BHAKTIJOGA Uvědomování si Kršny praktická příručka duchovního života Duše, živá bytost, je věčná a nezaniká se zánikem hmotného těla, nýbrž obdrží nové tělo podle svých tužeb a zásluh (karma). Každá živá bytost je nedílnou součástí Šrí Kršny, Nejvyšší Osobnosti Božství, a má k Němu vztah jako Jeho věčný služebník. To je základní poznání, které člověk musí mít, aby si „uvědomil“ Boha, Kršnu, své vlastní postavení a smysl své existence. Uvědomování si Kršny není žádná sektářská nauka a existuje věčně. Písma říkají, že je přístupná každému člověku bez ohledu na to, v jakém postavení či zemi se narodil. Toto poznání se předává z učitele na žáka nepřerušeným řetězcem posloupnosti duchovních učitelů, která začíná Šrí Kršnou, Nejvyšší Osobností Božství. Uvědomování si Kršny přinesl na západ Jeho Božská Milost A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda v roce 1965. Jeho Božská Milost A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda. Jeho Božská Milost A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda (dále také Šríla Prabhupáda) je zakladatel-áčárja Mezinárodní společnosti pro uvědomování si Kršny (zkratka ISKCON ). Áčárja označuje duchovního učitele, který učí vlastním příkladem, a termín „zakladatel-áčárja“ označuje toho, kdo započal novou větev sankírtanového hnutí Šrí Čaitanji Maháprabhua, který se zjevil před pěti sty lety v Bengálsku v Indii, aby oživil lásku k Bohu, jež se vlivem současného období, Kalijugy, téměř ztratila. Šríla Prabhupáda přišel na tuto planetu den po Džanmáštamí v roce 1896. Jeho duchovní učitel ho poslal, aby šířil hnutí pro uvědomování si Kršny anglicky mluvícímu světu. Šríla Prabhupáda se velice důkladně připravil na provedení tohoto úkolu. Ze staroindických sanskrtských a bengálských textů přeložil do angličtiny první zpěv Šrímad Bhágavatamu a vytiskl ho ve třech dílech. Je pozoruhodné, jak byl schopný překládat z jednoho cizího jazyka do druhého. Ve svých kazatelských začátcích neměl ekonomické podporovatele. Byl sám, bez pomocníků. Na něm spočívalo veškeré vydávání knih a celou záležitost musel řídit od začátku až do konce, zatímco současně psal další knihy a vydával časopis. Prodáváním časopisu chtěl získat alespoň nějaký příjem k zaplacení produkce nových knih. To, že to dokázal dělat sám ve věku 65 let, byl zázrak. _________________________________ Některé použité termíny budou vysvětleny v průběhu brožurky. V roce 1965 Šríla Prabhupáda dostal od majitelky lodní společnosti volnou jízdenku do New Yorku. Vydal se kázat uvědomování si Kršny na západ bez peněz, bez podporovatelů, pouze s kufrem knih, ale s naprostou odevzdaností a odhodlaností potěšit Kršnu a svého duchovního učitele. Jeho kázání bylo plné lásky a vřelosti, a dokonce i nízcí a bezbožní lidé ze Západu, které tak hluboce přitahoval hříšný život, začali zpívat svatá jména Boha a dodržovat usměrňující zásady. Tisíce mladých lidí se jeho zásluhou odevzdalo lotosovým nohám Pána. Zároveň pokračoval ve vydávání knih a během deseti let napsal v angličtině tyto knihy: Bhagavad-gítá As It Is (Bhagavadgíta, taková jaká je); Šrímad-Bhágavatam (prvních deset zpěvů o 30 dílech); Krsna, The Supreme Personality of Godhead (Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství); Šrí Caitanya-caritám&ta (17 dílů); Teachings of Lord Caitanya (Zlatý avatára); The Nectar of Devotion (Nektar oddanosti); The Nectar of Instruction (Nektar pokynů); Šrí Íšopanišad (Šrí Íšópanišad); Easy Journey to Other Planets (Snadné cesty k jiným planetám); Krsna Consciousness: the Topmost Yoga System; Perfect Questions, Perfect Answers; Teachings of Lord Kapila, the Son of Devahuti; Transcendental Teachings of Prahlada Maharaja; Teachings of Queen Kuntí; Krsna, the Reservoir of All Pleasure; The Science of Self-Realization (tato kniha je otištěna jako druhá část knihy Život a učení Šríly Prabhupády) The Path of Perfection; Light of the Bhagavata; Life Comes from Life; The Perfection of Yoga; Beyond Birth and Death; On the Way to Krishna; Rája-vidyá: The King of Knowledge (Rádža-vidjá, královské vědění); Elevation to Kršna Consciousness; Kršna Consciousness, The Matchless Gift. Kromě toho napsal mnoho dalších menších knížek (také v bengálštině) a článků do časopisů, přednesl tisíce přednášek, přičemž neustále cestoval po celém světě - dvanáctkrát objel zeměkouli. Založil časopis Back to Godhead (Návrat k Bohu), v jehož vydávání nyní pokračují jeho žáci. Šríla Prabhupáda dal inspiraci k založení mnoha chrámů a středisek po celém světě, kde započal pečlivě propracované uctívání Božstev na velmi vysoké úrovni, založil gurukuly - školní systém vychovávající děti k uvědomování si Kršny, soběstačné farmy snažící se zavést přirozené hospodaření podle Véd pro vytvoření ekonomického základu života, Bhaktivédantův institut odhalující světu, že „věda byla vždy mrtvá a je to jen otázka času, kdy si to lidé uvědomí.“ Dále zavedl festivaly Rathajátra podle staré tradice, rozdávání prasádam a nedělní hostiny, kde oddaní zdarma rozdávají velké množství jídla pro očistu jazyka i srdce. S velkým úsilím vytvořil překrásné velké chrámy na nejvýznačnějších místech Indie a založil kazatelskou misi na celém světě. Za nejvýznamnější úspěch považoval vytvoření nakladatelství Bhaktivedanta Book Trust (Bhaktivédantova Bhaktická Tvorba - BBT), které vydává jeho knihy po celém světě v milionových nákladech ve 40 světových jazycích a tak přináší slova Šríly Prabhupády přímo do každého domu. Šríla Prabhupáda nás fyzicky opustil, ale prostřednictvím svého díla je s námi neustále. V absolutním slova smyslu s ním můžeme přijít do styku prostřednic tvím jeho slov, jež jsou obsažena v jeho knihách, které jsou obrovskou pokladnicí duchovního nektaru. Šríla Prabhupáda považoval své výklady za citové extáze a jejich pečlivým studiem můžeme ochutnat extázi čisté oddanosti. _________________________________ Knihy označené hvězdičkou jsou dostupné v českém jazyce. Šríla Prabhupáda opustil tuto planetu 11. listopadu 1977 v Indii ve Vrndávaně, sídle Nejvyššího Pána projeveném v hmotném světě. Byl to skličující den pro všechny jeho stoupence, kteří však i nadále pokračují v jeho poslání pod vedením Governing Body Commission (zkratka GBC, výslovnost „dží bí sí“), skupiny pokročilých oddaných, kterou původně vytvořil Šríla Prabhupáda osobně. U"lohy zasvěcujících duchovních učitelů se postupně ujímají jeho nejpokročilejší žáci. Těsně před tím, než opustil tento svět, řekl: „Vaše láska ke mně bude vyzkoušena tím, do jaké míry budete navzájem spolupracovat.“ Základním posláním Šríly Prabhupády je tisknout knihy a se vší štědrostí je neomezeně rozšiřovat ve všech světadílech a různých jazycích; dělat kírtany a rozdávat prasádam, jídlo obětované Kršnovi; vytvořit oddané Pána, kteří budou podobně zaměstnaní v sankírtanovém hnutí; otvírat střediska pro uvědomování si Kršny, kde budou oddaní uctívat Božstva Kršny, učit filozofii, zvát hosty na ranní a večerní programy a na prasádam; rozšiřovat hnutí svým osobním příkladem, a když se naskytne příležitost i prostřednictvím techniky; založit soběstačné zemědělské kolektivy, které staví na principech védské varnášramské společnosti a pomocí logických argumentů a veřejných programů přesvědčit přírodovědce a filozofy o skutečné povaze věcí. Splnění jednoho nebo více těchto cílů by se mělo stát životním posláním každého člena Haré Kršna hnutí pro potěšení Šríly Prabhupády. Potěšíme-li duchovního učitele, Kršna to jistě uzná a bez jakých koliv pochybností se vrátíme domů, zpátky k Bohu, dokonce i na konci tohoto života. Odkaz Šríly Prabhupády je nesmírný, jeho mise je slavná a jeho knihy dávají základ duchovnímu životu všem. Můžeme pouze znovu a znovu děkovat Kršnovi, že nám tak laskavě poslal Šrílu Prabhupádu a zachránil nás z iluze a nevědomosti. Ať je Šríla Prabhupáda navždy oslavován v tomto světě tak dlouho, dokud alespoň jediný oddaný bude chodit po této planetě. Duchovní učitel a žáci Je velice vzácné obdržet lidskou životní podobu, která na rozdíl od zvířat, zajímajících se jen o to, jak se udržet při životě, díky dostatečné inteligenci umožňuje věnovat se vyšším cílům a provždy vyřešit životní problémy. Zvířata si nedokáží zodpovědět otázky, proč trpí, proč vlastně existují, co je smyslem života, co se stane po smrti atd. Pravděpodobně si ani takové otázky nekladou, neboť jim to jejich inteligence nedovoluje. Polobozi na vyšších planetách mají sice vyšší inteligenci, ale jelikož žijí v blahobytu, který si lidé na Zemi ani nedokáží představit, necítí potřebu životní problémy řešit. Lidská životní podoba je proto velice vzácná. Inteligentní člověk začne hledat pomoc v duchovním životě, neboť žádná materialistická a ateistická filozofie neposkytuje uspokojující odpovědi. Začátečník by měl tedy hledat pravou filozofii a najít pravého duchovního učitele. Filozofie Haré Kršna hnutí se zakládá na učení Šríly Prabhupády, který je jeho zakládatelem-áčárjou, a proto je pro všechny členy hnutí jeho postavení jedinečné před i po zasvěcení. Od něho všechno pochází, měl by být uctíván a všichni by se měli obracet na jeho učení - na jeho knihy. Každý oddaný by se měl s touto filozofií seznámit natolik dobře, aby si byl schopen vybrat následovníka Šríly Prabhupády jako svého duchovního učitele. Podle čeho se pozná, kdo je pravý duchovní učitel - „guru“? Podle toho, jak je odevzdaný Kršnovi, jak je připoutaný ke svatému jménu Kršny, jak zná Kršnu, vědu o uvědomování si Kršny a závěry písem, a jak to všechno dovede předat podmíněným duším. Guru nezmění učení svého gurua, guru je představitelem Šríly Vjásadévy a jelikož poselství je stále stejné, říká se, že guru je jeden. „Vyrovnaný člověk, který dokáže ovládat touhu mluvit, nenechá se unášet žádostmi mysli, snáší projevy hněvu a touhy jazyka, žaludku a genitálií, je způsobilý přijímat žáky na celém světě.“ (Nektar pokynů, text 1.) Další povinností duchovního učitele je zodpovídat dotazy svých žáků, neboť to je jeho služba - předávat poznání, které získal od svého duchovního učitele. Jaké jsou vlastnosti žáka? Žák musí mít touhu naslouchat duchovnímu učiteli („guru“), védským spisům („šástra“) a světcům („sádhu“). Musí mít schopnost se „pokorně“ ptát na závažné otázky týkající se duchovního života. Žák také musí pečlivě zjistit vlastnosti osoby, kterou chce přijmout jako svého duchovního učitele, stejně jako duchovní učitel se musí přesvědčit o postavení osoby, kterou přijímá za svého žáka. Jen uvažme, jak opatrný je člověk, když se rozhoduje o hmotných věcech. O co více by měl být opatrnější při rozhodování o duchov ních záležitostech? V této souvislosti uvádíme výnos GBC z roku 1987: „Nový oddaný, který dodržuje čtyři hlavní zásady a džapuje šestnáct kol denně, by měl pronášet mantru Šrílovi Prabhupádovi a uctívat ho jako zakládajícího áčárju ISKCONu a svého šikšágurua nejméně půl roku. Během druhých šesti měsíců si může vybrat svého budoucího díkšágurua a pronášet jeho mantru. Po nejméně jednom roce může dostat zasvěcení.“ Existují tedy dva druhy duchovních učitelů: duchovní učitel dávající pokyny („šikšá-guru“) a duchovní učitel dávající zasvěcení („díkšá-guru“), které Šríla Prabhupáda definuje takto: „Každý, kdo dává pokyny založené na zjevených písmech, je přijímán jako duchovní učitel. Ačkoliv ostatní mohou začátečníkovi pomoci a ukázat mu cestu, guru, který mu dá první zasvěcení s mahámantrou, je znám jako zasvěcující a světci, kteří dávají pokyny pro další pokrok v uvědomování si Kršny, se nazývají poučující duchovní učitelé. Zasvěcující a poučující duchovní učitelé jsou rovnocenným a totožným projevem Kršny, ačkoliv jednají různě. Jejich posláním je vést podmíněnou duši zpátky domů, zpátky k Bohu. Vyvineme-li lásku ke Kršnovi a činnostem, při jejichž vykonávání si uvědomíme Kršnu, můžeme poznat Nejvyšší Absolutní Pravdu. Když se však někdo pokouší porozumět Bohu pouhými logickými argumenty, neuspěje a ani neokusí ryzí oddanost. Tajemství je v tom, že musíme pokorně naslouchat guruovi, který je dokonalý ve vědě o Bohu, a pod náležitým vedením musíme vyvinout služebnický postoj. Oddaný, který je již připoután ke jménu, podobě, vlastnostem apod. Nejvyššího Pána, může být veden ke svému způsobu oddané služby a nepotřebuje ztrácet čas tím, že se snaží přiblížit k Nejvyššímu Pánu prostřednictvím logiky. Zkušený duchovní učitel ví velice dobře, jak zaměstnat žákovu energii v transcendentální láskyplné službě Pánu a tak zaměstná oddaného určitou oddanou službou podle jeho sklonů. Oddaný může mít pouze jednoho zasvěcujícího duchovního učitele, neboť přijmout více než jednoho je v písmech zakázáno. Může však přijmout neomezený počet poučujících duchov ních učitelů. Duchovní učitel, který neustále poučuje žáka o duchovní vědě, se obvykle později stane jeho zasvěcujícím duchovním učitelem.