Vojenští duchovní v čs. armádě ve Francii (1939 ‑ 1940)

 

Oldřich Pejs

 

Publikováno ve slovenském časopise Vojenská história číslo 1/2000

 


Zveřejněno na Válečných Střípkách se svolením pana Oldřicha Pejse


 

 

     Čs. zahraniční rezistence, která se podřídila politickému vedení E. Beneše, usilovala po zkušenostech z protirakouského odboje v období první světové války o mezinárodní uznání své exilové politické reprezentace a vybudování vlastních vojenských jednotek na území spojenců v rámci široké protihitlerovské koalice. Do čs. zahraniční armády se hlásili, byli mobilizováni nebo přijímáni pomnichovští a pobřeznoví emigranti, političtí uprchlíci a rasově pronásledovaní, dále ti, které válka zastihla za hranicemi na studiích nebo za prací. Nechyběli ani krajané ‑ starousedlíci.

     Účast na odboji v řadách čs. zahraniční armády ve Francii zvolilo i několik desítek duchovenských osob ‑ kněží, řeholníků, bohoslovců a dalších církevních pracovníků. Přicházely ze všech světových stran. Často jim chyběl základní vojenský výcvik, nemluvě o fyzické zdatnosti. Údaje o jejich počtu nejsou dosud úplné. Mezi katolíky lze zaznamenat nejméně 28 řeholníků a bohoslovců, mezi evangelíky jsou kněží, bohoslovci (např. budoucí biskup Jednoty bratrské Adolf Ulrich), učitelé, najdeme zde židovské církevní pracovníky a činitele dalších náboženských vyznání.

     Je doposud znám jediný případ pokusu vojenského duchovního v činné službě odejít do emigrace a přihlásit se do rodící se čs. zahraniční armády ve Francii, a to ze Slovenska. K odchodu se odhodlal npor. duch. sl. Ľudovít Veselý, posádkový duchovní správce v Ružomberoku. Jakmile se zpravodajské orgány 2. divize slovenské armády dozvěděly, že se Veselý spolu s npor. let. Bohumilem Filipem a npor. let. Ivanem Novotným chystají k útěku do Francie, zakročily. Posádkové velitelství v Ružomberoku 23. 12. 1939 Veselého zatklo.

                            

     Apoštolský protonotář a kanovník pařížské katedrály Notre‑Dame Rudolf Zháněl vedl krajanskou Katolickou misii pro Čechoslováky ve Francii (Mission catholique pour les Tchécoslovaques en France). Na podzim 1939, v době příprav na obnovení čs. armády, nabídl své služby čs. vyslanectví v Paříži a načrtnul jednací řád pro vojenskou duchovní službu a vojenské matriky. Zháněl dokázal, ve chvíli, kdy nebylo vůbec jasné, zda dojde v čs. zahraniční armádě ke zřízení vojenské duchovní služby, vzbudit respekt, vybudovat si pevnou výchozí pozici a udivuhodnou aktivitou tuto myšlenku prosadit. Po církevní linii podnikl první kroky směrem k pařížskému arcibiskupství a vatikánské nunciatuře. Osobními styky na vysoké francouzské církevní hodnostáře se mu podařilo získat odpovídající církevní status. Na pařížském arcibiskupství se vojenským záležitostem věnovali generální vikář Maurice Sodour a tajemníci abbé Jacques Le Cordier a abbé Gaston Courtois. Oba posledně jmenovaní zajistili, aby Zháněl obdržel 10. 11. 1939 od nejvyššího francouzského katolického hodnostáře, pařížského arcibiskupa, kardinála Jeana Verdiera ústní církevní jmenování generálním superiorem čs. armády ve Francii, vzápětí, 20. 11., potvrzené světícím biskupem Emmanuelem Chaptalem písemně. Zháněl se také pojistil z české strany, když přišlo od jeho mateřského brněnského biskupství svolení, aby zůstal mimo diecézi ve Francii na misii. Komplikace nastala, pokud se týká slovenské strany, neboť nitranský biskup Karol Kmeťko jako pověřenec slovenského biskupského sboru pro misie Zhánělovi oznámil, že záležitosti slovenských krajanů bude nadále zajišťovat samostatná slovenská misie, v jejímž čele stáli Ján Futák a Adalbert Klein.

 

