukami, která zažíval. Začal být pokorný a já jsem několikrát všeho nechala a odletěla z Vrindávanu, abych byla s ním.

O Krišnovi dříve nikdy nechtěl nic slyšet, tak jsem se o to přestala již před lety pokoušet. Nikdy jsme se spolu na toto téma nebavili. Jen jsem mu dávala prasádam (miloval to, co jsem vařila) a mluvili jsme o jiných věcech. Měla jsem s sebou vrindávanský prach a trochu vody z Jamuny smíchanou s vodou z Gangy. A také nějaká malá Džagannáthova Božstva. Všechny tyto věci jsem uložila v domě, protože jsem doufala, že by mohly mít nějaký účinek, a kdykoli to bylo možné, tak jsem je používala - v tátově jídle, a tak dále.

Pokračovala jsem stále ve svých modlitbách a doufala jsem, že bych ho dříve než zemře nějakým způsobem mohla přesvědčit o Krišnovi. Byl ztrátou kontroly nad svou situací tak vyveden z míry a pokořený, že byl do určité míry ochotný poslouchat. Chytal se stébla.

Předčítala jsem mu trochu z Bhagavad-gíty a on říkal, že je to povzbudivé. Také jsem mu četla z knihy Coming Back. Líbilo se mu to, protože myšlenka reinkarnace byla něco pozitivního, s čím se dalo hledět do budoucnosti, a to on zoufale potřeboval. Všimla jsem si tam kapitoly o Adžámilovi a cítila jsem, že bych mu ji měla přečíst, ale myslela jsem si, že by to na něj byl příliš velký tlak. Navíc jsem tam přece byla já a říkala jsem si něco v tom smyslu, že jelikož zpívám svatá jména, mělo by být všechno v pořádku.

Opravdu jsem věřila, že stačí, když budete jednoduše zpívat Hare Krišna a všechny špatné věci odejdou. Později jsem však poznala, že toto je povrchní a nováčkovský názor. Hmotný svět je tak náročné místo a já jsem díky svému velkému egu přecenila svou vlastní čistotu. Později jsem si uvědomila, že ve skutečnosti vlastně nejsem ani skutečně oddaná. Pokud nejste schopni zachránit sami sebe, jak byste mohli zachránit někoho jiného?

Několikrát jsem odletěla do Vrindávanu, jelikož jsem tam měla rodinné a pracovní povinnosti, avšak celou dobu jsem cítila, jak mne to k tátovi táhne. Když jsem byla pryč, neměla jsem během té doby žádný vnitřní klid. Myslím, že mne doma skutečně potřeboval a byl na mně citově závislý, protože jsem byla jediný člověk, který mu předkládal nějaké skutečné řešení.

Lidé navíc obvykle nesoucítí a on potřeboval hodně porozumění. Nejsem nijak zvlášť dobrá ve zvládání utrpení, takže bylo těžké unést, když jsem viděla, jak někdo, o něhož se staráte, trpí tak velkou úzkostí. Nechala jsem tam Džagannáthova Božstva a prosila jsem Je o odpuštění všech přestupků, ale aby laskavě ochránila mého otce, zatímco jsem jen na pár týdnů pracovně odjela zpátky do Indie.

Pak zavolala moje matka. Nevěděla kudy kam. "Prosím, přijeď," řekla. "Nyní jde do nemocnice a potřebujeme tě tady." Skočila jsem na první letadlo a jakmile jsem dorazila, přesunuli jsme se s tátou do nemocnice. Zdálo se, že to Krišna zařídil úplně fantasticky. Dali nám soukromý pokoj a nechali mne tam spát a starat se o něj. Nikdo nezpochybňoval, jestli k tomu jsem oprávněná, a má matka se jen stáhla, do ničeho se nepletla a nechala mě dělat cokoliv. Je římská katolička a obvykle mne o Krišnovi mluvit nenechává.