“ (z výkladů k 34. a 35. textu Čaitanja-čaritámrty, Ádi-lílá, kapitola 1.) Světec, který probudí v člověku víru, je guru. Guru je ten oddaný, který ze všech nejvíce inspiruje ke službě Kršnovi, který přesvědčí odevzdat se Kršnovi, a ke kterému má člověk největší sklon se odevzdat. Guru je služebník Kršny. Šríla Prabhupáda v jednom dopise napsal, že je možné přijmout zasvěcení od osvobozené osoby nebo od osoby, která osvobozená není, ale dokonale „následuje“ pokyny osvobozené duše. Výsledek bude „stejný“. Když člověk nezískal víru k nějakému oddanému, nezbývá mu než čekat, dokud k někomu víru nevyvine. Nikdo by se neměl cítit nucen přijmout zasvěcení, neboť k němu může dojít jen tehdy, je-li víra vyvinuta. Začínající oddaný může nalézt dostatečnou ochranu v knihách Šríly Prabhupády a ve společnosti oddaných a tak bezpečně pokračovat a dělat duchovní pokrok, zatímco uvažuje, koho přijmout za svého duchovního učitele. Zároveň je nebezpečné propadnout filozofii: „Já zasvěcení nepotřebuji.“ Samotný Šrí Kršna přikazuje v Bhagavad gítě (4.34.): „Obrať se na duchovního učitele a uč se od něho pravdě. Dotazuj se ho se vší pokorou a věrně mu služ. Seberealizované duše ti mohou sdělit poznání, neboť uzřely pravdu.“ Je to duchovní učitel, který vysvobodí žáka ze spárů máji zasvěcením do zpívání Haré Kršna mahámantry. Zpíváním „Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna Kršna, Hare Hare Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare“ spící lidská bytost znovu obnoví své vědomí. Aby člověk nabyl poznání, musí jít za duchovním učitelem, který mu dá zasvěcení a bráhmanskou šňůru. Stát se bráhmanem zásluhou duchovního učitele se nazývá samskára. Skutečné zasvěcení se koná v srdci oddaného. Může se stát, že někdo bere zasvěcení formálně přijmutím duchovního jména a růžence, ale nemusí být skutečným žákem v srdci. Je také možné, že někdo ještě formálně zasvěcení nedostal, ale již přijal svého duchovního učitele ve svém srdci, což je to, co se skutečně počítá. Formální zasvěcení je však důležité a komu záleží na duchovním životě, to nemůže zanedbat. Díkšá je proces, při kterém se probouzí trans cendentální poznání a ničí všechny reakce způsobené hříšnými činy. Při zasvěcení dostane žák nové - duchovní jméno. Co znamená jméno před zasvěcením? Znamená, že je členem nějaké rodiny, společnosti apod., ale tělesná označení končí v čase zasvěcení a žák dostává jméno, které vždy končí na „dása“ nebo „deví dásí“ (u žen), což znamená služebník Boha. Jsme tedy všichni Kršnovi služebníci. Žák také dostane růženec, na kterém džapoval duchovní učitel, a slíbí na něm džapovat minimálně šestnáct kol Haré Kršna mahámantry denně až do konce života a dodržovat čtyři hlavní zásady. Jestliže se žák zkazí a porušuje daný slib, duchovní učitel za něho přestává zodpovídat. Hříchy žáka také nepříznivě ovlivňují duchovního učitele. V současné době se pro první zasvěcení doporučuje ten, kdo dodržuje čtyři hlavní zásady, džapuje 16 kol na růženci, žije ve společnosti oddaných a dodržuje program, alespoň po dobu jednoho roku. Oddaný dostane druhé zasvěcení a bráhmanskou šňůru, je-li nadšený v provádění své služby, stále dodržuje zásady, džapu a denní program, neodešel-li ze společnosti oddaných (nyní to bývají dva roky), a když složí zkoušku z filozofie nazvanou Bhaktišástri, což vyžaduje znalost následujících knih: Bhagavadgíty, Nektaru oddanosti, Nektaru pokynů, Šrí Íšópanišady, Snadné cesty k jiným planetám a všech ostatních malých knih a příručky Arčanapadati o uctívání Božstev. Třikrát denně pak pronáší Gájatrí mantru a kvalifikuje se k uctívání zasvěcených Božstev a přednášení filozofie. První i druhé zasvěcení se koná s obětí ohni - před Božstvem Kršny, ohněm (představitelem Višnua), duchovním učitelem a ostatními oddanými, jako potvrzení vztahu mezi duchovním učitelem a žákem. Je však možné dostat zasvěcení i prostřednictvím dopisu a naskytne-li se příležitost, zúčastnit se oběti dodatečně. To znamená, že žák požádá v dopise o zasvěcení, a když guru souhlasí, po nějaké době pošle odpověď. Žák by měl následovat duchovního učitele srdcem a duší a považovat se za jeho věčného sluhu. Měl by vzít jeho poslání za své a svědomitě pracovat, aby je úspěšně dokončil. V tomto duchu by se měl vzdát všech sobeckých ohledů a jednat pouze z lásky k duchovnímu učiteli. Nikdy by k němu neměl být lhostejný a neformální. Na druhé straně důvěrnost plodí pohrdání a žák by měl být krajně opatrný, aby se ke guruovi nechoval příliš důvěrně. Měl by ho považovat za představitele Kršny, chovat se důstojně a se vší úctou. Ve skutečnosti se žák nikdy nemá považovat za přítele duchovního učitele, ačkoliv guru je rozhodně jedním z nejlepších přátel. Měl by ho uctívat s respektem a úctou a ne lhostejně. Je třeba respektovat všechny druhy duchovních učitelů. I když guru nedává úplné pokyny na nejvyšší úrovni, měli bychom ho respektovat jako gurua. Musíme být velice opatrní, abychom se nedopustili přestupku proti duchovnímu učiteli, což se nazývá „guru-aparádha“. Nikdo přece nezavrhne učitele ze základní školy, když se dostal na střední. Světci říkají - když mě požehnáš jedním pro centem poznání, budu tě vděčně respektovat. Oddaný, který se snaží přivést ostatní lidi do styku s Kršnou, někdy pro Kršnu riskuje mnohé, když poskytuje svou společnost osobám s mnoha hříšnými touhami a sklony. Pozice gurua s sebou nese velkou zodpovědnost. Kalijuga je oceánem chyb a naneštěstí se může stát, že duchovní učitel, který není na nejvyšším stupni oddané služby, se může dopustit přestupků a jejich následkem ztratit poznání a postupně poklesnout a propadnout hříšným činnostem. V tako vém případě si žák myslí, že je to on, kdo svými hříchy způsobil, že jeho guru poklesl, a modlí se ke Kršnovi, aby se jeho guru vrátil na původní úroveň. Jestliže pokračuje v hříšných činnostech a nechce se napravit, žák ho má opustit a Kršnovou milostí se může uchýlit k zakladateli-áčárjovi (v našem případě Šrílovi Prabhupádovi) nebo k dalšímu vaišnavovi a může přijmout nové zasvěcení. Společnost pokročilých oddaných je velmi silná a pomoc na cestě oddané služby. Prakticky všechny přestupky, kterých se člověk může dopustit proti zpívání svatých jmen, pramení ze špatné společnosti. Nemáme-li možnost stýkat se s pokročilými oddanými, či dokonce s oddanými vůbec, určitým řešením je ponořit se do obsahu knih Šríly Prabhupády, ve kterých jsou popsány životy pokročilých vaišnavů a stýkat se s nimi na této úrovni. Existují dva druhy vztahů k duchovnímu učiteli: „vání“ (pokyny, instrukce a učení) a „vapu^“ (osobní fyzická přítomnost), z čehož jsou pokyny důležitější, neboť fyzická přítomnost může přijít a odejít; pokyny jsou však přítomné stále. Nyní například postrádáme „vapu^“ Šríly Prabhupády, ale v praxi vidíme, že mnozí oddaní, kteří Šrílu Prabhupádu nikdy neviděli, k němu vyvíjí velkou víru a oddanost. Proč? Na základě jeho knih, přednášek - jeho „vání“. Oddaní v izolovaných podmínkách by si měli vzít k srdci „vání“ duchovního učitele a vaišnavů. Když to udělají, Kršna jim nepochybně poskytne i fyzický styk s nimi, neboť takový je Kršna, taková je Kršnova povaha. Touží-li někdo po společnosti oddaných, po duchovním učiteli, Kršna je pošle. Také se mohou uchýlit ke Šrílovi Prabhupádovi, aby jim poslal některého ze svých žáků, kterého by mohli přijmout za svého duchovního učitele. Čtyři hlavní zásady Existují zásady, jejichž dodržování člověka povznáší na úroveň, na které se může věnovat duchovnímu životu: 1) Nejíst maso, ryby, vejce, žádné produkty ze zabitých zvířat, také cibuli a česnek. 2) Nepožívat omamné látky jakéhokoliv druhu, včetně alkoholu, tabáku, kávy, čaje, kakaa a samozřejmě všech drog. 3) Neoddávat se zakázanému sexu, tj. jakýkoliv pohlavní styk, kromě toho, který má muž se svou manželkou pouze jednou měsíčně, jehož účelem je početí dětí, které rodiče vychovají jako oddané Kršny. 4) Nehrát hazardní hry, zvláště o peníze, a nespekulovat. Nedodržování těchto zásad ničí v člověku všechny dobré vlastnosti, což mu znemožní vidět svou vlastní totožnost. Jedení masa například ničí milosrdnost, neboť tím, že požíváme těla zabitých zvířat, způsobujeme zbytečnou bolest jiným živým tvorům. Požívání omamných látek narušuje dobrý úsudek a člověk ovlivněn omamnými látkami se zajímá jen o svůj vlastní smyslový požitek. Následkem toho se nezajímá o odříkání, jež je nutné k pokroku v duchovním životě. Mimomanželským pohlavním stykem se ničí nejen čistota, ale má i za následek, že se buď plní věznice nechtěným obyvatelstvem, nebo se vraždí nežádoucí děti. Hazardování ničí pravdomluvnost, zvyšuje touhu po penězích a vede k podvádění. Týká se to všech druhů her i veřejných, jako je Sazka, Sportka apod. Oddaný považuje rovněž sportování za ztrátu času. Všichni, kdo se zúčastňují sportovních her, ať už jako hráči, nebo jako obecenstvo, jsou ovlivněni destruktivními vášněmi. Jsou však přijatelná tělesná cvičení určená k udržování těla, abychom se mohli bez potíží věnovat službě Kršnovi, například plavání nebo hathajógové cviky. Chce-li se někdo věnovat hathajóze pro očistu, existuje lepší způsob - zpívání Haré Kršna mantry a nadšený tanec při kírtanu. Filozofická spekulace je jen jinou formou hazardu - hazardu s vlastním vědomím. Navíc se říká, že bezúčelně zaměstnaná mysl je ďáblovou dílnou, a ačkoliv to není přímo viditelné, dříve nebo později se to projeví. ISKCON Šríla Prabhupáda pojmenoval sankírtanové hnutí Šrí Čaitanji Maháprabhua, které přenesl na západ, Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny neboli ISKCON, což je zkratka anglického názvu „International Society for Kršna Consciousness“. Při zakládání sepsal „sedm cílů Mezinárodní společnosti pro uvědomování si Kršny:“ 1) Systematicky propagovat duchovní poznání v celé společnosti a vychovávat všechny lidi podle pravidel duchovního života, aby se zabránilo nerovnováze životních hodnot a dosáhlo skutečné jednoty a míru ve světě. 2) Propagovat uvědomování si Kršny podle Bhagavadgíty a Šrímad Bhágavatamu. 3) Sbližovat členy organizace a vést je ke Kršnovi, nejvyšší bytosti, a tak v nich a v celém lidstvu rozvíjet myšlenku, že každá duše je kvalitativní částečkou Boha (Kršny). 4) Učit a podporovat sankírtanové hnutí, sborové zpívání svatých jmen Boha, jak je naznačeno v učení Šrí Čaitanji Maháprabhua. 5) Vybudovat poutní místa určená k oslavě Šrí Kršny v duchovní prospěch členů a celé společnosti. 6) Sdružovat členy za účelem jednoduššího a přirozenějšího způsobu života. 7) Tisknout a rozdávat periodické publikace, časopisy, knihy a jinou literaturu s ohledem na výše zmíněné body. Již za svého života Šríla Prabhupáda vytvořil GBC, skupinu pokročilých oddaných, a přál si, aby činnost hnutí spočívala na jejich rozhodnutích. Zvláště po jeho odchodu se GBC stalo nejvyšší autoritou ISKCONu. Původní členy určil Šríla Prabhupáda a pozdější byli zvoleni ostatními členy GBC. GBC má zajišťovat udržení nejvyšší duchovní úrovně v přísném souladu s učením a touhami Šríly Prabhupády. Žádný člen nemá samostatnou autoritu, ale je podřízen společnému rozhodnutí GBC, kterou pak vykonává ve své přidělené zóně (světové oblasti) či oddělení (vzdělání, apod.). Všichni členové kolektivně projednávají důležité otázky týkající se celého hnutí. Tato setkání se konají jednou ročně, vždy před majápurským festivalem (Gaurapúrnimou). Povinností každého člena GBC je informovat ostatní oddané v jeho oblasti o nových výnosech a prodiskutovat je s nimi. Každý člen ISKCONu by měl znát výnosy GBC, stejně jako každý občan by měl porozumět zákonům státu, ve kterém žije. Základní kvalifikace ideálního člena GBC jsou: 1) Musí příkladně dodržovat sádhanu (usměrňovací zásady bhaktijógy), což zahrnuje: džapovat 16 kol každý den, dodržovat čtyři hlavní zásady, přísně dodržovat program v chrámu počínaje „mangala-árati“ a pravidelně číst knihy Šríly Prabhupády. 2) Musí vést všechny oddané ve své zóně, aby udržovali výše zmíněnou úroveň sádhany. 3) Musí mít ideální charakter: musí upřímně jednat, být schopen poskytnout a přijímat duchovní společnost („sádhu-sanga“) a vyvarovat se všech přestupků proti vaišnavům. 4) Musí být schopen vést a inspirovat ostatní ke kázání a rozdávání knih svými pokyny a osobním příkladem. 5) Musí zajistit udržení úrovně uctívání Božstev a chrámů. 6) Musí zajistit, aby v jeho zóně byly dodržovány výnosy GBC. 7) Musí organizovat tak, aby „nezkazil náladu nadšené služby, která je individuální, spontánní a dobrovolná“. 