     V Paříži se ustavil Čs. národní výbor, kde řádné ministerstvo obrany nahradila Vojenská správa (Comité National Tchécoslovaque, Département Militaire). První odvody čs. dobrovolníků začaly 16. 9. 1939 podle seznamů vyhotovených na čs. vyslanectví v Paříži a na čs. konzulátech v Paříži, Lille, Marseille a Bordeaux. Odvody byly oznámeny prostřednictvím čs. konzulátů a krajanských spolků, neboť podle odhadů se ve Francii nacházelo na 42 000 čs. občanů ve věku 18‑50 let. Po uzavření čs.‑francouzské vojenské dohody došlo k vyhlášení mobilizace, když se přes zákaz podařilo zajistit vylepení mobilizačního rozkazu. Mobilizační odvody proběhly ve dnech 7.‑21. 12. 1939.      Do čela katolické vojenské duchovní služby se postavil plk. duch. sl. v.v. Rudolf Zháněl. Na výslovné přání náčelníka Čs. vojenské správy div. gen. Sergěje Ingra (vyznání římskokatolické) se i nadále věnoval katolické misii (sídlila na Rue des Plantes č. 48bis, Paříž XIV). Zháněl udělal pro čs. odboj a myšlenku ve Francii skutečně velký kus práce. Zajišťoval slavnostní bohoslužby v Paříži k významným výročím a památným dnům, kam byli zváni vysocí čs. a francouzští politici a církevní hodnostáři. Kázání většinou měl a bohoslužby sloužil František Hála, generální tajemník Čs. národního výboru. Po celou dobu Zhánělova pařížského pobytu se pravidelně každou neděli a ve svátky v L'église diocésaine des Étrangers (na Rue de Sevres č. 33, Paříž VI) odbývaly bohoslužby, na nichž se kázalo a zpívalo v češtině.

    Čs. odboj a myšlenku podporovala i evangelická komunita. Pravidelné krajanské bohoslužby pořádala v pařížském Temple des Billettes (na Rue des Archives č. 24, Paříž IV) Československá evanjelická misia vo Francii (Mission Évangélique Tchécoslovaque en France) s faráři B. Hrubým a A. Šimovcem pod patronací Fédération protestante de France. Židovské bohoslužby probíhaly v jedné z pařížských synagog.

 

     Zatím se do Francie sjížděli budoucí adepti na funkce vojenských duchovních u čs. jednotek. Již 1. 11. 1939 přijel do Paříže Václav Špaček z Eisdenu na nizozemsko‑belgickém pomezí. Z Velké Británie jej 17. 11. 1939 následoval Hugo Vaníček. Oba po krátkém pobytu v Paříži odcestovali do Agde na jihofrancouzském pobřeží, kde se formovala čs. jednotka. Do Agde zamířil také Štefan Sivák, který působil jako duchovní v Alžíru.

     Zkraje neměli duchovní rozhodně na růžích ustláno. Jejich postavení nebylo pevné. Zatímním velitelem čs. jednotek v Agde byl 15. 10. 1939 ustanoven plk. gšt. František Hájek, který okamžitě narazil na známky národnostní a náboženské nesnášenlivosti, zejména vůči židovským příslušníkům jednotky. Na toto konto vydal řadu rozkazů. Zdůraznil, že v čs. armádě nelze připustit nenávist vůči žádnému náboženství nebo národnosti. Hrozil se toho, že by se našli velitelé, kteří by obdobné nesváry sami vyvolávali. Důrazně je nabádal, aby zabránili používání hrubých urážlivých výroků, které se dotýkají náboženských citů vojáků. Postavil otázku zajištění náboženské snášenlivosti jako projev schopnosti velitelů, který bude mít vliv na kvalifikační hodnocení důstojníků.

    Plk. Hájek kladl důraz na mravní a osvětovou výchovu. Ta se prováděla na základě Zatímních směrnic pro mravní výchovu a pro styk s podřízenými a s místním prostředím pod vedením výchovného (osvětového) důstojníka ppor. pěch. ing. Václava Gorčici. Velitelé byli povinni vyčlenit v týdnu jedno odpoledne na provádění mravní a osvětové výchovy s využitím přidělených vojenských duchovních. Jako vůbec první téma určilo velitelství čs. jednotek v Agde: Potřeba svornosti v našem národě.

     Náboženská výchova nabyla výrazné rysy jednoho ze stmelovatelů ducha nově vytvářených čs. jednotek. Velitelé měli nejen umožňovat, ale přímo všemi prostředky podporovat důležitou činnost duchovních a účast všech svých podřízených na vykonávání náboženských povinností, "neboť přispívají tím velkou měrou ke zvýšení mravní hodnoty našeho vojína." Vše vrcholilo slavnostními bohoslužbami k oslavě svátku sv. Panny Barbory, patronky dělostřelců, za povinné účasti všech důstojníků a mužstva dělostřelectva (bez ohledu na náboženské vyznání ‑ pozn. aut.) a dosazením právě do Agde přicestovavších duchovních do funkcí výchovných důstojníků čs. pěších pluků. Vyskytly se proto známky nepochopení. Plk. Hájek byl dokonce nucen vydat rozkaz, kde zdůvodňoval zařazení vojenských duchovních do čs. jednotek. Odvolával se na to, že pařížská Čs. vojenská správa "z velmi naléhavých a důležitých důvodů celostátních rozhodla o zařazení vojenských duchovních... Každý zkušený, ukázněný a hodnotný důstojník nemůže nikdy bez důvodu pochybovati o správnosti rozhodnutí svého velitelství."