Uvědomila jsem si, že karmí natolik popírají smrt, že se snaží vyhnout realitě umírání jak jen to jde, takže pro ni bylo vítané východisko, když jsem se toho břemene ujala já. Mohla jít domů a předstírat, že se nic neděje, s vědomím, že se o tátu postarám. Nebo snad hluboko uvnitř také cítila zoufalou touhu po jeho duchovním prospěchu, a já byla tím nejlepším řešením, které měli. Nejsem si tak úplně jistá. Jakmile se všechno dostane mimo rámec jejich hmotného vnímání a kontroly, začnou být naprosto zmatení. Vím jen to, že jsem se byla schopna péče o mého otce plně ujmout. Mnoho lidí musí v nemocnicích trpět a umírat osaměle, když si procházejí tím, co se chystám vyprávět...

Spala jsem vedle táty a starala se o každou jeho potřebu. Podařilo se mi navléknout mu korálky z Tulasí, které mu pak jedna démonská sestra ustavičně sundávala. Začínala jsem z toho být mentální. Ach ne, myslela jsem si, on je tak hříšný, že na sobě nemůže mít Tulasí. Tenhle přístup mne náležitě dopálil, takže jsem začala být smělejší a nechávala jsem mu ty korálky, ať se děje, co se děje. Ona je sundala a já se jen laskavě usmála a hned jsem mu je zase navlékla.

Četla jsem mu dost z Bhagavad-gíty. Posledních dvanáct dní před smrtí již vůbec nejedl. Osm z těchto dní dostával jen vodu z Gangy a Jamuny a nic jiného. Měla jsem pod kontrolou všechno, co mu šlo do úst. Dokonce jsem mu do vody začala přidávat vrindávanský prach.

Jak se blížil ke konci, byl již v jiné úrovni, která není součástí tohoto světa. Zdálo se, že vnímá věci, které ostatní lidé vidět nemohou. Každou noc jsem si například na sebe do postele oblékala tričko se Šivou. Byl na něm vpředu velký obrázek Pána Šivy. Měla jsem ve zvyku počkat, než táta usne, a pak mu sotva znatelně poprášit hlavu prachem z Vrindávanu pro případ, že by zemřel, zatímco budu spát.

Jednu noc, zrovna když jsem mu poprášila hlavu, vyskočil s očima široce otevřenýma úžasem. "Ó, jsi celá obklopená prachem," řekl.

Další noc se vymrštil ze spánku stejným způsobem a upřeně se díval na mé tričko s Pánem Šivou. "Dávej pozor!" řekl. "Z tvého trička vychází oheň." Den předtím než zemřel, říkal, že v pokoji jsou velcí psi a že se venku za oknem vznáší nějaká šeredná postava.

Večer před svou smrtí začal být rozrušený. "Rozvažte mi nohy," říkal nevím komu a byl viditelně vystrašený. Moje matka s mou dcerou se rozhodly, že zůstanou přes noc v nemocnici, což normálně nedělaly. Usínala jsem únavou a stejně tak i máma.

Asi ve 21:30 večer mě vzbudila dcera. "Mami," řekla, "pojď rychle! Dědovi se něco děje."

Hnala jsem se k posteli a táta sténal. "Prosím, prosím," říkal, "snažně vás prosím, pusťte mě, prosím pusťte mě." Jeho tón byl pokorný a vyděšený, oči měl sklopené. Tato slova řekl během příštích šesti hodin velmi mnohokrát. Snažil se seskočit z postele a schovat se pod polštář. Musíte pochopit, že byl kost a kůže, bez pomoci nemohl ani močit a teď se najednou pokoušel vstát a utéci.

Házel sebou jako šílenec. Tohle je opravdu nepříznivé, pomyslela jsem si. Popadla jsem ho za ramena. "Tati," řekla jsem, "co se děje? Jsi v pořádku?"

Byl vystrašený. "Ó Sue," plakal, "zkoušel jsem utéct, opravdu jsem se snažil, ale oni mě chytili." Jeho hlas se změnil v křik. "Ona mě chytila!" zařval.

V tu chvíli jsem si měla uvědomit, co se stalo, ale skutečnost, že řekl, "Ona mě chytila" mne zmátla. Nějak mne to zaskočilo a dalších šest hodin jsem se ho jen snažila utěšit.