8) Nejdříve musí brát v úvahu celosvětové zájmy hnutí, potom zájmy ve své zóně. 9) Musí vytvořit soběstačné farmy založené na varnášramských zásadách. Ujímá-li se nějaký pokročilý oddaný služby zasvěcujícího duchovního učitele, nebo chce-li vstoupit do životního stádia odříkání, musí mít souhlas GBC. Haré Kršna hnutí se skládá z mnoha středisek po celém světě. Každé středisko (chrám, farma, restaurace) a odvětví (BBT, gurukula, atd.) má také svého místního vedoucího a správu, kde každý přebírá určitou zodpovědnost, a i na této úrovni se konají pravidelná setkání. Mnohým se tato opatření mohou zdát poněkud materialistická, ale pokud žijeme v hmotném světě a nejsme čistí oddaní, kteří slouží Kršnovi spontánně, organizace je „nutná“, aby nedošlo ke zmatku a společnost se rozrůstala. V podstatě vytváří podmínky k tomu, aby každý mohl bez potíží pokročit v duchovním životě. Etiketa a životní styl Oddaní uctívají vaišnavy, kteří jsou pokročilejší, přátelí se s oddanými na stejné úrovni a pomáhají oddaným na nižší úrovni. To je základní pravidlo, ze kterého vychází veškeré vaišnavské chování. Oddaní realizují přítomnost Nejvyššího Pána podle toho, na jakém stupni se nacházejí. Na nejnižším stupni stojí „kaništha-adhikárí“, tj. oddaný, který nemá příliš velké poznání písem, ale věří v Nejvyššího Pána a klaní se Božstvu v chrámu. Také ho přitahuje služba duchovnímu učiteli, ale jelikož nemá dostatečné poznání, nerespektuje oddané Pána a neví, jak se k nim má chovat a jak rozšiřovat uvědomování si Kršny. Říká se mu materialistický oddaný. Oddaný na úrovni „madhyama-adhikárí“ je kazatelem. Dobře zná písma a dovede přesvědčit ostatní. Uctívá Pána a vidí v Něm předmět své lásky. Přátelsky se stýká s odda nými a je milostivý k nevinným, kterým se snaží pomáhat. Vyhýbá se však závistivým démonům. Na třetím stupni realizace stojí „uttama-adhikárí“, který vidí vše ve vztahu k Nejvyššímu Pánu. Je zcela seberealizovanou duší a nerozlišuje mezi oddanými a démony. Vidí všechny jako služebníky Kršny a oddaný na této úrovni nemůže poklesnout. Taková velká duše je velice vzácná. Šrí Čaitanja Maháprabhu řekl: „Prvotřídní vaišnava je ten, jehož pouhá přítomnost způsobuje, že ostatní začnou zpívat Haré Kršna.“ (Čaitanja- čaritámrta, Madhja-lílá 16. 74.) Protože uttama-adhikárí ví, že uvědomování si Kršny je základem poznání a činu, vidí všechno v souvislosti s Kršnou. Taková osoba je schopna zpívat svaté jméno Kršny dokonale. Mahábhágavata může vyvést živé bytosti z hrůzných podmínek hmotného života ke službě Kršnovi. Tak se pozná mahábhágavata. Ačkoliv kázání pro něho není určeno, může sestoupit na úroveň madhjama-bhágavaty, aby přivedl ostatní k vaišnavismu. Mahábhágavata ví, že všichni jsou zaměstnáni v Pánově službě různými způsoby. Sestupuje proto na prostřední úroveň, aby povznesl všechny k uvědo mování si Kršny. Šríla Prabhupáda si přál, aby se jeho žáci dostali alespoň na úroveň madhjama-adhikárího a jednali na ní, neboť mentalita na úrovni kaništha-adhikárího může vést k mnoha přestupkům a je to nejistá pozice vedoucí k pokleskům. Může se stát, že někdo propadne domněnkám, že nikdo není schopen nic udělat, že všechno je na nic, že všichni jsou pokleslí, a že všichni jsou kaništha-adhikáríové. Oddaný přiznává, že on je pokleslý, ale nikdy nesouhlasí s tím, že jiný oddaný je pokleslý. Jak by se potom toto hnutí mohlo rozrůstat, kdyby v něm nebyli vznešení oddaní? Jsou to žáci Šríly Prabhupády, žáci jeho žáků atd. Může se stát, že něčí guru není mahábhágavata, ale jeho duchovní bratr ano. Proč by nemohl? Nemít klapky na očích a neříkat, že jedině Šríla Prabhupáda je schopný a všichni ostatní jsou neschopní. Má to blízko k dnešnímu křesťanství, které hlásá, že kromě Ježíše jsou všichni neschopní. Říká-li někdo, že všichni jsou kaništha-adhikáríové, znamená to, že je kaništha-adhikárí, protože nedokáže rozlišovat. Někdy se dokonce přihodí, že někdo argumentuje: „Můj guru je lepší než tvůj guru.“ Není také dobré si myslet, že můj guru je všechno a ostatní jsou nic. Každý, kdo pomáhá pokročit v duchovním životě, je guru. Říká se, že pouze Kršna a duchovní učitel mohou požehnat semínkem oddané služby a bez jejich milosti není možné udělat žádný pokrok. Žák svého duchovního učitele uctívá stejně jako Kršnu - klaní se mu (tj. klečí na kolenou a čelem a oběma rukama se dotýká podlahy), kdykoliv ho vidí přicházet či odcházet. Klaní se mu, než jde spát a poklona duchovnímu učiteli je také první věc, kterou žák udělá, když se ráno probudí (to však neznamená, že duchovní učitel musí být osobně přítomen). Kdykoliv vstupujeme či odcházíme z chrámové místnosti, když se otvírá oltář, když zahlédneme Božstva, na konci kírtanů apod. - vždy se pokloníme a nahlas recitujeme mantru duchovnímu učiteli (nemusíme ji křičet, ale mělo by to být dostatečně hlasitě, aby ji guru slyšel, kdyby byl přítomen). Také sannjásínovi se musí všichni jednou denně poklonit (říká se „Šrí Vaišnava pranáma“), když ho vidí ten den poprvé. Když to neuděláme, měli bychom se postit. Dopustí-li se někdo přestupku proti lotosovým nohám duchovního učitele, způsobí si velké utrpení a Kršna mu to neodpustí. Stane-li se tak, měl by toho hluboce litovat a pokorně za ním přijít, hluboce se poklonit a prosit ho za odpuštění. Jestliže mu duchovní učitel promine, Kršna ho zprostí následků. Také přestupek proti ostatním vaišnavům, kteří jsou připoutáni ke zpívání Haré Kršna, může zničit náš duchovní život. Říká se, že „vaišnava-aparádha“ je závažnější než přestupek proti Nejvyšší Osobnosti Božství, Kršnovi, protože Kršna může odpustit někomu, kdo se dopustí přestupku vůči Němu, ale neodpustí nikomu, kdo se dopustí přestupku proti Jeho oddaným. Dopustí-li se někdo přestupku proti jinému oddanému, měl by toho velice litovat a podobně za ním přijít, poklonit se mu a požádat ho o prominutí. Nejpokročilejší oddaný vzdává úctu všem živým bytostem, protože vidí Nadduši v každé živé bytosti, ale jestliže někdo zpívá Haré Kršna, projevuje úctu i individuální duši. Stane-li se, že neoprávněná osoba někdy zneužije vaišnavské skromnosti a donutí ostatní, aby se mu klaněli, je to příznak hmotné touhy po slávě, úspěchu a vyniknutí, což jsou tři jemné podoby pohlavní touhy. Je také pravidlem, že když se oddaní po delší době setkají nebo se loučí a delší dobu se neuvidí, navzájem se pokloní (říká se „Šrí Vaišnava pranáma“). Nikdo by se neměl poklonit duchovnímu bratrovi, který neopětuje projev úcty, neboť přijímat poklony znamená také přijímat hříšné reakce toho, kdo je nabízí. Přijímat službu od svého duchovního bratra, či dokonce staršího oddaného, je cesta k poklesnutí. Každý by měl chtít být služebníkem a ne obsluhovaným. Duchovní učitel je však obsluhovaný svými žáky, ale v jeho případě je to jiné, protože on přijímá službu pro Kršnu. Nikdo jiný to dělat nemůže. Oddaný je přirozeně uctivý ke všem a nikdo by neměl mluvit příkře nebo nahněvaně k ostatním oddaným. Je třeba se zmínit, že duchovní učitel někdy přísně pokárá žáka, aby ho zbavil nevědomosti. Žák trest přijme, protože má velkou důvěru ve svého duchovního učitele. Opravdový duchovní učitel ve skutečnosti nepotrestá žáka, který je ještě přílišným nováčkem na to, aby to přijal pozitivně. Jestliže se však někdo jiný rozhodne trestat druhého oddaného drsným a nelaskavým způsobem, vydal se jistě nesprávnou cestou a docílí nepříznivého výsledku. Učiní-li tak někdo pod vlivem kvality vášně a nevědomosti, měl by požádat o odpuštění. Je třeba úzkostlivě dbát na to, aby vztahy mezi oddanými byly radostné. Stává se, že někteří oddaní, zvláště ti, kteří dostali druhé zasvěcení, si o sobě myslí, že jsou nadřazení. Pouze věk nebo doba, kterou jsou v hnutí, nečiní nikoho nižším nebo vyšším. Vaišnava se nerad dívá na nikoho na základě tělesných označení. Musíme však dodržovat etiketu, jinak nastane zmatek ve společenském pořádku. Mladší oddaní proto při jednání se staršími projevují úctu pramenící z přirozeného ocenění jejich oddanosti a učení. Novější oddaní vždy respektují žáky Šríly Prabhupády. Jen uvažme, že žák má pokládat duchovní bratry svého duchovního učitele na stejné úrovni, jako svého gurua. Může se stát, že vlivem předcházejícího pokroku v oddané službě (možná v minulých životech) oddaný uvidí, že starší oddaný nejedná správně. Měl by mu však i tak vzdávat úctu, aby nevzrušil svoji mysl, ale vnitřně by neměl následovat jeho příkladu. Ten, kdo vyžaduje úctu, nebude nikdy uspokojen jakýmkoliv množstvím. Jestliže starší oddaný vyžaduje úctu od mladšího a můžeme dokonce vidět darebáky, kteří nutí mladší oddané, aby jim sloužili, jako by byli páni, pak je jistě zachvácen falešným egem a pevně sevřený májou. Musí se vzdát touhy, aby mu ostatní sloužili, což mu dá velkou duchovní sílu a učiní ho šťastným. Starší oddaný by se měl pokusit sloužit mladšímu jako starší bratr či sestra, aby novější oddaný mohl dělat pokroky a stát se spolehlivým služebníkem Pána. Hnutí pro uvědomování si Kršny je jako velký tým. Někomu se může dostat zvláštního uznání, ale měl by velice dobře vědět, že bez ostatních, kteří mu pomáhají, by neuspěl ve své snaze. Každý by měl podle svých sil a schopností zaujmout určité postavení bez ohledu, zdali je prosté nebo slavné, a sloužit sankírtanovému hnutí Šrí Čaitanji Maháprabhua. Ve varnášramské společnosti není místo pro volné sdružování osob opačného pohlaví. Každý ášram má svá pravidla. Brahmačáríni a sannjásíni se s ženami nesdružují vůbec. Nehovoří s nimi, ani s nimi nepracují. I při programech, přednáškách a prasádam sedí muži a ženy odděleně a džapu dělají obvykle v oddělených místnostech. Ženy mají mít přikryté vlasy. Kvůli službě Kršnovi však mohou se ženou mluvit. Například takto: „Promiň, mátádží („mátájí“ znamená „matka“ a kromě své vlastní ženy by všichni muži měli oslovovat všechny ženy „matko“ a dívat se na ně jako na svou matku, čímž se sexuální touha bude zmenšovat), potřebuji nějaké květy pro Božstva, můžeš mi je obstarat?“ Tento příklad odráží skutečnost, že oddaný se nemůže vyhnout ženám úplně, zvláště je-li jich více než polovina populace a jsou také oddané Kršnovi a zaměstnané v Jeho službě. Platí obecné pravidlo: nestýkat se s osobami opačného pohlaví, není-li to přímo spojeno se službou Kršnovi. Jakýkoliv ostatní styk příslušníků opačného pohlaví je vlastně jemnější formou nedovoleného sexu. V této souvislosti je však také třeba se zmínit, že existují dvě formy připoutanosti: náklonnost a averze, která někdy přechází až k nenávisti. Nepřipoutaný člověk se staví k osobám opačného pohlaví neutrálně a rozhodně se k nim nechová nezdvořile. Slavný mudrc jednou řekl, že nikdo by se neměl sdružovat s žádnou ženou na osamělém místě (či v osamělé místnosti), dokonce ani se svou matkou či sestrou, neboť když nikdo není v dohledu, existuje možnost poklesnutí. Můžeme si myslet, že pouze nízký člověk může mít pohlavní styk se svou matkou nebo sestrou, ale šástry říkají „vidvámsam api karšati:“ chtíč může zachvátit dokonce i velice učeného člověka. V této souvislosti se uvádí příklad, že žena je jako oheň a muž jako máslo. Máslo může být ztuhlé, ale stačí chvíle u ohně, vzplane a shoří. To je třeba mít na paměti i v zemích, kde je styk mezi oddanými hodně ztížen, a kde získat společnost jakéhokoliv oddaného je vzácné. Hospodář se přirozeně sdružuje se svou ženou a během dne spolu normálně vykonávají různé činnosti. Ti však, kteří mají pevné odhodlání sloužit Kršnovi, se nebudou se svým partnerem stýkat s myšlenkou na vlastní smyslové uspokojení. Budou společně pracovat pro potěšení Pána. Manžel a manželka by se měli za každou cenu vyhnout poklesnutí a nedovolenému pohlavnímu životu. Nedovo lený sex je jakýkoliv sex, včetně sebeukájení, kromě toho, který mají manželé za účelem zplození dítěte, jež vychovají jako oddaného Kršny. Mají-li manžel a manželka toto odhodlání, mohou udělat ze svého domova Kršnův chrám. Lidé jsou více přitahováni příkladem Kršny si vědomých hospodářů, neboť život sannjásínů je pro ně zvláštní a cizí. Oddaný je laskavý a milosrdný a jistě nebude opomíjet tyto vlastnosti při jednání se svými rodiči. Rodičům bychom měli prokazovat úctu - vždyť nám dali tělo, ve kterém se můžeme věnovat uvědomování si Kršny. Postaví-li se však proti, co můžeme dělat? Oddaný musí být prostě pevný, upřímný a odhodlaný, a když to rodiče vidí, situace se zlepší. Je-li to možné, je vhodné udržovat s rodiči alespoň zdvořilostní styk. Staví-li se rodiče kladně, oddaný by se měl pokusit jim pomoci přiblížit se ke Kršnovi. Můžeme jim dát například prasádam apod. Oddaný, který žije v chrámu, by měl jednou měsíčně napsat rodičům dopis a vysvětlit, co dělá a jak se má. Rodiče jednou napsali Šrílovi Prabhupádovi a stěžovali si, že nedovolí svým žákům psát domů. Šrílu Prabhupádu to velice nazlobilo, protože