 

     Prvním vojenským duchovním "všech čs. jednotek v Agde" se stal 24. 11. 1939 voj. Václav Špaček, jehož řídil náčelník štábu mjr. gšt. Ferdinand Šeda. V následujícím týdnu jej čekaly hodinové promluvy ke shromážděným rotám a praporům. V dalším týdnu, 9. 12., nastoupili do služby voj. Štefan Sivák jako vojenský duchovní 1. p. pl. a zároveň výchovný (osvětový) důstojník pluku a voj. Hugo Vaníček jako vojenský duchovní 2. p. pl. a po seznámení s funkcí jako výchovný (osvětový) důstojník pluku. Všichni katoličtí vojenští duchovní byli v Paříži před svým odjezdem do Agde představeni v arcibiskupské rezidenci (na Rue Barbet de Jouy č. 30, Paříž VII) kardinálovi Verdierovi, který jim pro výkon funkce udělil ústně příslušnou církevní jurisdikci. Vojenská duchovní správa navázala styk i s biskupem Gabrielem Brunheszem z Montpellieru, v jehož diecézi se čs. jednotky formovaly, i s děkanem Jourdanem z farního úřadu v Agde.

     Na podnět mjr. Šedy se Špaček s děkanem Jourdanem dohodl na možnosti zřídit v nevyužitých církevních prostorách kulturní středisko pro čs. vojáky. Šeda zajistil potřebný materiál a uvolnil řemeslníky z řad vojáků. Podařilo se upravit prostorný gotický sál bývalé biskupské kapituly na přednáškovou a divadelní místnost. Čelní stěně vévodily malované postavy slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje, na bočních stěnách se objevila panorama Hradčan a Oravy. Za jevištěm našla azyl čítárna, kterou podaroval Zháněl vlastní knihovnou o několika tisíci svazcích. Nad jeviště se podařilo umístit ateliér pro malíře a zkušebnu pro pěvecký sbor. Další dvě místnosti sloužily jako kuchyně a čajovna, kde se podával čaj a polévka. Správy a řízení "Domova čs. vojáků" (většinou nazývaném Útulek čs. vojáků) se ujal Vaníček. Slavnostního otevření se "Domov" dočkal symbolicky na Vánoce 1939, kdy se konala štědrovečerní oslava s programem. Půlnoční mši v místní katedrále za doprovodu rodící se čs. vojenské hudby zakončil zpěv českých a slovenských koled. Bohoslužba měla mezi místním obyvatelstvem až nečekaný ohlas.Všestranná aktivita R. Zháněla v Paříži jej i s ohledem na vysoký věk značně vyčerpávala. Vojenská správa proto 3. 1. 1940 povolala do Paříže z Agde na výpomoc V. Špačka, který byl jazykově velmi dobře vybaven. Hlavním administrativním úkolem duchovní služby se stalo pořízení matričních knih a archů. Zavedly se dvě matriční knihy, jednu spravovalo ústředí duchovní správy při Čs. vojenské správě, druhá se nacházela u 1. čs. divize pro všechny příslušníky bez rozdílu náboženského vyznání. Každý vojenský duchovní zavedl vlastní matriční archy a listy, v nichž si vedl evidenci všech provedených matričních církevních úkonů.

     První takový úkon představoval křest novorozence Anny Marie, dcery mjr. gšt. Jana Vastla, 8. 12. 1939. Kmotrem byl samotný E. Beneš, zastoupený v osobě gen. S. Ingra. První církevní vojenské svatbě se dostalo požehnání 11. 12. 1939 v Gennevilliers u Paříže, když si voj. Antonín Záhorský (1. p. pl.) bral Anastázii Kováčovou.

 

     Pravidelné katolické bohoslužby s českými a slovenskými zpěvy se konaly v Agde každou neděli a ve svátky v místní katedrále. Každý den se česky a slovensky zpovídalo. Mezi čs. vojáky v Agde zavítal 7. 1. 1940 montpellierský biskup. Ve zdejší katedrále se konaly vojenské bohoslužby za účasti delegací všech čs. vojenských těles s pěveckým sborem a hudbou. Čestnou četu beze zbraní stavěl 1. p. pl. a velitel pluku plk. pěch. Karel Janouch se svým pobočníkem očekávali biskupa před katedrálou. Po bohoslužbách se odebrala delegace čs. důstojníků na místní faru, kde po vzájemném představení a pozdravech byla biskupova návštěva oficiálně ukončena. Ve dnech 12.‑20. 3. 1940 přijel z Paříže mezi čs. vojáky na jihu Francie R. Zháněl. Zároveň navštívil krajany. Cestoval rovněž do Lourdes.

     Čs. velitelství v Agde vytvořilo rovněž prostor ke konání evangelických bohoslužeb a oslav židovských svátků. O to se musel postarat, dokud v čs. jednotkách ještě příslušní vojenští duchovní nepracovali, výchovný důstojník ppor. Gorčica za pomoci vojáků dotyčných náboženských vyznání. Evangelické bohoslužby se odehrávaly každou neděli, počínaje 3. 12. 1939, v učebně spojovací školy 1. p. pl. Sloužil je evangelický pastor Balfet z blízkého přístavu Sete. Oslavu židovských svátků a pořádání bohoslužeb připravovali někteří příslušníci židovského vyznání, např. npor. pěch. Oskar Štrompf, por. pěch. Kurt Šmulovič, voj. Štěpán Barber.