On plakal znovu a znovu. "Ach, proboha," křičel, "jen mě nechte odpočinout, jenom deset minut. Prosím, snažně vás prosím." Tón jeho hlasu byl celou dobu vystrašený, ponížený a žadonivý. Zpívala jsem a on se trochu uklidnil. Pak přišla sestra a vyrušila mě. On začal znovu. Házel sebou a úpěnlivě prosil.

"Co je s tebou?" zeptala jsem se.

Vypadal zoufale. "Snažím se ti to říct," odpověděl, "ale prostě nemůžu."

Pak, ve 3 hodiny ráno, mi náhle došlo, že ti, kdo ho chytili, jsou Jamadútové. Bylo to přece úplně jasné, a já se cítila tak hloupě, že jsem to až doteď nepochopila. Obrátila jsem se ke své 13leté dcerce a řekla jí, že si myslím, že ho drží Jamadútové.

"Ano," řekla. "Já vím. Vzbudila jsem tě, protože jsem tři z nich viděla, jak se vznášejí nad jeho postelí. On se krčil a díval se na ně."

Opravdu je viděla. Později popsala, jak vypadali, s tesáky jako mají divočáci, které vyčnívaly vzhůru z jejich úst, a s planoucíma očima. Myslela si, že je to nějaký druh duchů, kteří se snaží ukrást tátovu duši z jeho těla. Má matka samozřejmě Krišnovým řízením celou dobu spala a o ničem neměla ani potuchy.

"Co mám dělat?" myslela jsem si. Začala jsem se modlit ke Krišnovi: "Ach, prosím, Krišno, nech ho jít," prosila jsem.

Tehdy mi odpověděla Nadduše. "Proč?" řekla. "Bude jen znovu hřešit."

Pak jsem už byla doopravdy vyvedená z míry. Začala jsem se modlit k Jamarádžovi. "Jamarádži, prosím..." A neustále jsem zpívala. Řekla jsem tátovi, že je mi líto, že jsem nepochopila dřív, že se ho zmocnili oni. Ve svém traumatizovaném stavu mi přikyvoval. Celá jeho zkušenost s umíráním byla pekelná. Je mi líto, že některé duše musejí prožívat něco takového a nyní chápu, proč Šríla Prabhupáda cítil tak naléhavou potřebu všechny zachránit.

"Tati," řekla jsem, "chceš, abych tě držela a zpívala?" "Ano, ano" odpověděl. "Stále tě drží?" "Ne, pustili mě."

Pak jsem ho další tři hodiny pevně držela a on se pomalu vzdával života. Odešel ústy, pokojně, a já mu přitom zpívala přímo do ucha a nakapala mu do pusy vodu z Gangy a Jamuny. Soustředila jsem se na zpívání velmi blízko u jeho ucha, dokud v 6 hodin ráno naposledy nevydechl. Vyšel přímo ústy a jeho oči se jen zavřely.

Ubohý táta! Krutý, krutý a pekelný hmotný svět! Uběhlo jen sedm měsíců od začátku jeho nemoci, a jednasedmdesátiletý příběh jeho života byl takto násilně ukončen.

Když sebou házel a křičel "Pusťte mě!", ptala jsem se sester, co se to s ním děje.

"Ach, to je normální," říkaly. "Zrovna s tím bojuje a to se děje každému. Existuje pro to i název. Říká se tomu terminální fáze (v angličtině "terminal restlessness", tj. doslova "smrtelný neklid" – pozn. překl.). Sestry se účastní seminářů, aby se naučily, jak se s tím vypořádat."

Takže lidičky, mám pro vás novinu. Je to ve skutečnosti "fáze Jamadútů". Sestrám je samozřejmě doporučováno, aby do umírajících napumpovaly plnou dávku morfinu a nevšímaly si všeho toho jejich ,blouznění'.

Další věc je, že o tom nemá nikdo vědět. Byla to čistě Krišnova milost, že my jsme to mohli pochopit, a i tak jsem to málem promeškala. Šest hodin jsem byla zmatená, přestože mi to táta říkal naprosto jasně a úpěnlivě prosil o pomoc. Všechno to zakrývá nějaký druh máji a lidé si proto neuvědomují, o co jde. Ví to jen ta osoba, která tím prochází.