nikdy nic takového neřekl a ve skutečnosti povzbuzoval své žáky, aby psali domů jeden dopis měsíčně. Dokonce i když jsou rodiče nepřátelští, toto pěkné jednoduché gesto nebo pouhé přání k narozeninám s malým dárkem (prasádam) může udělat hodně. Mají-li oddaní děti, vychovávají je k oddanosti ke Kršnovi. Vedou je v duchov ním životě a mohou-li to udělat, dají je do gurukuly, kde se učí umění transcendentální láskyplné služby a získávají poznání. Děti mají mít respekt ke svým rodičům a oslovují je „maminko“ - „máto, mátádží“ a „tatínku“ - „píto, pítadží“ a ne obyčejnými jmény nebo duchovními jmény. Každý den se klaní svým rodičům a pokorně jim slouží. Proti zpívání, naslouchání, čtení a uctívání Pána by žádné úřady neměly mít námitky, neboť je to každého soukromý život. Musí-li oddaný živit rodinu, snaží se najít takovou práci, která není v rozporu se zásadami bhaktijógy a zařídí se podle místa, času a okolností. Dostat se do konfliktu s autoritami kvůli zbytečnostem, které lze nějak vyřešit, je nerozumné. Lidé si často mylně vykládají životní styl oddaných. Myslí si, že zbožný člověk, světec, by měl v modlitbách setrvávat někde v lese bez jakéhokoliv styku s materialistickým světem. Život na vesnici bývá mírumilovný a směřuje ke kvalitě dobra. Oddaný ví, že je velice pěkný a rozhodně prospěšnější duchovnímu životu, ale naskytne-li se mu příležitost, říci o Kršnovi i dalším lidem, neváhá a dá přednost životu v zašpiněném velkoměstě, přestože je to místo plné vášní a nevědomosti. Platí heslo: knihy jsou základ, čistota je hybná síla, kázání je podstata a praktičnost je zásada. Být praktický a mít zdravý rozum je všeobecné pravidlo, které se uplatňuje zvláště v obtížných podmínkách. Ve službě Kršnovi můžeme použít moderní techniky, ale neznamená to, že je nezbytná. Když člověk porozumí, kdo je vlastníkem všeho, dojde k opravdovému odříkání. Nic není ve skutečnosti naše, Kršna všechno stvořil a všechno patří Kršnovi. Dívá-li se materialista na hmotný svět, myslí si, že všechno je určeno k jeho požitku. Uvidí- li například pěknou květinu, ihned přemýšlí, jak ji použít ke svému požitku, ale oddaný se dívá jinak. Vidí stejný květ, ale vidí jej ve vztahu ke Kršnovi jako část Kršnovy energie a přemýšlí, jak ho použít pro Jeho potěšení. Smyslový vjem je stejný, ale „vědomí“ se liší. Když člověk vidí věci oddělené a nezávislé na Kršnovi, nazývá se to májá neboli iluze. Zříká-li se člověk hmotných věcí jen proto, že jsou hmotné, jeho odříkání je falešné. Skutečné odříkání spočívá ve změně mentality, tj. člověk se musí zřeknout vědomí, že je poživatel, a zapojit všechno do služby Kršnovi. Někteří oddaní si myslí, že se mohou postit nebo provádět jiné druhy tělesného odříkání. To může být pěkné ve slavnostní dny, kdy se to doporučuje, ale obyčejně to ruší a není to zapotřebí. Když někdo provádí velká pokání, ale neslouží Kršnovi, k čemu jsou taková odříkání? A je-li někdo neustále zaměstnán ve službě Kršnovi, jaká další odříkání jsou pro duchovní pokrok potřeba provádět? Zde je vhodné se zmínit, že pýchou, ať již skutečnou nebo umělou, se zničí výsledky odříkání. Pro všechny činnosti ve všech situacích platí obecné pravidlo - přijmout všechno příznivé k vykonávání oddané služby a odmítnout všechno nepříznivé. Oddaný však musí postupovat na cestě oddané služby postupně a za tímto účelem existuje mnoho pravidel a předpisů pomáhajících pokroku. Nejdůležitější z těchto odříkání je „brahmacarya“, celibát. Další zásady jako ovládání mysli a smyslů a používání jich jen ve službě Kršnovi přicházejí samočinně. Pamatujme na verše z Nektaru pokynů (text 2. a 3.): „Oddaná služba může být zničena, jestliže se příliš zapleteme do následujících šesti činností: (1) jíme více, než je nezbytné, a shromažďujeme více peněz, než je potřeba; (2) příliš se snažíme získat světské věci, které jsou těžko dosažitelné; (3) zbytečně mluvíme o světských námětech; (4) dodržujeme duchovní pravidla a předpisy jen kvůli tomu, abychom je dodržovali a ne kvůli duchovnímu pokroku nebo odmítáme pravidla a předpisy písem a jednáme nezávisle nebo náladově; (5) stýkáme se se světskými lidmi, kteří se nezajímají o uvědomování si Kršny a (6) toužíme po hmotných ziscích. (1) být nadšený, (2) snažit se s přesvědčením, (3) být trpělivý, (4) jednat podle usměrňujících zásad (jako je „šravanam kírtanam višnoh smaranam „naslouchat, opěvovat a vzpomínat na Kršnu), (5) vyhýbat se společnosti neoddaných a (6) následovat ve stopách předcházejících áčárjů je šest zásad, příznivých pro vykonávání čisté oddané služby, které jistě zaručí úspěch.“ Kírtan, džapa Svatá jména Pána, Haré Kršna mahámantra, „Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna Kršna, Hare Hare Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare“, jsou jako zázračný kámen, který splní všechna duchovní přání. Žádný jiný způsob seberealizace není v dnešní době svárů a pokrytectví tak účinný, jako zpívání mahámantry. Šríla Prabhupáda proto stanovil, aby všichni členové Haré Kršna hnutí bez vyjímky džapovali na růženci minimálně šestnáct kol denně. Zmínil se, že jeho duchovní učitel, Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura, považoval za pokleslého „(patita)“ každého, kdo nedžapoval 64 kol denně. Z toho hlediska bychom mohli být všichni považováni za pokleslé, ale Šríla Prabhupáda nás milostivě spasil a stanovil minimum pro všechny oddané na celém světě na 16 kol denně, což je možné pro všechny. Oddaní při zasvěcení slíbí, že budou džapovat 16 kol denně až do konce života. Ten, kdo je neustále zaměstnán nasloucháním a zpíváním svatého jména Pána, bude jistě vzpomínat na Pána i v okamžiku smrti a přemístí se zpět do duchovního království. Prakticky žádný začínající oddaný neudělal všech 16 kol hned první den, ale pomalu a postupně počet kol džapy zvyšoval. Můžeme třeba začít s jedním kolem, ale pravidelně a nepřestat. Pro všechny činnosti duchovního života platí obecné pravidlo, že je lépe začít s málem, ale nepřestat ani nesnížit. Samozřejmě je lepší zvyšovat kvalitu i kvantitu našich duchovních činností den ode dne. Růženec si můžeme zhotovit sami. V obchodě koupíme alespoň 108 dřevěných kuliček (růžence bývají i ze dřeva tulsí či santálu). Mohou být třeba 1 cm velké. Postupně je navlékáme na provázek, který by měl být pokud možno kvalitní, aby se růženec často nepřetrhával, a za každou kuličkou uděláme uzel oddělující jednotlivé kuličky. Navlečeme všech 108 kuliček a oba konce pak provlečeme jednou větší kuličkou, čímž růženec spojíme a zakončíme ho na konci dalším uzlem. Přečnívající provázek odstřihneme. Celkový počet kuliček je tedy 109. Růženec nosíme ve zvláštním látkovém pytlíku, který ho chrání před znečiště ním. Šríla Prabhupáda také jednou řekl, že uvědomování si Kršny znamená čistý pytlík na růženec. Růženec bychom neměli pokládat na zem, ani ho z pytlíku vytahovat kromě nouzových situací. Nesmíme na něm spát, dotýkat se ho špinavou rukou nebo ho brát na záchod nebo jiná nečistá místa. Nebudeme-li to dodržovat, je možné, že ho ztratíme. Na růženci, který dostaneme při zasvěcení, džapoval duchovní učitel, je posvátný a neměli bychom ho nikdy ztratit. Když ho přeci jen ztratíme, můžeme džapovat na jiném, dokud nedostaneme nový, je-li to možné. Pytlík je ušitý tak, že se dá navléknout na zápěstí (obvykle je k němu přišitý proužek složené látky, jako provázek, aby se dal nosit kolem krku) a ukazováček lze vystrčit dírou ven. Pytlík je tak velký, abychom palcem a prostředníčkem mohli pohodlně přecházet z jedné kuličky na druhou, aniž by se růženec zauzloval. Kuličku růžence uchopíme prostředníčkem a palcem a řekneme jednou mahámantru. Postupně přecházíme z jedné kuličky na druhou na každé kuličce proneseme mahámantru. Když dojdeme k velké kuličce, otočíme růženec a začneme na první kuličce v opačném směru. Nikdy bychom neměli přecházet hlavní kuličku. Džapovat jedno kolo tedy znamená pronést Haré Kršna mantru sto osmkrát. Další podrobnosti o džapování se můžete dočíst v brožurce „Zpívejte Haré Kršna“. Haré Kršna mahámantru bychom měli vyslovovat jasně a zřetelně a pohybo vat při tom ústy i jazykem. Znamená to, že bychom ji neměli mumlat, nebo ji odříkávat tiše ve své hlavě. Je to zvuková vibrace a musí znít, aby měla patřičný účinek. Měli bychom ji vyslovovat pečlivě a správně. Někdy oddaní nesoustředěně džapují či přeskakují slova mantry, jindy přidají další slovo či slabiku. Při zpívání Haré Kršna musíme pozorně „naslouchat“ tomu, co zpíváme, čímž se také pojistíme, že nezpíváme chybně. Mysl má sklon putovat po vesmíru a od meditace utíkat. Měli bychom ji pokaždé přivést zpátky k Haré Kršna mantře a snažit se ji upoutat na svatá jména Kršny. Oddaní se někdy ptají, na co mají myslet, když dělají džapu. Při džapě se však nemá myslet, ale „poslouchat“. Šríla Prabhupáda definuje džapu jako jemné, tiché odříkávání. Abychom si udělali představu, jak rychle se má džapovat, uvádíme názor zkušených oddaných, kteří říkají, že jedno kolo by mělo trvat asi pět minut. Převážná většina oddaných však džapuje jedno kolo stěží za 7 minut, ale s tím se nemusíme trápit, to je normální. Džapa pak obvykle netrvá déle než 2 hodiny. Trvá-li to někomu podstatně déle, je to známka toho, že na něj přišlo denní snění, je v máji a měl by být pozornější. Existují však vyjímky, a když máme problémy s rychlým džapováním, svěřme se do rukou zkušeného oddaného a uvidíme, můžeme-li udělat pokrok. Při džapě se sedí, ale může se i chodit. Nejlepší je dělat džapu s ostatními oddanými ve vyhrazeném čase v chrámové místnosti - nejlepší doba pro džapu je při východu slunce - mezi čtvrtou a sedmou hodinou ranní - „bráhma- muhúrta“. Pokud je to možné, měli bychom dokončit džapu před desátou hodinou dopolední. Čím déle budeme čekat, tím obtížněji se džapuje a tím déle to trvá. Ranní hodiny jsou v kvalitě dobra, odpolední a podvečerní v kvalitě vášně a noční v kvalitě nevědomosti, a proto je nejlepší udělat všechna kola v čase dobra. Je-li člověk nemocný nebo zraněný a nemůže dokončit kola ten den, může je udělat následujícího dne. Jsme-li však zdraví, neměli bychom jít nikdy spát, aniž bychom ukončili džapu. Dali jsme slib a nemůžeme zanedbávat zásady a duchovní pokrok. Jsme-li nuceni povahou svojí služby vykonávat nějakou činnost během doby určené k džapování, pak můžeme džapovat s velkým soustředěním v jinou denní dobu a kola bychom měli udělat hned, jak je to možné. Gájatrí mantry, kterých je v naší sampradáji sedm, zpívají ti, kteří dostali od duchovního učitele spolu s bráhmanskou šňůrou druhé zasvěcení. Gájatrí mantra není tak důležitá jako Haré Kršna mantra, ale hraje velkou úlohu při uctívání Božstev a používá se pro očistu mysli. Zpátky k Bohu je možné jít i bez Gájatrí mantry. Kírtan je jeden z nejdůležitějších bodů ve vývoji uvědomování si Kršny pro jakoukoliv osobu. Kírtan je velebení Nejvyššího Pána zpíváním Jeho svatých jmen. Džapování na růženci je také kírtan, ale slovem kírtan se zvláště označuje hlasité společné opěvování Pána v nějaké pěkné melodii. Kírtan můžeme zpívat kdykoliv, ale hlavně je součástí ranních a večerních programů a poledního árati. Kírtan vede jeden oddaný - předzpívá jedenkrát mantru (popřípadě jeden řádek bhadžanu) a všichni ostatní pak společně opakují. (Vůdce se k nim může přidat, ale nemusí.) Používáme většinou prosté a jednoduché melodie a existují jisté ranní a večerní melodie, které si Šríla Prabhupáda přál zpívat. Při kírtanu platí jednoduché pravidlo - opěvovat Pána a nikoli sebe! Paňčatattva mahámantra se zpívá před každým kírtanem (i před džapou). Měla by se zpívat třikrát a pak pokračovat ve zpěvu Haré Kršna mantry. Jednou ve Vrndávaně zpíval jeden oddaný tuto mantru neustále, ale Šríla Prabhupáda ho osobně zastavil a požádal ho, aby zpíval Haré Kršna mantru. Vysvětlil, že Paňčatattva mantra je sice nejmocnější, dokonce mocnější než Haré Kršna mantra, ale protože Šrí Čaitanja Maháprabhu zpíval Haré Kršna mantru, následujeme v Jeho stopách a zpíváme ji. Paňčatattva mahámantru proto v kírtanech obvykle nezpíváme více než třikrát. Během programů by se měly zpívat mantry zvláště určené pro daný obřad. Sepsal je Šríla Prabhupáda a nechtěl, aby oddaní zpívali jiné. Zaručil tak, aby se při kírtanech nespekulovalo. Vůbec se mu nelíbilo, když jeho žáci zpívali jiné mantry jako například „Džaja Rádhé, Nitái-Gauránga, Džaja gurudév“ nebo „Džagat-guru“, kterou v Indii používá kdejaký májávádský sannjásí a ztratila svůj význam. Patří sem i mnoho jiných manter, které nejsou vhodné pro programy. Vysvětlil, že Haré Kršna hnutí se řídí příkladem Šrí Čaitanji, a že Čaitanja Maháprabhu ostatní mantry nezavedl. Nejdůležitější mantrou je Haré Kršna mahámantra. Šrílovi Prabhupádovi se však líbily také písně „Hari haraye nama^, Govinda jaya jaya, Yašomatí-nandana, Kršna, Kršna, Kršna“ a jiné písně vaišnavských áčárjů. Zpívat bhadžany je pěkné při zvláštních příležitos tech, kírtany by však měly mít určitou formu. Šríla Prabhupáda určil jednoduché kírtany s kartály (malými mosaznými činelky) a mrdangami (bubny), ačkoliv pro bhadžany uznával i jiné nástroje jako harmonium a tamburu, když na ně oddaní hráli pěkně. V Padma Puráně stojí, že i člověka, jehož život je naprosto hříšný, může Pán zcela ochránit, jestliže se Mu odevzdá. Je pravda, že kdo se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, oprostí se od všech hříšných reakcí. Dokonce i když se člověk dopustí přestupku proti Nejvyšší Osobnosti Božství, může být stále osvobozen, odevzdá-li se svatým jménům Pána: „Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna Kršna, Hare Hare Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare“. Zpívání Haré Kršna mantry odstraňuje všechny hříchy, ale jestliže se někdo dopouští přestupků proti svatému jménu Kršny, ztrácí možnost být osvobozen. Proti zpívání svatého jména Kršny se můžeme dopustit deseti přestupků: 1) Pomlouvat oddané, kteří odevzdali své životy rozšiřování svatého jména Pána. 2) Považovat jména polobohů na stejné úrovni jako svatá jména Pána, tzn. považovat Pána a polobohy za sobě rovné nebo si myslet, že je více Bohů, a že lze tedy zpívat Durgá! Durgá! nebo Kálí! Kálí! a dosáhnout tím stejného výsledku. 