 

     Formování základů 1. čs. divize v Agde převzal 29. 11. 1939 div. gen. Rudolf Viest (vyznání evangelické), divizní velitelství bylo zřízeno 16. 1. 1940. Vedením agendy duchovní služby u velitelství divize byl 21. 2. 1940 prozatímně pověřen voj. Š. Sivák, který zároveň zůstal duchovním 1. p. pl. Funkci výchovného důstojníka převzal 23. 2. ppor. V. Gorčica. Výchovné činnosti připadl úkol "stmelit různorodost náboženství, národností, ras, politického přesvědčení a osobních názorů v jeden vojenský celek." Nový "Domov" umožnil čs. vojákům trávit večery a volné chvíle v důstojném prostředí, které dalo alespoň na chvíli zapomenout na neutěšené poměry v agdeském táboře. Pořádaly se přednášky, zábavné pořady a divadelní představení. Výchovná činnost dostala nový rozměr. "Zátiší, čítárny, promítání filmů a hlavně vývěsné tabule s radami a tiskovými zprávami ze všech oborů zájmů vojenských příslušníků plní dokonale svoje dílo, což je nejlépe patrné na naprostém vymizení fantastických zpráv, které se dříve mezi mužstvem rojily." Viest však dal na srozuměnou, že na velitelství "docházejí záměrně šířené informace, jakoby se dělaly rozdíly mezi vojáky podle jejich národnosti, náboženství apod. Upozorňuji, že veškeré zákony ČSR, vydané v tomto směru, jsou platné a nikým ‑ani ze strany velitelů ani ze strany kamarádů‑ nesmí býti zacházeno jinak pro jeho národnost nebo náboženství."

 

     Počet posádek čs. jednotek na jihu Francie se postupně rozrůstal. Vojenští duchovní přidělení do Agde zajížděli podle požadavků posádkových velitelů na nedělní bohoslužby na místa dislokace čs. vojáků. První na řadě byl ubytovací prostor dělostřeleckého pluku v posádkách Port‑la‑Nouvelle (velitel pplk. děl. Ondřej Vysloužil), Sigean (mjr. děl. František Nekola) a Portel (mjr. gšt. Zdeněk Sládeček). Smíšený přezvědný oddíl zamířil 15. 2. 1940 do osady Lapalme (23 km již. Narbonne) pod velením plk. gšt. Josefa Vrzáčka. Nově zřízené velitelství v Montpellier převzal 11. 3. 1940 mjr. gšt. Jan Vastl. Montpellier se stal místem pobytu telegrafní roty. Na čele s plk. pěch. Janem Kratochvílem bylo 15. 3. 1940 zřízeno velitelství v Pézenas pro posádky Pézenas, Montagnac (pplk. pěch. Antonín Barovský) a Castelnan (npor. jezd. František Procházka). Pod velením npor. žen. ing. Josefa Coufala se v dubnu 1940 objevila ženijní rota v Avignonu.

     Příležitost k upřímným projevům profrancouzského postoje přineslo úmrtí kardinála Verdiera, považovaného za přítele meziválečného Československa. Čs. posádková velitelství dostala pokyn, aby po projednání s francouzskými církevními úřady uspořádala v místních kostelích rekviem za zemřelého. Důraz byl kladen na publikování aktu mezi francouzskou veřejností a na hojnou účast gážistů a mužstva posádek. Za vzor propagace čs. myšlenky byly později vydávány smíšený přezvědný oddíl v Lapalme a telegrafní rota v Montpellier. Rekviem v Lapalme se zúčastnil celý oddíl za přítomnosti starosty obce a většiny místního obyvatelstva. Rekviem uspořádanému telegrafní rotou se dostalo mimořádné pozornosti v místním denním tisku.

 