Byla tu zmínka o psech. Jeden oddaný mi později řekl, že četli posvátná písma o Jamarádžovi, která podávají podrobné popisy. V nich je řečeno, že několik dní před smrtí přicházejí pekelní psi, kteří vyčenichají, kde umírají darebáci.

Také tu byla ta skutečnost, že táta řekl, "Ona mě chytila." Podle všeho Jamadútové mají svou vlastní společnost. S ženami, dětmi a vším ostatním. Jelikož jsou to také živé bytosti v tomto hmotném světě, rodí se do té své společnosti.

Normálně se nedotknu perem papíru, protože se k tomu necítím být kvalifikovaná, ale matka Rádhá Kunda déví dásí mě k tomu povzbuzovala a řekla, že bych se o tuto zkušenost měla podělit se všemi oddanými. Omluvte tedy prosím mé nedostatky. Nejsem velký filosof ani akademik. Zde jsou některé komentáře Šríly Prabhupády k tomuto tématu:

"Vidět Jamadúty, neboli služebníky Jamarádže, vládce smrti, vidět je tváří v tvář... Ve chvíli smrti, když umírá velmi hříšný člověk, spatří Jamarádže, nebo jeho služebníky. Ti vyhlížejí velmi divoce. Někdy začne být člověk na smrtelné posteli velice vyděšený a pláče: 'Pomozte mi, pomozte mi.'" (Přednáška ze Šrímad Bhágavatamu, Denver, 2. července 1975)

"Vy však přijměte toto poslání a jděte všude, do každého koutu světa. Jsem vám vděčný. Děláte to tak již v Evropě a v Americe, kde jsou lidé v hlubokém spánku. Lidé spí vinou špatného vedení a stávají se tak kandidáty na to, aby byli uneseni Jamadúty. To je situace celého světa, Jamadútové. Jamadútové vám nic neodpustí, třebaže můžete být velmi hrdí na to, jak nezávislými jste se stali. Není možné zachránit civilizaci darebáků, která propaguje 'Po smrti není žádný život a vy si dál užívejte tolik, kolik se vám jen zlíbí.' Tato špatná civilizace je smrtící civilizace. Vy je tedy zachraňte. Zachraňte je. Jinak jsou zde Jamadútové." (Vrindávan, 5. září 1975)

"Tento člověk takový byl a musí být odveden k Jamarádžovi pro potrestání... K čemu je trest? ...Ne, je tu kvůli očištění. Je řečeno 'potřebný trest'. To je zákon přírody. Zrovna tak jako když jste se nakazili nějakou nemocí. Trestem je, že kvůli této nemoci musíte trpět. Trest je příznivý. Když jste se nakazili nějakou nemocí a trpíte, znamená to, že se touto nemocí očišťujete. Není nepříznivé trpět, stávat se tak očištěným. Proto když oddaný trpí, nepřijímá to špatně. Přemýšlí takto: 'Očišťuji se. Očišťuji se.'" (Vrindávan, 5. září 1975)

Připouštím tedy, že přestože měl táta na sobě korálky z Tulasí a byl podle obvyklých standardů dobrý člověk, měl ale také rád lov a býval pijákem, sukničkářem a pojídačem krav. A přestože k tomu měl posledních 28 let veškeré možnosti, Krišnovi se neodevzdal. Dokonce ani ve chvíli smrti se nezdálo, že by byl schopen o Krišnovi přemýšlet jako o řešení svého trápení.

Šríla Prabhupáda to shrnuje ve významu ke Šrímad Bhágavatamu 6.2.49: "V okamžiku smrti je každý zmatený, protože jeho tělo přestává náležitě fungovat. I ten, kdo po celý život zpíval svaté jméno Pána, možná v tuto chvíli nebude schopen Hare Krišna mantru zřetelně vyslovit. Přesto však získá veškerý prospěch, který zpívání svatého jména přináší. Proč bychom tedy neměli zpívat svaté jméno nahlas a zřetelně, dokud je naše tělo v pořádku? Budeme-li tak činit, je docela možné, že i v okamžiku smrti budeme schopni vyslovit svaté jméno Pána s láskou a vírou."