3) Neposlouchat nařízení duchovního učitele. 4) Pomlouvat védská písma a texty v souladu s védskou literaturou nebo snižovat jejich důležitost. 5) Považovat slávu svatého jména za výplod obrazotvorců. 6) Spekulovat o významu svatého jména a přikládat mu jiný význam. 7) Hřešit na síle zpívání svatého jména Pána. Zpívání svatého jména může osvobodit od všech druhů reakcí za hříšné činnosti; někdo si to však může vyložit tak, že může pokračovat v hříšném jednání s myš lenkou, že zpívání Haré Kršna ho zbaví následků. Tato nebezpečná mentalita je velikým přestupkem a je třeba se jí zbavit. 8) Považovat zpívání Haré Kršna za štěstí přinášející védský rituál, jako jsou plodonosné činnosti („karma-kánda“). 9) Poučovat o slávě svatého jména člověka bez víry. Zpívání Haré Kršna se může zúčastnit každý, ale na začátku bychom neměli nikoho poučovat o transcenden tálních vlastnostech Pána. Příliš hříšní lidé nemohou ocenit transcendentální slávu Pána, a proto je lépe jim o těchto věcech neříkat. 10) Nemít úplnou víru ve zpívání svatého jména a udržovat hmotné svazky i přesto, že jsme porozuměli tolika pokynům o těchto záležitostech. Šríla Prabhupáda ve „Zlatém avatáru“ také uvádí, že nepozorné zpívání svatých jmen Pána je přestupek. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí kromě toho řekl, že nepozorné zpívání spíše zalévá plevel hmotných pout, než rostlinku oddanosti. Pozoruje-li oddaný, že jeho hmotná přání narůstají, měl by okamžitě zlepšit kvalitu svého džapování. Každý oddaný, který se prohlašuje za vaišnavu, se tedy musí vyvarovat výše zmíněných přestupků, aby rychle dosáhl vytouženého výsledku. Oltář a jednoduché uctívání Kršny doma Zařizujeme-li si doma oltář, doporučuje se, abychom začali s nejjednodušším typem oltáře. Hlavním obrázkem na něm je Paňčatattva: uprostřed stojí Šrí Čaitanja Maháprabhu, který je spojení Rádhy a Kršny v jedné osobě; po Jeho pravici je Šrí Nitjánanda, Jeho první expanze a inkarnace Balarámy; po Jeho pravici je Šrí Advaita-áčárja, inkarnace Sadášivy a Mahávišnua, který v těchto zábavách jedná jako inkarnace Pána; nalevo od Šrí Čaitanji stojí Šrí Gadádhara Pandita, který je inkarnací oddané energie Pána, Šrímatí Rádhárání; a po Jeho levici stojí Šrívása Thákura, inkarnace čistého oddaného, představitel čisté oddané služby a inkarnace Nárady Muniho. Obrázek by měl být pěkně zarámovaný a umístěný uprostřed oltáře. Na nižší úrovni by měl být obrázek Šrí Nrsinhadévy, který je ochráncem oddaných. Je-li podstatně menší než obrázek Paňčatattvy, můžeme ho postavit i vedle něho na stejnou úroveň. Na nižším stupínku by měly být obrázky duchovních učitelů. Dodržujeme systém param pary a obrázek Šríly Prabhupády by měl být úplně vlevo (stojíme-li čelem k oltá ři), směrem doprava potom jsou obrázky Bhaktisiddhánty Sarasvatího, Gaura kišóry dáse Bábádžího, Bhaktivinódy Thákury a můžeme tam také mít obrázek Džaganáthy dáse Bábádžího. Oltář může také mít tři malé schůdky - na nejvyšším je obrázek Paňčatattvy, na nižším Šrí Nrsinhy a na třetím duchovních učitelů. Výtvarné řešení je individuální a závisí na naší oddanosti. Obrázky současných duchovních učitelů Haré Kršna hnutí by měly být podstatně menší než obrázky ostatních duchovních učitelů. Žák umístí obrázek svého duchovního učitele na oltář, jen když provádí árati nebo obětuje jídlo apod. Po skončení obřadu jej dá z oltáře pryč. Tento oltář můžeme pojmout jako přípravu na uctívání zasvěcených Božstev. Neseženeme-li patřičné obrázky, můžeme si udělat oltář alespoň z těch, které máme, a snažit se dodržet jejich vzájemné postavení. Základními obrázky na tomto oltáři jsou Paňčatattva a duchovní učitel. Oltář si oddaní zařizují na místě, které vyhovuje jejich domácím podmínkám. Ve stísněných podmínkách je vhodné ho mít zařízený na stálo ve skříňce a otvírat ji v době obětí. Máme-li Kršnovou milostí lepší bytové podmínky, můžeme zařídit celý pokoj jako chrámovou místnost, naproti oltáři nebo po straně u zdi udělat vjásasán pro Šrílu Prabhupádu, kde denně děláme gurupúdžu. Pak je dobré dodržovat zásady, které se dodržují ve všech chrámech. Neměli bychom sedět či stát zády k oltáři nebo mít natažené nohy proti oltáři. Do chrámové místnosti vstupujeme se slovy „Džaja Šrí Šrí Gaura Nitái!“ Pokaždé, když vstupujeme nebo opouštíme chrámovou místnost, se pokloníme. Při pokloně před oltářem by naše levé rameno mělo být natočeno k oltáři. Stejné je to, když se klaníme duchovnímu učiteli, který již opustil planetu, jak je tomu v případě Šríly Prabhupády. Když se však klaníme před duchovním učitelem, který je stále přítomen, klaníme se mu natočeni pravým ramenem. Nikdy však nevzdáváme poklony tak, aby naše nohy byly směrem k oltáři nebo duchovnímu učiteli. Chrámová místnost je zařízena tak, aby se to nestalo. Když se žáci současných duchovních učitelů klaní při gurupúdže pro Šrílu Prabhupádu, recitují nejdříve mantru svému duchovnímu učiteli a teprve pak mantru Šrílovi Prabhupádovi. Klanět se můžeme dvěma způsoby. První se nazývá dandavát a oddaný při něm leží na břiše s nataženýma rukama a recituje mantru svému duchovnímu učiteli. Ženy dandavát nedělají. Druhý se provádí tak, že klečíme a zároveň se čelem a oběma rukama dotýkáme země a také nahlas recitujeme mantru pro duchovního učitele. V chrámové místnosti by nikdo neměl mít boty nebo bačkory, každý by měl být čistý, řádně oblečený a upravený podle vaišnavské etikety. Tyto zásady se mohou a nemusí vztahovat na hosty. V méně zbožných zemích je zázrak, že lidé vůbec do chrámu přicházejí, a proto je nebudeme zatěžovat různými pravidly a předpisy. V chrámové místnosti se však nesmí kouřit, pít alkohol a chodit v botách. (Když si ale nějací řemeslníci odmítnou boty vyzout, dovolíme jim, aby přesto svou práci dokončili - jinak by to nebylo hotovo.) Chrámovou místnost mohou čistit oddaní společně. Čištění chrámu je jako čištění srdce a každý se může zúčastnit této nádherné činnosti, což vytvoří atmosféru jako na Vaikunthách, neboť čistota je blízko zbožnosti. Šríla Prabhupáda také řekl, že Haré Kršna hnutí bude známo svou revoluční čistotou. Božstva Kršny jsou z mosaze nebo z mramoru a jsou zasvěcena složitými obřady. U"roveň služby Pánu je tu velmi vysoká a dojde-li k chybám při uctívání Pána v tak nádherné podobě, bude za přestupky trpět nejen samotný púdžárí (oddaný, který dělá obřady), ale i celý chrám. Božstvo Pána na jednoduchém oltáři je však velice milostivé. Nevyžaduje přísnou úroveň a ve skutečnosti se těší ze všech obětí, které jsme s láskou připravili, ať jsou udělány kdykoliv. Existují však zásady, které povyšují úroveň služby. Jedna z nich je například pravidelnost. Málokomu se v domácích podmínkách podaří dodržovat dále popsaný program, ale můžeme se zařídit tak, abychom mohli provádět nějakou zjednodušenou formu uctívání, a to „pravidelně“ v určitou denní dobu. Platí obecné pravidlo, že je lepší začít s jednoduchým programem a postupně zvyšovat úroveň naší služby, než si nasadit laťku příliš vysoko a vrtošivě měnit program podle potřeby. Nejlepší je i vařit a uctívat prasádam v určitou denní dobu, neboť náladové jednání není nejužitečnější pro duchovní pokrok. Oltář bychom měli udržovat bez poskvrny čistý a je-li to možné, zdobit ho čerstvými květy. Ve slavnostní dny můžeme udělat květinové girlandy a pověsit je na obrázky. Květiny obětované Kršnovi nevyhazujeme do popelnice, ale hodíme je do řeky, což je jeden ze způsobů, jak naložit s posvátnými předměty, které se již nedají použít. Další ze způsobů je spálit je v ohni. Jestliže kvůli okolnostem nejsme schopni nic sehnat, můžeme dát Kršnovi alespoň pohár čisté vody a zpívat Haré Kršna. To je konečně také pěkný způsob uctívání Pána. Součástí programů bývají „árati“ (jsou dva druhy árati - velké árati a „dhúpa- árati“) a pro informaci uvádíme rozvrh, který se provádí tam, kde se uctívají zasvěcená Božstva. 4.30 “mangala-árati“, velké árati 7.00 vítání Božstev, „dhúpa“ 8.00 obětování snídaně, velké árati 12.00 obětování oběda, velké árati 16.00 vzbuzení Božstev po poledním odpočinku, „dhúpa“ 19.00 večerní árati, velké árati 20.30 uložení ke spánku, „dhúpa“. Na oltář se zasvěcenými Božstvy může vstoupit púdžárí, který se právě osprchoval a má čisté šaty. (Například šaty, ve kterých jsme jedli, se považují za znečištěné a na oltář se také nechodí v šitých šatech. Ženám je vstup na oltář povolen, a na rozdíl od mužů mohou mít oblečené i věci, které byli ušity.) Pro árati potřebujeme určité předměty, které se obvykle kupují v Indii, ale přejeme-li si árati dělat, můžeme si pro domácí účely (zvláště v pod mínkách více méně izolovaných od světa) vypomoci tím, co seženeme. Všechny předměty bývají z mosaze, ale pro naše účely jsou použitelné i z nerezu a snažíme se sehnat předměty, které nejlépe vyhovují dané funkci. Pro velké árati potřebujeme: tác či podnos dostatečně velký, aby se na něj všechno ostatní pěkně vešlo, malou nádobku s vodou a lžičku, lasturu pro zadutí, zvonek, tři vonné tyčinky (bývají zasunuté v držáku), ghíovou lampu s pěti knoty (bývá to pět „důlků“ s držákem, do kterých se umístí z vaty umotané knoty v podobě větší kapky namočené do nahřátého ghí), další nádobku s vodou, která se nalije do lastury, malou lasturu pro obětování vody (bývá na stojánku, aby mohla stát), čerstvě vypraný hedvábný nebo velmi pěkný kapesník dekorativně složený (bývá na malém tácku), jeden nebo více květů bez stonku (také bývají na malém tácku), čámaru (ohon z jaka upevněný v držáku jako ovívadlo), vějíř z pavích per (nepoužívá se v zimě), malou ghíovou lampu, sloužící jako zdroj ohně, nemáme-li na oltáři žádný plamínek. Tác položíme na malý stolek nebo nějaký podstavec u oltáře a obětované předměty odkládáme stranou. Při árati se stojí na podložce po levé straně oltáře (vjásásanu), díváme-li se zepředu. Nejdříve zapálíme malou ghíovou lampu, nemáme-li oheň na oltáři. Na oltáři může být malá ghíová lampa, což je vlastně jen miska na podstavci naplněná po okraj ghí, ze které je po straně vystrčený knot, jenž v případě potřeby zapalujeme. Pak vezmeme nádobku s vodou a lžičkou a uděláme áčaman neboli očistu pomocí manter. Lžičku vezmeme do pravé ruky a kápneme si postupně tři kapky vody na tutéž tzn. pravou ruku tak, že lžičku nakloníme a voda skápne do dlaně (je to jednodušší, než se zdá). Pak kápneme tři kapky vody na levou ruku. Poté vezmeme lžičku do levé ruky, kápneme tři kapky vody do pravé dlaně, proneseme „om kešavaya namah“ a vodu vysrkneme, aniž bychom se rty dotkli dlaně. Pak kápneme další tři kapky do pravé dlaně, řekneme „om náráyánaya namah“ a znovu vysrkneme. Vše znovu opakujeme potřetí s man trou „om mádhavaya namah“. Všechny předměty, které budeme postupně používat, budeme rovněž před obětováním očišťovat. Kromě zvonku nyní držíme lžičku i všechny předměty v pravé ruce. Nejprve třemi kapkami očistíme pravou ruku a pak třemi kapkami předmět. To uděláme s každým předmětem. Púdžu začínáme tak, že po áčamanu třemi kapkami vody očistíme lasturu, do které třikrát zadujeme (má podobný zvuk jako trubka nebo roh), znovu ji očistíme a odložíme. Pak očistíme zvonek, vezmeme ho do levé ruky a od nynějška po celou dobu obětování zvoníme zvonkem, který držíme nad pasem. Před