     Čs. vojáci ostatních náboženských vyznání rovněž nepřicházeli zkrátka. Mužstvo křesťanských vyznání obdrželo služební volno k návštěvě bohoslužeb a po dobu bohoslužeb. V případě církevních svátků získalo služební volno po celou dobu svátků. Evangelické bohoslužby se nejprve konaly ve francouzské režii. Pařížská Čs. vojenská správa přemístila 9. 1. 1940 k čs. jednotkám v Agde voj. Miroslava Mikoláška jako vojenského duchovního evangelického vyznání. Ten vzápětí odjel do Cannes, kde se jako zástupce čs. armády účastnil na bohoslužbách za oběti války. První evangelické bohoslužby s kázáním v češtině držel Mikolášek v neděli 21. 1. 1940 v Agde v čítárně 2. p. pl. Mikolášek rovněž neopomíjel propagaci čs. myšlenky. Např. 10. 3. 1940 přednášel v Montpellier před širší francouzskou veřejností o T. G. Masarykovi na tamní teologické fakultě. Sám jmenovitě doporučil účast čs. vojáků z pěších pluků a letecké skupiny. Vojáci zazpívali dvě národní písně. Jako posilu dostal k ruce 16. 3. 1940 svob. Michala Vyšného. Dalším evangelíkem byl Ján Michalec. Ten vystoupil se slovenským proslovem na vojenské akademii ve dnech 3.‑4. 5. 1940, kdy se vzpomínalo 21. výročí tragické smrti prvního čs. ministra vojenství M. R. Štefánika. V rámci vzpomínky na Štefánika se v neděli 5. 5. 1940 konaly společně s evangelíky slavnostní bohoslužby církve československé za účasti duchovního této církve Karla Víta pro posádku Agde na učebně č. 3 v rajonu 1. p. pl. dopoledne, pro posádky v Pézenas a Montagnac v útulku 1. p. pl. v Pézenas odpoledne. Vít se v Paříži věnoval církevně‑misijní činnosti, krajanským záležitostem a propagaci. Nominálně byl dnem 1. 5. 1940 přemístěn k náhradnímu tělesu 1. čs. divize. Od náhradního tělesa ke štábní rotě Čs. vojenské správy do Paříže přišel voj. asp. JUDr. Miloslav Horák, vikář českobratrské církve evangelické, jako společensky a jazykově vybavená osoba. Do Paříže na výpomoc ke Zhánělovi dorazil, vedle Špačka, i Michal Vyšný. S evangelickými bohoslužbami vypomáhal mezi čs. vojáky v Agde i slovenský evangelický farář A. Šimovec, který se po porážce Francie zapojil do Centre d'Aide tchécoslovaque v Marseille.

 

     Vojenská duchovní služba pozvolna dostávala organizovanou podobu. S účinností od 12. 2. 1940 vstoupila v platnost organizace Čs. vojenské správy, kdy v rámci II. (všeobecně vojenského) odboru byly duchovní záležitosti zařazeny do 1. (organizačního a výcvikového) oddělení. Zháněl, potažmo Čs. vojenská správa do jisté míry improvizovali při výběru vhodných kandidátů na funkce výkonných vojenských duchovních. Vzácnou výjimku představoval Karel Vít, relativně mladý duchovní, fyzicky velmi dobře vybavený (klasifikace 1), s určitou zkušeností s vojenskou duchovní službou v meziválečné čs. armádě. Tím se nikdo z dalších adeptů nemohl pochlubit. Odtud také označení vojenští duchovní bez uvádění hodností, neboť šlo o příslušníky mužstva. A přitom by jim náležela důstojnická hodnost. Řádnou rámcovou organizaci duchovní služby přineslo až rozhodnutí Čs. vojenské správy ze dne 24. 5. 1940. U pařížské Čs. vojenské správy působila v rámci II/1. oddělení duchovní skupina ve složení 2 římskokatoličtí a 1 evangelický vojenský duchovní. Přednostou duchovní skupiny (a zároveň přednostou duchovní služby) zůstal plk. duch. sl. Rudolf Zháněl. K sobě měl přidělené Václava Špačka a Michala Vyšného. Všechny ustanovoval do funkce náčelník Čs. vojenské správy gen. Ingr. U velitelství 1. divize měla fungovat duchovní správa v rámci 1. oddělení štábu divize ve složení 2 římskokatoličtí, 1 evangelický, 1 církve československé a 1 židovský vojenský duchovní. Přednostou duchovní správy divize byl určen starší římskokatolický vojenský duchovní, jímž se stal Štefan Sivák. Dále zde působili evangelický duchovní Miroslav Mikolášek a židovský duchovní Alexandr Kraus. U velitelství náhradního tělesa měla působit duchovní správa ve složení 1 římskokatolický a 1 evangelický vojenský duchovní. Funkci přednosty přebíral katolický duchovní Hugo Vaníček s přiděleným evangelickým duchovním Jánem Michalcem. Přednosty těchto výkonných duchovních správ ustanovoval do funkcí velitel divize div. gen. R. Viest, po jeho onemocnění brig. gen. Bedřich Neumann (krycí jméno Bohuš Miroslav). Po odchodu velitele divize z prostoru náhradního tělesa přecházela jeho pravomoc ke jmenování přednostů duchovních správ přímo na gen. Ingra. Velitel divize zíslal rovněž oprávnění k přidělení jednoho římskokatolického duchovního do jiné posádky s možností pověřit jej výkonem funkce vojenského duchovního pro jednu nebo více blízkých posádek. Specifické postavení zaujal Karel Vít. Byl sice přidělen k náhradnímu tělesu pro službu u velitelství divize, ale zastával zároveň funkci v ústředí církve československé v Paříži, takže se jeho sídlem stala právě Paříž. Svou funkci u divize mohl vykonávat pouze bez nároku na náhradu cestovného. V době nepřítomnosti u divize jej proto zastupoval zde přítomný evangelický duchovní. Postavení vojenských duchovních komplikovala úroveň jejich hodnostního zařazení. Krátce řečeno stav bez důstojnických hodností. Opatření, aby ti, co nejsou důstojníky duchovní služby z povolání, ve výslužbě nebo v záloze, obdrželi hodnost podporučíka duchovní služby na dobu válečné potřeby, hodně pomohlo. Velitel 1. divize umožnil vojenským duchovním nosit od 5. 6. 1940 označení podporučík (týkalo se Krause, Michalce, Mikoláška, Siváka, Vaníčka a Vyšného). Téhož dne vyšel výnos Čs. vojenské správy v Paříži o povýšení na ppor. duch. sl. vál. s účinností od 1. 5. 1940 pro Krause, Michalce, Mikoláška, Siváka, Špačka, Vaníčka, Víta a Vyšného.