Význam ke Šrímad Bhágavatamu 6.2.15:

"'Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.' Ten, kdo je zvyklý zpívat Hare Krišna mantru, bude přirozeně zpívat Hare Krišna také tehdy, když ho potká nějaká nehoda. I když na to však někdo není zvyklý, vysloví-li nějakým způsobem svaté jméno Pána (Hare Krišna) při smrtelné nehodě, zachrání se od pekelného života po smrti."

Ve významu ke Šrímad Bhágavatamu 6.2.7:

"Jamadútové brali v úvahu pouze Adžámilův vnější stav. Jelikož byl po celý život nesmírně hříšný, mysleli si, že je třeba ho odvést k Jamarádžovi, a nevěděli, že se od reakcí za všechny své hříchy oprostil. Višnudútové je tedy poučili, že se pronášením čtyř slabik jména Nárájana v době smrti zbavil všech hříšných reakcí."

V tomtéž významu Šríla Prabhupáda cituje následující verše:

"Když hříšný člověk vysloví pouze jedno svaté jméno Hariho, může odstranit reakce za více hříchů, než dokáže spáchat." (Brhad-višnu Purána)

"Pronáší-li někdo svaté jméno Pána - byť v bezmocném stavu nebo bezděčně, aniž by si to přál - všechny reakce za jeho hříšný život okamžitě zmizí, stejně jako se všechna malá zvířata strachy rozutečou, když zařve lev." (Garuda Purána)

"Kdo jednou vysloví svaté jméno Pána, které sestává ze dvou slabik, ha-ri, má zajištěnou cestu k osvobození." (Skanda Purána)

Mohu tedy jen doufat a modlit se, že můj otec vlivem mého chabého úsilí a díky bezpříčinné milosti Gurua a Gaurángy alespoň maličko na Krišnu myslel.

V každém případě budu ráda za ohlasy od oddaných. Mají ostatní podobné zkušenosti, s nimiž se mohou podělit? Co si všichni myslíte o tomto tématu?

Všechny z vás, vaišnavů, prosím, modlete se za mého otce, aby měl příležitost sloužit Krišnovi. Považovala jsem se za velkého hrdinu, který jde zachránit svého otce, ale zjistila jsem, že jsem pouze velká nula. Jsem tak pokleslý darebák, že jsem mu nedokázala pomoci, když to potřeboval, a doufám, že tento příběh vám ostatním pomůže zvýšit své úsilí v rozvoji vědomí Krišny, abychom všichni dokázali pomáhat Šrílovi Prabhupádovi v jeho misi osvobozovat pokleslé podmíněné duše od jejich utrpení.

Sláva Šrílovi Prabhupádovi, zachránci celého světa!

Vaše pokleslá služebnice, Subhángí deví dásí

subhangidevidasiATyahoo.com

zdroj: http://www.dipika.org/2004/05/10/10_terminal_restlessness/, nově http://www.dandavats.com/?p=5303

slovenský překlad
Reakce na tento příběh, Šjáma Prija dd (ISKCON Prison Ministry)

Podobný příběh, Pávamána Prabhu (člen programu Šástra Dána, www.sastradana.com

Odchod Sadánandí dd SNS

Péče o umírající a zemřelé

Lidský život je určen k duchovnímu pokroku a osvobození ze samsáry, ale dnešní západní společnost tomu klade všemožné překážky. Lidé proto většinou nejsou na smrt připraveni, a to především v mladším věku, a tak jsou její náhlou blízkostí nebo příchodem vyvedeni z míry. Smrt ale může přijít každým okamžikem a je třeba na ni být připraven. Ideální příprava, jak byla pojímána již ve starobylých kulturách, trvá celý život.