každým předmětem v duchu požádáme svého gurua o svolení uctívat Šrí Kršnu. Všechny předměty obětujeme jednotlivým osobnostem v následujícím pořadí - nejdříve Šrí Čaitanjovi, pak Šrí Nitjánandovi, Šrí Advaitovi, Gadá dharovi, Šrívásovi, pak Šrílovi Prabhupádovi a pak svému duchovnímu učiteli s mírným úklonem po každé osobnosti a nakonec předmět třemi kruhy obětujeme přítomným oddaným a hostům. Opět se ukloníme a přejdeme na další předmět. Začínáme s vonnými tyčinkami. Očistíme je kápnutím vody na dřevěný konec popřípadě na držák, ve kterém stojí, zapálíme je od ghíové lampy a po chvíli jimi mávneme, čímž „sfoukneme“ plamínky na koncích. Oheň nikdy nesfukujeme ústy. Tyčinky obětujeme v malých kruzích po směru hodinových ručiček každé osobnosti následujícím způsobem: dva kroužky jedné noze, dva kroužky druhé noze, dva kroužky na trup a sedm kruhů kolem celého těla. Vonné tyčinky pak zapíchneme do misky s pískem, kde mohou nerušeně doutnat. Ghíovou lampu s pěti knoty zapálíme o plamínek menší ghíové lampy a obětujeme ji opět v kroužcích - dva kroužky jedné noze, dva druhé, dva trupu, tři hlavě a sedm kolem celého těla. Když ji takto púdžárí obětuje všem osobnostem i obecenstvu, předá ji některému oddanému, který s ní chodí a nabízí ji ostatním, kteří přejedou pravou nebo oběma rukama nad plamenem a dotknou se jimi čela. Začne samozřejmě u vjásásanu Šríly Prabhupády. Púdžárí pak z malé nádobky nalije vodu do lastury, jako obvykle ji očistí a nabízí vodu každé osobnosti sedmi malými kroužky nad hlavou. Obětuje vodu nejprve Šrí Čaitanjovi a nalije trošku vody zpět do nádobky, což udělá po obětování každé osobnosti, a když naposled obětuje vodu obecenstvu nalije poslední zbytky vody do nádobky a podá ji nějakému oddanému, který vodou pokropí hlavy přítomným oddaným. Kapesník se obětuje dvěma kroužky levé noze, dvěma pravé, dvěma trupu, třemi hlavě a sedmi celému tělu. Poté obětuje květinu čtyřmi nebo více kroužky kolem nohou. Květ může dát oddaným, kteří si ho předávají, nejdříve si ho však uctivě přiloží k čelu a přivoní k němu. Pak se obětuje čámara půvabným pohybem (máváním) alespoň sedmkrát kolem celého těla a stejně je tomu i s vějířem z pavích per. Vějíř a čámara se na podnos nevejdou, ale mohou být zavěšené někde na dosah a po použití se opět očistí a pověsí zpátky. Pak se znovu třikrát zatroubí na lasturu. Celé árati netrvá déle než 25 minut a oddaní při něm zpívají kírtan, který je podle denní doby zrovna v programu (v poledne, když jsou oddaní zaneprázdnění svojí službou, dělá áratí většinou púdžárí sám). Při „dhúpa-árati“ se dělá všechno stejně jen s tím rozdílem, že se obětují jen tyčinky, květ a čámara a na začátku a na konci se zaduje na lasturu. Velice pěkné je uctívání rostlinky tulasí. Tulasí, Vrndádéví, gópí z Vrndávany, je věčným služebníkem Nejvyššího Pána, která prostě existuje v podobě rostliny a nabízí své podivuhodné lístky a květy lotosovým nohám Pána. Kdekoliv je Kršna, musí tam být také tulasí a obětuje-li se jídlo zasvěcenému Božstvu, alespoň jeden její lístek musí být na každém chodu, jinak Pán oběť nepřijme. Tulasí je velice milostivá, a když ji oddaný s láskou a oddaností uctívá kírtanem, árati, obětováním vody a pěkně se o ni stará, může oddaného přivést na nejvyšší úroveň lásky ke Kršnovi, „kršna-bhakti“. Tulasí potřebuje dostatek vody, tepla, světla a vlhka (v chladnějších zemích se používá umělé osvětlení). Tulasí však především udržuje láska a oddanost oddaných. Je-li duchovní úroveň v chrámu nízká nebo tam, kde není láska a oddanost, může opustit tělo a to není příznivé znamení. Tulasí obvykle žije čtyři roky. Árati pro tulasí je zjednodušené a nabízí se jí pouze vonná tyčinka, ghíová lampa s jedním knotem a květ. Ten, kdo dělá púdžu, stojí na nějaké podložce naproti podstavci s květináčem. Nejprve zapálí malou ghíovou lampu, od které se zapalují ostatní předměty, pak udělá áčaman, potom očistí zvonek a v levé ruce s ním začne zvonit. Vonnou tyčinku obětuje čtyřmi kruhy kolem kořene, dvěma kolem prostřední části a sedmi kruhy kolem celé tulasí. Pak se mírně ukloní a je-li v místnosti Šríla Prabhupáda na vjásásanu nebo obrázku, obětuje ji jemu (při árati na oltáři se to obvykle nedělá), pak se ukloní, obětuje ji obecenstvu, znovu se ukloní a zapíchne ji do misky s pískem, kde může dále doutnat. Ghíovou lampu obětuje čtyřmi kruhy kolem kořene, dvěma kolem prostřední části, třema kolem vrcholu a sedmi kolem celé rostliny, pak ji obětuje Šrílovi Prabhupádovi a obecenstvu (vždy s úklonami) a předá ji dalšímu oddanému, který ji nabídne Šrílovi Prabhupádovi a pak všem oddaným, kteří přejedou rukama nad plame nem a dotknou se jimi čela. Květ obětuje čtyřmi kruhy kolem kořene, pak Šrílovi Prabhupádovi, pak oddaným a může ho položit do květináče nebo ho dát oddaným. Potom oddaní postupně přicházejí, nastaví pravou ruku, na kterou jim púdžárí nakape vodu k očistě, a lžičkou zalijí tulasí třemi kapkami vody z ná dobky, která je postavená u květináče. Toto zjednodušené árati můžeme použít i pro naše domácí účely, neboť s tro chou snahy lze sehnat příslušné předměty i ve špatných podmínkách. Přeje-li si někdo začít provádět árati na domácím oltáři, je vhodné, aby začal jednou denně, nejlépe ráno nebo večer (v čase „mangala-árati“ nebo večerního árati) a dělal to pro začátek s méně předměty, třeba právě s těmi, které se obětují tulasí. Čámaru, paví vějíř a lasturu bude asi obtížné sehnat. Je také možné zkrátit obětování tak, že předměty budeme nabízet jen sedmi nebo i třemi kruhy každé osobnosti pouze kolem celého těla. Jedna vonná tyčinka denně není mnoho, sehnat jeden květ a trochu vody by nemělo být tak obtížné a je-li někdo šikovnější, udělá do zásoby trochu ghí, vyrobí ghíovou lampu a sežene i nerezový tác a nádobku se lžičkou. Začneme-li s árati, je důležitá pravidelnost, ale za určitých okolností je možné vynechat nějaký chrámový obřad (uctíváme-li Šrí Čaitanju Maháprabhua a Jeho společníky, nikoli však Rádhu a Kršnu) a zavřít chrám v případě, že jdeme kázat. Někteří oddaní se svými Božstvy také cestují. Obvykle se podnos odnese hned po obřadu, všechno se umyje (třeba i leštěnkou), utře se a uloží. Příprava podnosu před árati nám pak zabere jen několik vteřin. Programy a časový rozvrh Věnovat se oddané službě znamená používat smyslové orgány ve službě Kršnovi. Některé smysly jsou určené k nabývání poznání a jiné k vykonávání závěrů myšlení, cítění a chtění. Vykonávat oddanou službu znamená zapojit mysl i smysly do oddané služby. Existují předepsané způsoby, jak zaměstnat smysly a mysl takovým způso bem, aby se probouzelo naše dřímající vědomí lásky k Bohu, právě jako se malé dítě s trochou cviku učí chodit. Jedna z nejdůležitějších částí života oddaného jsou ranní a večerní programy. Jsou životem a duší vaišnavů, protože umožňují vzpomínat na Kršnu neustále každý den. Šríla Prabhupáda naléhal, aby se oddaní zúčastňovali ranních a večerních programů, což je základní očistné pravidlo dávající velkou sílu a odhodlání. Jejich průběh je následující: Před 4.00 Vstávání a hygiena (osprchování celého těla studenou vodou, ženy se mohou sprchovat teplou), všichni si oblékají čisté, čerstvě vyprané šaty. 4.15 „Mangala-árati“, před árati oddaní zpívají mantru na oslavu Božstev. V našem případě to může být „Šrí Panca-tattva pranáma“ nebo jen „Džaja Gaura-Nitái!“ Púdžárí při tom třikrát zaduje do lastury a pak se zvoněním otevře oltář a začne dělat árati. Oddaní udělají dandavát a zpívají kírtan, který se skládá z písně „Šrí Šrí Gurv-aštaka“, potom se zpívá třikrát Paňčatattva mantra a pak Haré Kršna mahámantra až do konce celého árati i déle. Na konci kírtanu říká starší oddaný modlitbu prémadhvani. Pak se zpívá „Šrí Nrsimha pranáma“ a modlitba Šrí Nršinhovi a všichni se pokloní, zatímco se zavře oltář. Obvykle to netrvá déle než 30 minut. Mezitím nějaký oddaný přinese tulasí (případně dvě - jednu pro muže a jednu pro ženy) a připraví vše pro tulasí árati. Jeden oddaný předříkává mantru „Šrí Tulasí pranáma“ a všichni ostatní stále v pokloně s čelem na zemi společně opakují. Tato mantra se také říká pokaždé, když zahlédneme tulasí a nakonec všichni znovu projeví úctu duchovnímu učiteli recitováním mantry. Jeden oddaný provádí árati a ostatní zpívají kírtan. Začíná se písní „Šrí Tulasí-kírtana“. Pak se několikrát zazpívá „Šrí Tulasí Pradakšina mantra“ a Haré Kršna mantra, zatímco všichni začnou obcházet tulasí po směru hodino vých ručiček. Tímto se zmenšují hmotné touhy. Oddaní jeden po druhém zalévají tulsí a každý se pak stranou pokloní. Nakonec se všichni pokloní a říká se mantra jako na začátku. Pak se všichni posadí a jeden oddaný čte asi 5 minut například z Čaitanja-čaritámrty nebo se společně recituje Šikšáštaka či deset přestupků proti zpívání svatého jména apod. Potom všichni oddaní žádají ostatní vaišnavy o odpuštění za všechny přestupky, kterých se dopustili předcházejícího dne. Jeden oddaný řekne překlad a všichni oddaní se pokloní a řeknou mantru „Šrí Vaišnava pranáma“. /35.00“ začíná džapa /37.00“ Vítání Božstev. Oddaní začnou zpívat na oslavu Božstev a pak púdžárí se zvoněním otevře čerstvě upravený oltář (Božstva mají nové šaty a ozdoby) a začne dělat púdžu. Oddaní udělají dandavát a ve stoje poslouchají, zatímco se hraje píseň „Góvinda“ z desky Goddess of Fortune. Na konci písně udělají další dandavát. Je-li čas, pije se čaranámrta (voda, jogurt atd. kterým se omývají Božstva) - tři kapky do pravé dlaně, vysrknout a umýt si ruku a ústa. /37.05“ Gurupúdža pro Šrílu Prabhupádu, která se dělá u vjásásanu Šríly Prabhupády. Jeden oddaný dělá velké árati a oddaní zpívají kírtan: „Šrí Guru- vandaná“, třikrát Paňcatattva mantru a pak Haré Kršna mahámantru až do konce. Nakonec se říká modlitba prémadhvani. /37.25“ Začíná přednáška ze Šrímad Bhágavatamu. Přednášející se pro úctu k Bhá gavatamu může posadit na vyvýšené sedátko. Nejdříve zazpívá píseň „Jaya- Rádha-Mádhava“, kterou opět ukončí modlitbou prémadhvani a pak začne přednášku recitováním mantry „om namo bhagavate vásudevája“ a ostatní po něm vždy opakují. To se opakuje třikrát. Na tabuli se předem napíše sanskrtský verš nebo se rozdají knihy. Přednáší každé slovo verše a ostatní opakují, poté zpívá celý verš několikrát řádek po řádku a ostatní vždy opakují. Pak úlohu vůdce přebírají postupně ostatní oddaní, a když se verš opakoval alespoň pětkrát, tj. vystřídalo se pět oddaných, přednášející říká slovo za slovem s překlady a ostatní vždy opakují. Potom přečte překlad a výklad. Na konci výkladu přečte znovu sanskrt a překlad. Pak začne vlastní přednášku, tj. objasní verš podle svých realizací a vědomostí, které získal čtením knih Šríly Prabhupády a praktickým vykonáváním oddané služby. Na konci přednášky, která může trvat mezi 20 a 60 minutami, se může zeptat, zdali by chtěl někdo něco doplnit a na dotazy se pokusí odpovědět. Přednášku ukončí slovy „Sláva Šrí Guruovi a Šrí Gaurángovi“ a všichni se pokloní a přednesou mantru svému duchovnímu učiteli. Není-li v dosahu nikdo kvalifikovaný, mohou se všichni společně posadit a číst nahlas z knih, dokud někdo nevyvine schopnost přednášet. Ten, kdo pozorně poslouchá, může mluvit. Jinak je nebezpečí, že přednášející místo vlastních rea lizací začne mluvit o vlastních spekulacích, což nikomu neprospěje. Přednášky ve většině střediscích bývají v angličtině, a proto je dost důležité tento jazyk ovládat. Po přednášce je snídaně a po ní se všichni věnují svým povinnostem. U oběda, který bývá mezi 13.00 a 14.00, se oddaní opět společně setkají. Všechna práce obvykle končí kolem 18.00 hodiny a oddaní se osprchují, popř. vyperou si šaty apod. a připraví se na večerní program. /319.00“ Večerní árati je stejné jako ranní s tím rozdílem, že se zpívá píseň „Gaura- árati“. Pak následuje Paňcatattva mantra, Haré Kršna mantra, prémadhvani, „Šrí Nrsimha pranáma“, modlitba Šrí Nrsinhovi a pak následuje přednáška z Bhagavadgíty začínající písní „Jaya-Rádha-Mádhava“. Během dne by si měl oddaný najít alespoň hodinu na čtení knih Šríly Prabhupády. Platí to i pro ty, kteří z nějakého důvodu program nedodržují (vlastně hlavně pro ně). Tak jako člověk jí, spí a podobně, musí také číst tyto knihy, jestliže nechce duchovně umřít. Šríla Prabhupáda například v jednom dopise napsal: „Mnohokrát ti děkuji, že čteš naše knihy tak pečlivě a důkladně. Každý, kdo je čte, najde pokladnici transcendentálního poznání. Doufám, že budeš pokračovat ve studiu svědomitě a každý den, jak jsi napsal ve svém dopise. ..... Abychom si stále byli vědomi Kršny, je nutné porozumět filozofii. Jinak to zůstane pouhým sentimentem. Kdykoliv najdeš čas, čti, prosím, naše knihy.“ Je také velice dobré učit se nazpaměť důležité verše např. Bhagavadgíty, základní knihy duchovního poznání, a to i se sanskrtem. Oddaný může najít Kršnu, Nejvyšší Osobnost Božství, na každé stránce těchto knih. Večer (obvykle po programu) pijí oddaní teplé mléko a poslouchají čtení z kni hy Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství. Plni duchovního vědomí jdou odpočívat a tak se připraví na další den blaženého života uvědomování si Kršny. Takto vypadá denní rozvrh oddaného, který se může věnovat službě Kršnovi plně. Oddaný v odlišných podmínkách je nucen se zařídit podle okolností a uvážit, co je pro něho možné. Ranní činnosti jsou velice důležité, neboť brzy zjistíme, že je to v přelidněných místech nejklidnější doba. Proto se doporučuje vykonat ráno pokud možno co nejvíce oddané služby. Velice pěkný je například i následující program s ohledem na zaměstnání. Vstaneme před čtvrtou hodinou, osprchujeme se a oblečeme si čisté dhótí či sárí (alespoň pro program), které jsme minulý večer vyprali (stačí opláchout ve vodě), ve 4.15 uděláme malé árati na oltáři a současně zpíváme ranní kírtan (je-li oddaný sám, může dělat obojí), kolem půl páté začneme džapovat a uděláme tolik kol, kolik stihneme před tím, než musíme jít do zaměstnání. Na konci džapy přečteme několik veršů například ze Šrímad Bhágavatamu alespoň pro inspiraci a pak se nasnídáme nebo jen připravíme svačinu, kterou si vezmeme s sebou do práce. Po příchodu z práce se osprchujeme, uvaříme prasádam a dokončíme džapu apod. Pak zbývá volný čas. Je lepší jít spát dříve, abychom mohli vstát brzy ráno, než dělat všechno večer a ráno spát. Někteří oddaní, kteří v průběhu ranního programu mají nějakou službu, raději vstávají velice brzy ráno (2.00-3.00) a dělají džapu před ranním árati, aby byla džapa co nejlepší, když už ji nemohou dělat v nejpříhodnější době. Nejdůležitější je: džapa, alespoň jednou denně kírtan a čtení je spolu s dodržo váním čtyř hlavních zásad minimální základ pro duchovní život. Kuchyně a prasádam Kršnova kuchyně má zvláštní pravidla. Nejdůležitější rozdíl je, že vaříme pro potěšení Nejvyššího Pána a ne pro naše vlastní smysly, a proto meditujeme o Je ho požitku a ne o radosti našeho jazyka, kterou budeme cítit při jedení jídla. Myslíme-li při vaření na sebe, obětování pak bude „nakažené“, protože si myslíme, že jsme ti, kdo si užívají, ale myslíme-li na Kršnu a Jeho požitek, bude naše činnost čistá. Ten, kdo vaří, musí vědět, že je služebníkem Pána a ne pán, a tak bude jeho vaření čisté a uspokojí Pána. Do kuchyně chodíme čistí, nejlépe právě osprchovaní a v čistých šatech (v chrámu to je dhótí a kurta či sárí). V průběhu vaření můžeme jít v nejhorším případě „na malou“, ale po stolici se musíme znovu osprchovat. V přísném chrámu kuchaři dokonce nesmějí vstoupit do kuchyně v šatech, ve kterých jedli. Během vaření jídlo nesmíme ochutnávat a ani se je nesnažíme úmyslně očichávat. Kršny si vědomý kuchař umí připravit jídlo jen na základě zraku. Podle zkušeností a receptů ví, jak má jídlo vypadat a zná koření, které používá při vaření, a tak pro něho tato pravidla nejsou překážkou. Kuchyně musí být stejně čistá jako oltář. Říká se, že obě místa mají být bez poskvrny. Nejlepší způsob, jak udržovat čistotu, je „čistit při vaření“, což vysvětlil přímo Šríla Prabhupáda. Jakmile nakrájíme zeleninu, nepotřebné části okamžitě vyhodíme, čistou utěrkou utřeme místo, kde jsme krájeli, a umyjeme nůž. Podobně udržujeme čistotu během celého vaření, což zabere vždy jen několik vteřin. Toto jednoduché jednání stačí k vytvoření odlišného světa kuchařského vědomí. Je nutné používat čisté nádobí na vaření a talířek na obětování Kršnovi, udržovat je čisté a nepoužívat je na nic jiného. To znamená, že je třeba koupit nové nádobí na vaření pro Kršnu. Nejlepší je nerez a velice špatné je nádobí hliníkové. Nádobí se snažíme umýt dříve, než jídlo stačí zaschnout na stěnách, neboť pak zabere čištění mnohem více času. V kuchyni nesmí být žádná zvířata a Kršnovi neobětujeme jídlo, na které se podívalo nižší zvíře (například pes). Ani ostatní oddaní by neměli okukovat jídlo pro Božstva. Dotazy: „Co bude dnes k obědu?“ také nejsou vhodné. Nesmíme se dotknout rukama země nebo úst, a když to uděláme, musíme si je okamžitě umýt, než se dotkneme čehokoli dalšího. Tvrdé věci, které spadnou na zem, se mohou umýt a použít. To se týká například zeleniny a nádobí, ale ne mouky, cukru a podobných potravin. Vlasy se všeobecně, a zvláště v kuchyni, považují za nečisté, a proto by dívky, které pracují v kuchyni, měly mít šátek na hlavě a muži se ujistit, že jsou jejich šikhy svázané, čímž se sníží možnost, že vlas spadne do jídla. Když se to náhodou stane, mělo by se vyhodit. Všeobecně platí, že nikdo by neměl foukat vzduch ven z úst na cokoliv (samozřejmě i pšíkat) a to platí i pro kuchyni. Dokonce ani nesfoukáváme svíčku vzduchem z úst, ale uděláme vítr mávnutím ruky, což je daleko čistější. V kuchyni není vhodné říhat anebo mít větry, ani by se neměla říkat drsná a nelaskavá slova. Ve skutečnosti by se v kuchyni nemělo mluvit o ničem, co není přímo spojeno s vařením. Šríla Prabhupáda byl vždy velice vážný a věcný, když vařil, protože věděl, pro koho vaří. Nemůžeme zbytečně mluvit, máme-li v úmyslu vařením uspokojit Pána. V chrámech mohou vařit na ohni jen zasvěcení, ale ostatní mohou pomáhat. Ženy, znečištěné během menstruace, nechodí do kuchyně a nedělají nic, při čem je třeba být čistý (obřady apod.). Je vidět, že pravidla pro kuchyni jsou velmi důležitá a je třeba je dodržovat. V nouzových podmínkách, kdy si oddaní nemohou zařídit ani kuchyň pro Kršnu, je třeba vzít rozum do hrsti a uvážit, která pravidla mohou dodržovat a podle toho jednat. Pamatujme, že smyslem zásad je potěšit Kršnu a vyvinout lásku ke Kršnovi a pravidla by nás neměla zatížit natolik, abychom pak nebyli schopni dělat cokoliv jiného. Jídla by se měla obětovat teplá, tzn. ani vařící ani studená. Jídla můžeme uložit do trouby nebo kolem kamen, aby zůstala teplá, až přijde čas obětování. Je to důležité, protože Šríla Prabhupáda učil, že prasádam by se nemělo nikdy ohřívat. Ajurvéda říká, že některá jídla (například rýže) zjedovatí, jsou-li znovu ohřívaná. Zkušený kuchař skončí všechno před obětováním a tak je všechno přirozeně teplé a čerstvé. Jídlo uvařené před více než třemi hodinami nemůžeme obětovat, neboť je již v kvalitě nevědomosti (to se nevztahuje na některé sladkosti, které se mohou připravit i den předem). Způsob, jak provádět obětování, je následující. Vše, co lze, bychom měli před obětováním umýt. Připravíme talíř a na něj nebo do malých misek dáme jídla. Talíř používáme výhradně pro Kršnu a neměli bychom ho používat na nic jiného. Nejlepší je z nerezu, ale můžeme použít i porcelánové misky, které lze koupit bez potíží. Nepoužíváme hliníkové nádobí. Nezapomeneme na pohár čerstvé vody. Můžeme obětovat džus i jiné nápoje, ale voda by tam měla vždy být. Upravíme všechno tak pěkně, jak umíme (můžeme použít i květy na ozdobení), a položíme talíř před oltář. Pokloníme se z levé strany oltáře, zvoníme na zvoneček a říkáme modlitbu „(pranati)“ pro svého duchovního učitele, každou mantru třikrát zopa kujeme. Pak odříkáváme třikrát mantru „Šrí Gauránga pranáma“ a třikrát mantru „namo brahmanya-deváya ...“ Potom třikrát Paňčatattva mantru a třikrát Haré Kršna mahámantru. Stále se klaníme a chvíli zvoníme na zvoneček. Po pěti až deseti minutách, kdy měl Kršna možnost ochutnat to, co jsme uvařili, znovu jedenkrát řekneme mantry svému duchovnímu učiteli a tím je obětování skončeno. Talíř zaneseme do kuchyně, mahaprasádam přemístíme na servírova cí tác a okamžitě umyjeme Kršnův talíř. Nejdůležitější při obětování je přání potěšit Kršnu a není-li člověk schopen řídit se uvedenými zásadami, je možné alespoň recitovat Haré Kršna mahámantru a prosit Pána, aby jídlo laskavě přijal. Předtím, než oddaní jedí prasádam, jeden obvykle předříká mantru „Prasáda- seváya“, kterou ostatní společně opakují. Při jídle bereme prasádam pouze do pravé ruky, protože levá slouží k umývání konečníku a pohlaví po vykonání velké nebo malé potřeby. Také při vaření nebo obsluhování platí, že bychom se měli levou rukou dotýkat jídel pokud možno co nejméně. Rozdávání a přijímání prasádam je částí vaišnavské etikety a podle Nektaru pokynů je to jeden z druhů výměny láskyplných vztahů mezi oddanými. Je velice pěkné pohostit přátele či příbuzné, nebo jim prasádam jen přinést, protože každý, kdo ho okusí (byť i nevědomě), udělá duchovní pokrok. Chuť prasádam je samotný Kršna a myslíme-li na Kršnu při prasádam, můžeme zakusit blažené chvíle. Při rozdávání prasádam je třeba být také čistý a co lze, rozdáváme pravou rukou. Prasádam by se mělo na talíř „spustit“ z malé výšky tak, aby se servírovací lžička nedotkla talíře. Je obecné hygienické pravidlo, že misky, ze kterých jíme, a vůbec všechno spojené s jedením se nemá dotýkat Kršnova nádobí, podnosů a lžic pro servírování, ani na ně nesaháme rukama, se kterýma jsme už jedli (dotkli se pusy apod). Misky, ze kterých jíme, neumýváme v kuchy ni, ale někde v umývárně. Chce-li někdo přidávat, musí mít čisté ruce. Není vhodné, aby si oddaní mezi sebou vzájemně přendávali prasádam ze svých talířů a dojídali po sobě nesnězené zbytky. Pouze zbytky, které po sobě zanechal duchovní učitel, či opravdový světec, je vhodné sníst jako mahá-mahá-prasádam. Na talířek si necháme dát jen tolik, kolik sníme, popřípadě si necháme přidat. Měli bychom dojíst všechno prasádam a nenechávat zbytky. Nedojíme-li nějaké jídlo, můžeme je dát zvířatům, která tím získají velký prospěch. Přidávat prasádam sám sobě není nejlepší, a proto má jeden oddaný obvykle na starost rozdávání přídavků a sám jí až poslední, až se všichni najedí. Pro Kršnu bychom se měli pokusit vařit běžná indická jídla, protože jsou nejchutnější. Je však těžké vařit, když nás to nikdo neučil, proto i když nejsme v kuchyni odborníci, měli bychom vařit stále s velkou láskou a oddaností, pokoušet se udělat všechno tak pěkně, jak můžeme, a Kršna oběť jistě přijme. Kršna ve skutečnosti přijímá lásku a oddanost více než vlastní jídlo. Kršnovi patří všechno, co může potřebovat? Kršna oceňuje naše láskyplné obětování. Je dobré každé jídlo pro Kršnu „připravit“ a ne jen rozbalit to, co jsme koupili v obchodě. Kršnovi neobětujeme nic nečistého. Pamatujme, že jídla v kvalitě dobra se skládají z mléka, obilí, luštěnin, ovoce, zeleniny, ořechů, cukru a jsou okořeněná kořením rostlinného původu. Je možné vařit jakékoliv prasádam z těchto složek až na drobné vyjímky: ze zeleniny nepoužíváme cibuli, česnek, pažitku a pórek, neboť jsou v kvalitě vášně a způsobují otupělost; nepoužíváme houby, protože rostou na tmavých místech v kvalitě nevědomosti; nepoužíváme pravý čaj, kávu a kakao, tzv. lidové omamné látky. Nejlepší je používat ovoce a zeleninu atd. všechno čerstvé nebo sušené, používá se i domácky zavařené, méně vhodné je mražené a nevhodné jsou konzervy. Samozřejmě, že je výborné, můžeme-li si vypomoci na vlastní zahrádce bez chemikálií. Proti bylinkovým čajům nejsou námitky, nepůsobí-li silně narkoticky. Bílá rýže je podstatně lepší pro obětování Kršnovi než hnědá (celozrnná). Jíme-li pouze prasádam, automaticky přestaneme mít chuť na maso, ryby, vejce, kávu, čaj, cigarety a ostatní škodlivé látky. Božstva v chrámu mají svůj jídelníček a vaří se pro Ně několikrát denně, ale oddaný v odlišných podmínkách se musí většinou přizpůsobit časovému režimu, zaměstnání apod. a musí se zařídit podle okolností. Chleba, musli (mírně pražené ovesné vločky s mandlemi, ořechy, rozinkami, sušeným ovocem, kokosem atd.) a pod. vydrží bez újmy i delší dobu a je možné toho využít a připravit je do zásoby na několik dní. Je možné obětovat třeba chleba s kouskem másla a pak v průběhu týdne ukrojit a namazat chleba máslem už jako prasádam. Podobný systém lze použít i pro musli a jiná jídla. Běžné jídlo, které je také nejzdravější, se skládá z lehké snídaně - v teplejších krajích třeba jen nějakého ovoce. Jinak například z horkého mléka či bylinkového čaje s chlebem nebo obilné kaše; na oběd je rýže, čapátí, sabdží, dál a k pití třeba jen voda nebo džus či lassi; večer obvykle stačí jen horké mléko a ten, kdo těžce pracuje, si vezme opět něco lehčího. Šríla Prabhupáda říkal, že kitrí s trochou jogurtu k životu stačí a chudí lidé v Indii jedí kitrí téměř denně. Je dobré přidržet se hesla: „Jednoduché žití a hluboké myšlení.“ Vodu a ovoce, které utrhneme přímo ze stromů, nemusíme obětovat, ale v duchu děkujeme Kršnovi za laskavost. Kršnovo prasádam s dostatkem mléka bez pálivého koření prospívá i dětem a budoucím matkám. Děti mají pít mateřské mléko a to i několik let, i když jedí dětskou stravu a jedí vícekrát denně. Kolik prasádam můžeme jíst? Tolik, kolik potřebujeme. Když máš hlad, tak jez! To je pokyn Šríly Prabhupády. V začátcích si každý může vzít tolik prasádam, kolik chce. Postupně bude automaticky snižovat množství, když zjistí, že mu přejídání brání v oddané službě. Oddaný obvykle s radostí přijme jakékoliv prasádam a okamžitě je uctí, ale jelikož tělesné potíže mohou vadit ve službě Kršnovi, uvedeme zde několik poznámek o zdravé výživě. Říká se, že nemoci mají tři příčiny - přejídání, úzkost a nečistotu. Hladovět se nemá, to také ruší v duchovním životě, ale vyvarujme se napětí v žaludku, neboť špatné zažívání způsobuje většinu tělesných problémů. Nejlepší je naplnit žaludek do poloviny jídlem, z jedné čtvrtiny vodou (nejlepší je pít před jídlem, ne po jídle), a zbývající čtvrtinu nechat volnou pro vzduch. Zažívání pak bude bez potíží, neboť žaludeční oheň má dostatek místa, aby hořel. Kombinace ovoce a zeleniny (zvláště syrové); syrové zeleniny a vařené zeleniny; jogurtu a mléka v jednom jídle není pro zažívání nejlepší. Syrové ovoce a jogurt ochlazuje a v zimě pak můžeme snadno nachladnout. Zázvorový čaj naopak ohřívá a zázvor je dobrý lék na mnoho nemocí. Mléko pijeme vždy teplé. Měli bychom se vyvarovat příliš bohatým jídlům, neboť namáhají žaludek. Také příliš mnoho ghí a cukru není dobré, protože se „zkazí“ krev a začne „vřít“. Brahmačárí se vyhýbá cukru úplně (a zvláště medu) a omezuje ghí a tuk všeobecně a také příliš pálivé koření. To všechno spolu s přejídáním může dříve nebo později způsobit nesnáze lidem žijícím v celibátu, neboť neovládáme-li jazyk, velice těžko budeme ovládat ostatní smysly. Měli bychom jíst jen jídlo obětované Kršnovi. Není dobré přijímat pozvání od neoddaných nebo chodit do restaurací, neboť je pravděpodobné, že v jídle mohou být masité nebo podobné produkty. Také se říká, že jídlo, a především obilí, vstřebává karmické reakce toho, kdo vaří. (Proto je dobré mít vlastní chléb a mlít si třeba i vlastní mouku.) Kromě toho nečisté vědomí osoby, u které jíme, nás může nepříznivě ovlivnit. Po jídle bychom si měli umýt svůj talíř, ruce i ústa vodou a velice důkladně si vypláchnout pusu nebo si vyčistit zuby. Umyjeme také místo, kde jsme jedli, a všechno ostatní spojené s jedením. Odpočinek a hygiena Kršnův oddaný obvykle nepovažuje spaní za oddanou službu, a proto o této noční nevědomosti není třeba mluvit. Dobu promarněnou spánkem je třeba snížit na minimum. Říká se, že šest hodin spánku denně úplně stačí. Existují však jistá pravidla, která je dobré dodržovat. Samozřejmě není dobré spát s nohama proti obrázku Kršny či duchovního učitele apod. Nemůžeme spát s knihami, růžencem, na čadě s mahámantrou, nebo ji dokonce nosit jako gamšu pod pasem, stejně jako cokoliv, na čem jsou napsaná svatá jména. K těmto předmětům a zvláště knihám jako Šrímad Bhágavatam bychom měli mít vždy úctu, nepokládat je na zem, na místo, kde sedáváme, nebrat je na záchod a podobně. Nejlepší je spát hlavou směrem na východ a není dobré spát hlavou směrem na sever. Jen pro informaci: východ je stranou duchovního života a poznání, jih plodonosných činností, západ mentální spekulace a sever osvobození v neosob ním brahma. Spíme na tvrdém tzn. na zemi nebo na posteli chránící proti průvanům. Pro mírné změkčení můžeme použít gumovou kempingovou podložku či deku. Spíme ve spacím pytli nebo pod dekou a je-li třeba, použijeme malého polštáře. I zde platí zásada: jednoduché žití a hluboké myšlení. Můžeme spát v dhótí či kurtě, které jsme nosili celý den a vyprat je dalšího dne, až na to bude čas, nebo v gamše, což je kus látky, která se nosí obtočená kolem pasu a sahá ke kolenům nebo až na zem. Je dobré udržovat i ložní prádlo čisté a umýt podlahu, kde jsme spali, abychom udrželi čistotu. Oddaný by měl vstávat z postele brzy ráno. V Indii slunce vychází kolem 6.00 až 6.30 a oddaní vstávají dvě a půl až tři hodiny před východem slunce tj. mezi 3.30 a 4.00 hodinou ranní, pokloní se duchovnímu učiteli a jdou se osprchovat. Zpívání Haré Kršna mantry je dokonalé při každé příležitosti a můžeme ji zpívat i ráno při vstávání. Hygiena je velice důležitá, a proto bychom si měli každé ráno vyčistit zuby, denně se holit, udržovat krátké nehty, jít na záchod a až pak se osprchovat - ráno nejlépe studenou vodou. Před večerním programen, po celodenní práci se také důkladně osprchujeme (tentokrát teplou vodou, zvláště když těžce pracu jeme) a stejně tak, když jdeme „na velkou“. Na záchod jdeme v gamše a pak si nemusíme brát čisté šaty, ale po osprchování si oblečeme stejné jako před tím. Nechodíme nazí - to dělají opice! Dolní část těla od pasu ke kolenům bychom měli mít stále zahalenou. Ženy by měly mít samozřejmě zahalená i ňadra a to i před ostatními ženami. Po sprše si oddaný označí tělo na dvanácti místech tilakem, zvláště na čele, jako znak vaišnavy. K vaišnavské tradici patří i určité vzezření a v Indii podle oblečení poznáme, kdo před námi stojí. Tilak označuje chrám Pána a vaišnava považuje tělo také jako chrám, kde sídlí Nejvyšší Pán, Višnu. Říká se, že každý, kdo uvidí tilak na čele oddaného, si vzpomene na Kršnu. Oddaní, kteří si to mohou dovolit, si kvůli čistotě pravidelně holí hlavu a nechávají si jen vzadu pramínek vlasů, šikhu. Můžeme si všimnout, že lidé, kteří si myslí, že jsou hmotné tělo, považují vlasy za velice důležité. Oholenou hlavu bez šikhy mají buddhisté. Oddaní nosí na krku malé korálky z tulsí, nezasvěcení jednu řadu a zasvěcení tři řady. Ti, kteří dostali druhé zasvěcení, nosí kolem těla bráhmanskou šňůru. Tradiční vaišnavské oblečení je kurta (košile) a dhótí (spodní část oblečení). Brahmačáríni a sannjásíni mají kurtu a dhótí šafránové barvy, grhasthové a vánaprasthové bílé. Ženy nosí sárí jehož horní částí si zakrývají hlavu jako šátkem a při druhém zasvěcení nedostávají bráhmanskou šňůru, ale jen mantry. Vdané ženy si značí čelo červenou tečkou z kunkumy. Kalendář Vaišnavský kalendář se vypočítává každý rok podle pohybů měsíce podle přesných pravidel, a proto se liší rok od roku, neboť měsíční a sluneční kalendář není nikdy stejný. Snažíme se je udržet přijatelně shodné přidáním měsíce každý třetí rok, který se nazývá „purušottama-masa“, kde nejsou žádné slavnostní dny, čímž se dožene postupná ztráta 30 dní. Kalendář je dostupný každý rok a alespoň nejvýznamnější uvedené svátky bychom měli vzít v úvahu a náležitě je oslavit podle našich schopností a možností. 1) Ékádaší, nebo někdy Mahádvádaší (Ékádaší někdy kvůli určitému postave ní spadá na dvádaší a pak se nazývá Mahádvádaší) jsou zvláštní dny přicházející jedenáctý den po úplňku a nově. Říká se, že všechny hříšné reakce se na Ékádaší skryjí do obilí a luštěnin, a proto se jim důsledně vyhýbáme. Nejíme tedy žádnou rýži, dál, pšenici, oves, žito, ječmen, sezam, kukuřici, fazole a fazolové lusky, hrách a zelený hrášek. Také nepoužíváme mořskou sůl, med, špenát, práškový cukr (bývá v něm přidána mouka, aby netvrdl), asafoetidu a nejíme jakékoliv jídlo z předešlých dní. Vaříme-li pro oddané, většinou všechno bývá z brambor, mléka, ovoce a zeleniny. Neměli bychom ani vařit v ghí, které používáme i v jiných dnech, čímž se vyhneme znečištění. Ékádaší je důležitý den pro zpívání a naslouchání, a proto se snažíme džapovat nejméně 25 kol, abychom získali užitek z příznivého dne. Shledáme, že materialistické činnosti se toho dne vůbec nedaří, a proto je docela pěkné strávit ho nasloucháním, zpíváním a čtením. Na Ékádaší se neholíme, nestříháme si vlasy, nespíme během dne apod. a snažíme se snížit potřeby těla na minimum a získat tak čas pro zpívání Haré Kršna. Ékádaší se nazývá matka oddanosti, protože oddaného omlazuje a oživuje. Skutečně nejlepší způsob, jak oslavit Ékádaší, je postit se od všeho, dokonce i od vody a pak získáme plný užitek. Poloviční půst (se zeleninovou polévkou v od poledních hodinách) přinese poloviční užitek. Oddaní, kteří jsou od přirozenosti více bráhmanští, rádi dodržují odříkání jako očistu. Jestliže však úplný půst působí potíže při službě Kršnovi, nedoporučuje se. U"čelem je zvýšit oddanost ke Kršnovi a ne celý den meditovat o jídle. Postit se v jiné dny se nedoporučuje. Zato se můžeme postit ve zvláštní slavnostní dny a půst v těchto dnech je příznivý pro duchovní život. Když se někdo postí příliš často, riskuje, že nebude schopný soustředit se na svou službu. V šástrách stojí, že když někdo nedodržuje Ékádaší, bude trpět následky, a proto dodržujeme Ékádaší důsledně. Když nedopatřením Ékádaší porušíme, měli bychom držet úplný půst (i od tekutin všeho druhu) ve dni „Nirjala Ekádaší“. Je známé, že Pánduovec Bhíma nemohl dodržovat Ékádaší, protože byl bojovník. Jeden velký mudrc mu dal požehnání, že bude-li plně dodržovat toto jedno Ékádaší, obdrží takové výsledky, jako by dodržoval každé Ékádaší. Požehnání platí i pro nás a jeho dodržováním napravíme svoji pošetilost. Nejvyšší Pán se žádnému odříkání nepodrobuje, a proto se Božstvu na Ékádaší obětuje všechno, včetně obilí, ale my počkáme a uctíme toto prasádam až druhého dne. Také duchovní učitel, který je fyzicky přítomen na této planetě, se řídí pravidly a na Ékádaší mu obilí a luštěniny nenabízíme. Ékádaší končí druhého dne po východu slunce a mělo by se přerušit do deváté hodiny dopolední. 2) Dalšími významnými svátky jsou dni zjevení Nejvyššího Pána, višnutattvy. Jsou to především Džanmáštamí (den zjevení Kršny připadající přibližně na srpen-září) a Gaurapúrnimá (zjevení Šrí Čaitanji Maháprabhua, které nastává v únoru-březnu). Na Džanmáštaní dodržíme úplný půst až do půlnoci a naslou cháme o zjevení Pána z knihy Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, zpíváme kírtany a bhadžany. Hraje se také divadlo a oddaní připravují různé pořady podle možností a schopností. V malých střediscích se většinou složitější obřady neprovádějí; dělají se jen pro zasvěcená Božstva. Je to obvykle abhišéka, kdy se Božstvo omývá, mlékem, jogurtem, džusy, cukrovou vodou apod. Také se Kršnovi během dne obětuje alespoň 108 jídel (někde se jich obětují tisíce). Kolem půlnoci bývá slavnostní árati a pak hostina. Na Gaurapúrnimu se drží půst do východu měsíce, což je okamžik zjevení Šrí Čaitanji. Opět se čte o zábavách Šrí Čaitanji, zpívají se bhadžany, vaří se alespoň 108 jídel a po slavnostním árati se všichni zúčastní hostiny, kdy oddaní obvykle dostávají prasádam jako na Ékádaší. Další důležité dni zjevení Pána jsou Rámanavami (zjevení Šrí Rámačandry), kdy se drží půst do 14.00; Nrsinhačaturdaší (den zjevení Šrí Nrsinhy) s postem do 14.00; Vámanadvádaší (den zjevení Šrí Vámany) také s postem do 14.00. Jsou zde také dny zjevení Šrí Advaity, Šrí Nitjánandy a ostatní dny, kdy je půst do 12.00. Obyčejně se v tyto dny čte z knih o Jejich zábavách a zpívají se Jejich jména v kírtanech. Každý chod se obvykle vaří jen v malém množství - třeba jen tolik, kolik se obětuje v misce na oltáři. Jeden kuchař 108 jídel těžko uvaří a tak se v domácích podmínkách můžeme pokusit uvařit skromnější hostinu pro potěšení Pána. 3) Dny zjevení a odchodu áčárjů. Kdykoliv má duchovní učitel narozeniny, přichystají žáci oslavu nazvanou vjásapúdžá, při níž uctívají duchovního učitele jako představitele Šríly Vjásadévy. Vjásapúdža Šríly Prabhupády spadá na den po Džanmáštamí, a proto oslavy trvají dva dny. Obvykle je půst do oběda (bývá hostina pro potěšení duchovního učitele) a před slavnostním árati se dělá obřad pušpandžali. Recitují se při něm mantry slovo za slovem a všichni společně opakují (dodržuje se parampará) a na konci se slovem „sváhá“ všichni hodí květy na vjásasán s „múrti“ či obrázkem duchovního učitele. To se opakuje třikrát a všichni se pokaždé pokloní. Na dni odchodu áčárjů bychom se měli postit do oběda, také o nich mluvit či číst na ranním programu a připravit menší hostinu pro jejich potěšení. V den odchodu Šríly Prabhupády také obětujeme pušpandžali. 4) Jiné dny. Na Góvardhanapúdžu můžeme udělat kopec z halvy (sladká kaše z pražené krupice) a Božstvo Kršny z kravího hnoje jak drží kopec levým malíčkem, čteme o zábavách zdvižení kopce Góvardhana a uspořádáme slavnost, kdy se většinou rozdává hojně prasádam všem. Jednou v roce je měsíc, který se nazývá Dámódara (říjen-listopad). Během tohoto měsíce zpíváme při mangala-árati před obvyklou písní „Šrí Šrí Gurv- aštaka“ a večer v čase večerního árati před písní „Gaura-árati“ píseň „Šrí Dámodaráštaka“. Při tom každý obětuje malou ghíovou lampičku obrázku Dámodarovi na obrázku, který necháme tento měsíc na oltáři. Lampičky můžeme jednoduše udělat obtočením plechové podložky (lze použít i alobalu) kolem knotu (provázku) namočeném v ghí. Ostatní dny nejsou tak důležité, ale mohou se slavit podle místa, času a okolností.