 

     Zvláštní zmínku zasluhuje uspokojování náboženských potřeb čs. vojáků vyznání židovského (dobově izraelského). Začněme na britské půdě, a to pamětním listem židovských vojáků ze dne 29. 8. 1940 zaslaným prezidentovi E. Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Ve zkratce: odkládáno ustanovení čs. vojenského rabína přes sliby na nejvyšších místech, nevyhovění žádostem francouzských rabínů k návštěvám čs. vojáků, obtíže při provádění náboženských úkonů u jednotlivých rot a baterií nečtením rozkazů týkajících se židovských bohoslužeb a svátků. Uveďme některá fakta. V prosinci 1939 se konaly v Agde oslavy židovského svátku Chanuka v místním kině. Zúčastnilo se na 550 židovských vojáků, mezi něž přišel moravskoslezský vrchní rabín dr. Ludvík Löwy z Brna. V dubnu 1940 při svátku Pesach se mužstvu, které se celý týden stravovalo rituálně, vyplácelo stravné 9,35 Frs na den. Židovští vojáci měli připraveno rituální víno a macesy (nekvašený chléb). V červnu 1940 proběhla oslava svátku Šavuot. Pravidelné židovské bohoslužby se konaly v čítárně 2. p. pl., jemuž velel plk. pěch. Jan Satorie (vyznání římskokatolické), který projevoval pochopení pro náboženské potřeby židovských vojáků. Evangelické bohoslužby se z této místnosti přenesly do čítárny 3. p. pl. Bohužel žádný v cizině dlící židovský rabín neprojevil zájem v čs. zahraniční armádě pracovat. Týká se to zejména rabína ppor. duch. v zál. Huga Stránského. Volba padla na Alexandra Krause, který se stal přirozeným mluvčím židovských vojáků. Jeho jmenování prosadil dr. Štěpán Barber, generální sekretář Svazu Židů z Československa ve Francii. K výkonu své funkce vojenského rabína obdržel svolení nejen od vrchního rabína dr. Ludvíka Löwyho z Brna, ale rovněž od hlavního rabína Francie Isaiha Schwarze. V každé rotě si našel svého důvěrníka, který mu tlumočil názory a stížnosti židovských vojáků. Není divu, někteří vojáci neskrývali svůj antisemitismus a pro hrubé slovo nebo jízlivou poznámku nešli daleko. A pokud se našel velitel, který tyto projevy národnostní a náboženské nevraživosti nebral na vědomí a nezakročil, nebo dokonce konvenovaly jeho vlastnímu naturelu, dočkal se jen roztrpčení svých židovských podřízených. Nebezpečí, že židovská otázka rozloží čs. zahraniční armádu, však podle mého názoru nehrozilo.

 

     Ve chvíli, kdy Francie stála na pokraji rozvratu politického a společenského života a její armáda ztrácela pod německými útoky bojeschopnost, se urychlilo vyzbrojování a vystrojování čs. jednotek na jihu země. Příprava na bojové vystoupení čs. vojáků na francouzské frontě vrcholila. Počátkem června 1940 odjela tzv. divizní pěchota (1. a 2. p. pl.) v počtu téměř 5000 mužů na sever do soustřeďovacích prostorů v přífrontových pásmech. Mezi příslušníky 1. p. pl. zamířil na frontu rovněž ppor. duch. sl. vál. Hugo Vaníček. Účast dalších vojenských duchovních na frontě nemám dokladovánu, ani ji nepředpokládám. Obranné a ústupové boje čs. vojáků již byly v dostatečné míře popsány a zhodnoceny. Mezi čs. vojáky vyznamenanými Čs. válečným křížem 1939 najdeme i jméno Hugo Vaníčka. Povzbuzoval mužstvo v bojových sledech rot, ošetřoval raněné, choval se nebojácně a neohroženě, to je krátké shrnutí zdůvodnění návrhu na vyznamenání. Ví se však zejména o jeho duchapřítomném a statečném chování na mostě přes řeku Loiru u města Gien, kde v davové psychóze civilních uprchlíků a ustupujících čs. a francouzských vojáků propukla panika a chaos při bombardování. Hrozilo nebezpečí, že čs. jednotky budou obklíčeny. Vaníček se iniciativně chopil řízení přepravy přes most a svým klidem, rozvahou a znalostí jazyka zajistil plynulý přechod.

 

     Situace na francouzské frontě přinášela jen beznaděj. Čs. jednotkám nezbývalo nic jiného než se odpoutat od nepřítele a pokusit se, pokud možno spořádaně, o návrat na pobřeží do původních výcvikových prostorů v okolí Agde. Do přístavu Sete, odkud měli být čs. vojáci evakuováni na britské ostrovy, se podařilo uniknout na 1600 příslušníkům divizní pěchoty. Čs. armáda ve Francii se rozpadla. Opustila ji značná část vojáků. Zbytek se snažil nalodit na přistavené evakuační lodě. V okamžicích dezorganizace a rozkladu se podařilo odplout 4000 vojákům a asi 500 civilistům. Na britské ostrovy směřovali rovněž vojenští duchovní. Většina se sešla na lodi Mohamed Ali‑el‑Kebir, jejímuž lodnímu transportu velel div. gen. Viest. Z Čs. vojenské správy, která se z Paříže přesunula do Béziers, byli do prvního (hlavního) odsunového sledu zařazeni Zháněl, Špaček a Vyšný. K nim se připojili Kraus, Mikolášek a Vít. Na lodi Neuralia, jejímuž lodnímu tranportu velel pplk. gšt. Jaroslav Hrabovský (krycí jméno Jaroslav Ostravský), odplul Michalec. Nakonec na lodi Rod‑el‑Farag připlul do V. Británie Vaníček.

 

     Po kapitulaci Francie se do srpna 1940 soustředilo v táboře v Agde na 5500 čs. vojáků, kteří z nejrůznějších důvodů zůstali na území neokupované Francie a čekali na demobilizaci. Mezi čs. vojáky v Agde se nalézal rovněž Štefan Sivák, který s ostatními vojenskými duchovními do V. Británie neodplul. Francouzské úřady rozdělily čs. vojáky do rot českých, slovenských a jedné židovské. Asi 700 až 800 čs. vojáků muselo nastoupit na práce v tzv. Groupes de Travailleurs Étrangers. "Velká většina Slováků žádala o návrat na Slovensko hlavně pod vlivem propagandy, kterou v táboře prováděl luďácký farář Sivák s několika jinými. Sivákova skupina byla nakonec uvězněna pro protifrancouzskou propagandu," dozvídalo se londýnské čs. MNO o poměrech v Agde. Samotný vojenský tábor v Agde byl koncem března 1941 likvidován. Sivák po vypovězení z Francie odjel na Slovensko, kde byl v lednu 1941 bezpečnostními orgány zajištěn a vyšetřován pro činnost proti Slovensku. Po propuštění, na zákrok z vyšších míst, působil jako katecheta, ale byl v červnu 1943 povolán do vojenské činné služby ve slovenské armádě a odeslán na východní frontu k Zajišťovací divizi. Jde o jediný známý případ vojenského duchovního, který sloužil ve funkci vojenského duchovního jak v čs. zahraniční armádě, tak ve slovenské armádě.

 


 

Michal Ľudovít Veselý, nar. 1910, slovenská národnost, vyznání římskokatolické. Dráhu vojenského duchovního z povolání nastoupil 1. 6. 1936 u velitelství p. pl. 16 v Prešově. Od r. 1937 sloužil u velitelství 7. divize v Olomouci. Za zářijové mobilizace 1938 vykonával funkci přednosty duchovní správy velitelství hraničního pásma XIII v Hranicích. V pomnichovské česko‑slovenské armádě sloužil u velitelství 16. divize v Ružomberoku. Převzat do slovenské armády. (Ľudovítu Veselému se nepodařilo odejít do zahraničí a vstoupit čs. zahraniční armády. Při pokusu o útěk byl na Slovensku zatčen).

ThDr. Rudolf Zháněl, nar. 1867, česká národnost, vyznání římskokatolické. Vystudoval bohosloví v Olomouci. Od r. 1896 do r. 1922 v činné vojenské službě. Vystřídal řadu funkcí vojenského duchovního a učitele náboženství na vojenských školách a vojenských velitelstvích. Začínal na zákopnické kadetní škole v Hainburgu an der Donau (15 km záp. Bratislavy) v rakousko‑uherské armádě a končil na Zemském vojenském velitelství v Praze v čs. armádě. V r. 1927 odjel do Francie na misii mezi čs. krajany. Měl hodnost polního kuráta II. třídy. O poměrech v čs. odboji ve Francii svědčí to, že nebyl v čs. zahraniční armádě oficiálně prezentován[!] a vystupoval s titulem a charakterem plukovníka duchovní služby.

PhDr. Václav Anselm Špaček, nar. 1912, česká národnost, vyznání římskokatolické, kapucín. Od r. 1929 studoval v zahraničí, nejprve tři roky filozofii v Nizozemsku, čtyři roky teologii v Paříži a tři roky historii v Římě s doktorátem. Po studiu působil jako profesor na Seminaire francais des Missions v Eisdenu. V Paříži byl 18. 11. 1939 na čs. konzulátu odveden. V čs. zahraniční armádě prezentován 23. 11. 1939 a vtělen do štábní roty náhradního tělesa.

Hugo Vaníček, nar. 1906, česká národnost, vyznání římskokatolické, jezuita. V letech 1927‑1930 studoval na církevním učilišti v Krakově, v letech 1930‑1933 teologii na univerzitách v rakouském Innsbrucku a nizozemském Maastrichtu. Působil jako výpomocný duchovní mezi čs. horníky v Belgii, od r. 1937 v duchovní správě u kostela sv. Ignáce v Praze. Protektorátní hranice překročil legálně 9. 7. 1939 a odjel do Londýna, kde studoval angličtinu a připravoval se na misijní práci ve východní Africe. Již 9. 8. 1939 kontaktoval čs. vyslanectví v Londýně, kde se po souhlasu svých církevních představených 27. 10. 1939 přihlásil do čs. armády. V čs. zahraniční armádě prezentován 13. 12. 1939 a vtělen do velitelské roty 2. p. pl.

Štefan Sivák, nar. 1903, slovenská národnost, vyznání římskokatolické, salezián. Od r. 1919 studoval v zahraničí. Absolvoval saleziánský ústav v Turínu. Bohoslovecká studia zahájil na učilišti v Kartagu v Tunisku a ukončil v Messině na Sicílii. Po vysvěcení působil v letech 1932‑1939 jako duchovní a učitel na soukromých středních školách mezi evropskými přistěhovalci v Tunisku, Alžírsku a Maroku. Prezenční náhradní službu si odbyl v r. 1934 u divizní nemocnice č. 9 v Bratislavě. V čs. zahraniční armádě prezentován 8. 12. 1939.

Miroslav Mikolášek, nar. 1911 v Sutivanu na ostrově Brač (dnes Chorvatsko), příslušný do obce Horní Sloupnice u Litomyšle, česká národnost, vyznání českobratrské evangelické. Absolvoval Husovu čs. evangelickou fakultu v Praze a Misijní školu v Paříži. Od r. 1935 byl misionářem Société des Missions évangéliques de Paris v Kamerunu. V čs. zahraniční armádě prezentován 10. 1. 1940 a vtělen do 2. p. pl.

Ján Michalec, nar. 1906, slovenská národnost, vyznání evangelické a.v. Tvrdý zastánce společného soužití Čechů a Slováků, čechoslovakista. Svou účast v odboji zdůvodňoval ideologickými pohnutkami. Pomáhal běžencům při jejich odchodu do emigrace. Slovensko opustil 18. 1. 1940 na arbitrážní hranici v Pustém Fedýmeši (dnes Pusté Úľany). V Maďarsku internován. Přihlásil se v Bělehradě, odkud odcestoval do Francie, kde byl v Marseille 28. 3. 1940 odveden. V čs. zahraniční armádě prezentován 30. 3. 1940 a vtělen do štábní roty náhradního tělesa. V meziválečné čs. armádě absolvoval vojenskou prezenční službu u p. pl. 23 "Amerických Slovákov".

Karel V. Vít, nar. 1911, česká národnost, vyznání církve československé (= vyznání československé). Studoval na Husově čs. evangelické fakultě v Praze a Vysoké škole bohovědné Církve československé v Praze (státně neschválené ‑ poz. aut.). Od r. 1932 působil jako farář ve Slaném a od r. 1934 ve Vinoři u Prahy. Protektorátní hranice překročil 22. 12. 1939 u obce Podmokly u Děčína a německé hranice téhož dne ve Warnemünde u Rostocku a přijel do dánského Gedsenu. Do Francie dorazil 12. 1. 1940. V čs. zahraniční armádě prezentován 12. 2. 1940. V meziválečné čs. armádě absolvoval náhradní prezenční službu u divizní nemocnice č. 3 v Terezíně. Vykonal dvě cvičení u duchovního (I./6.) oddělení MNO, kde úspěšně složil zkoušku na důstojníka duchovní služby v záloze. Zářijovou mobilizaci 1938 prodělal u polní zdravotní roty 74.

Michal Vyšný, nar. 1915, slovenská národnost, vyznání evangelické a.v. V letech 1934‑1938 studoval na Evangelické teologické fakultě v Bratislavě, od prosince 1938 na Svobodné protestantské teologické fakultě v Paříži. V čs. zahraniční armádě prezentován 19. 10. 1939 a vtělen do 3. p. pl. (10. rota).

Alexandr Kraus, nar. 1913, rusínská národnost, vyznání židovské. Studoval na Vysoké škole obchodní, filozofické fakultě a talmudské škole. Působil jako profesor na obchodní akademii. Do Nizozemska emigroval 7. 4. 1939. Do Francie přijel 1. 8. 1939, kde pobýval u svého bratra v Bordeaux. V čs. zahraniční armádě prezentován 21. 11. 1939 a vtělen do 1. p. pl.


Prameny:


 
Index Zpět Články
http://www.volny.cz/ipro/stripky/clanky/duchfr.htm