Všechny kultury mají určité metody péče o umírající a zemřelé osoby, aby se zabránilo jejich cestě „dolů“ a usnadnila se jim cesta „nahoru“ v době, kdy už samy nemohou příliš (nebo nic) udělat. Většina lidí touží umírat doma, mezi členy své rodiny, kteří vědí, jak se o umírajícího postarat. Tyto informace však dnes již nejsou běžnou součástí kultury předávané po generace, jak tomu ještě donedávna bylo. Následující řádky se tedy snaží tento nedostatek napravit.

Ideální je umírat na svatém místě, jehož vliv samotný zajistí osvobození ze samsáry. Tuto možnost ale nemá zdaleka každý. Další v pořadí nejlepší je smrt v kruhu rodiny, v níž je alespoň jeden oddaný. Ten by měl vědět, co má dělat, aby mohl ostatní členy rodiny poučit jak se k umírajícímu chovat, aby mu odchod neztěžovali, ale naopak usnadnili. Umírající by měl s rodinou vyřešit všechny minulé problémy, omluvit se za vzájemná příkoří, splatit dluhy, rozdělit dědictví, splnit si poslední přání, dát poslední pokyny a rozloučit se. V opačném případě, pokud není se vším vyrovnán, bude poután k tomuto světu jako duch, aby tyto věci napravil. Členové rodiny by se měli vyvarovat nářku, který je pro umírajícího dalším silným poutem.

Umírající by měl – co nejdéle je schopen – pronášet svatá jména Pána (džapa), dostat mahá girlandu (obětovanou Pánu), prasádam (jídlo obětované Pánu), lístky tulasí, čaranámritu (směs tekutin používaných při omývání Pánova múrti), vodu z Gangy nebo jiných svatých míst (lze přimíchat do nápoje), být posypán prachem ze svatých míst, naslouchat čteným nebo přehrávaným Pánovým zábavám, modlitbám a mantrám (zvláště kírtanu). V jeho blízkosti je vhodné umístit Pánovo múrti (zvláště šálagrám-šilu, pokud je k dispozici) nebo Jeho fotografie, fotografie duchovních mistrů, svaté knihy či další předměty s duchovním vlivem. Podle Garuda Purány je při umírání ideální ležet na holé zemi posypané semeny sezamu, která odpuzují negativní entity.

V případě náhlé smrti (která je příznakem negativní karmy) se osoba nejspíše dostane nejdříve do nemocnice, buď na JIP nebo již na patologii, a příbuzní k ní nemají přístup. Často se také rodina dozví o smrti příbuzného opožděně. Stále ještě mu však může pomoci. Je vhodné zařídit púdžu v chrámu ve jménu umírajícího, aby získal potřebné duchovní zásluhy potřebné pro hladký odchod. Totéž platí o darech chrámu nebo oddaným (nejlépe sannjásím a brahmačárím-bráhmanům) jeho jménem. Každý také může v mysli věnovat umírajícímu výsledek svých duchovních činností jako je pronášení modliteb, manter, aštotattarašatanám a sahasranám (litaniím složeným ze 108 a 1 008 jmen Pána) a kapitol svatých textů jako Bhagavad-gítá a Šrímad-Bhágavatam (přečíst alespoň jednu kapitolu; pro své zemřelé neoddané členy rodiny jsem přečetl vždy čtyři kapitoly) nebo se přinejmenším vlastními slovy modlit o prospěch zemřelého, aby se dostal do co nejlepší příští situace. Toto vše má za cíl dodat mu maximum duchovních zásluh, aby tak mohl co nejlépe opustit tuto fyzickou úroveň.

Zemřelý by měl být umyt, pokropen vodou Gangy apod., dostat vaišnavský tilak, na hlavu prach ze svatého místa, na krk tulasí kantimálu a mahá girlandu a být oblečen do čistých šatů. Není-li k dispozici kantimála, postačí několik kuliček ze staré džapamály nebo kantimály vložené umírajícímu do kapsy oděvu. Podle písem totiž pokud na pohřební hranici hoří tulasí, osoba bude osvobozena.

Obřad rozloučení v krematoriu by měl být v duchovním stylu, s bhadžanem, kírtanem a tématicky zaměřeným proslovem nejstaršího syna nebo jiného muže podle hierarchie příbuznosti. Po skončení obřadu by měla být jménem zemřelého obětována Pánu hostina pro pozůstalé. Při této příležitosti je vhodné jim věnovat knihu Šríly Prabhupády (např. Mezi životem a smrtí).

Popel zemřelého by měl být vysypán do svaté řeky nebo moře, které je útočištěm všech svatých řek. Uvádí se, že osoba vezoucí tento popel (nejlépe nejstarší syn zemřelého) má zaručenu bezpečnou cestu.

Pokud se provedou výše uvedené postupy, osoba nezůstane v tomto světě jako duch, ale minimálně získá v příštím životě vyšší postavení.

Můj osobní zážitek

V lednu 2022 jsem se zúčastnil kremace mé zemřelé tety. Po obřadu jsem odjel domů a tam jsem asi dvě hodiny cítil slabou vůni, která neměla žádný zřejmý zdroj. Nejspíš to byla teta, neboť podobná zkušenost není neobvyklá.

Související odkazy:

česky
Duchové - FAQ
Péče o umírající z pohledu vaišnavského hinduismu a ajurvédy (Henry T. Dom - Haridhama das)

Ateistka neuroložka věřila, že po smrti nic není, při infarktu uviděla živé scény a poselství

anglicky
dr. Fenwick Peter, Fenwick Elizabeth: The Art of Dying: A Journey to Elsewhere (Continuum 2008)
Struktura védského vesmíru
Popis pekel (SB 5.26)
Otázky o sebevraždě a duchách
Garuda Purána - výňatky
Garuda Purána o vlivu duchů
Zážitky blízké smrti a posmrtný život
Consciousness After Death: Strange Tales From the Frontiers of Resuscitation Medicine
Lidé od narození slepí vidí během NDE (případ Vicki Umipeg)
též zde
Near-Death and Out-of-Body Experiences in the Blind: A Study of Apparent Eyeless Vision, by Kenneth Ring and Sharon Cooper
Near-Death and Out-of-Body Experiences in the Blind: A Study of Apparent Eyeless Vision, by Kenneth Ring and Sharon Cooper (jiny zdroj)
Michael Nahm - Terminal Lucidity in People with Mental Illness and Other Mental Disability: An Overview and Implications for Possible Explanatory Models
Výzkum NDE týmem dr. Pim van Lommela v Holandsku (podporuje existenci entity mimo tělo)
Právník obhajuje posmrtný život (kniha Victora Jamese Zammita)
Firth, Shirley. End of Life: A Hindu view. The Lancet 2005, 366:683
Zkušenosti s umírajícími pacienty
Pět nejčastějších důvodů lítosti umírajících lidí (Bonnie Ware)
odborný posudek prof. H.R. Sharmy, Benares Hindu University
R.L. Thompson o OBE a NDE (A Journal of Alternative News)
Near-Death Experiences in Judaic-Rabbinic Literature (Part I), By Jonathan Neumann
The Afterlife: Jewish Sources Compared With Modern Research, By Jonathan Neumann
NDE a umírání z křesťanské perspektivy
NDE v Thajsku
Poslední cesta: Kompletní hospicová péče o odcházející vaišnavy - výňatky z knihy Sangíty déví dásí
Bhaktivedanta Hospice: The Back-to-Godhead Clinic (Vrindavan)

Lékařské informace o terminální fázi:

"Někteří pacienti trvají na tom, abychom zavolali policii, ...protože se jim někdo neviditelný snaží ublížit."

Terminal Agitation in the Dying
Terminal restlessness by Dr Andrew Binns
Terminal restlessness in the nursing facility: assessment, palliation, and symptom management. Travis SS, Conway J, Daly M, Larsen P. (Medline abstract)
Death bed visions - nurses's experiences
Discussion on violent terminal agitations and non-responsiveness to high sedation
Sir William Barrett - Death-Bed Visions: The Psychical Experiences of the Dying (online book with cases that produced verifiable information or involved multiple experiencers and therefore cannot be explained as hallucinations)

page url: http://veda.harekrsna.cz/encyklopedie/umirani.htm

Please support us: