Gítá Mahátmji

z Padma Purány, Varáha Purány, Vaišnavíja-tantra-sáry a od Ádi Šankaráčárji

český překlad CC-BY-SA: bh. Jan Mareš, 2009, 2013

Obsah

1. Gítá Mahátmja — Padma Purána
1.1. Kapitola 1
1.2. Kapitola 2
1.3. Kapitola 3
1.4. Kapitola 4
1.5. Kapitola 5
1.6. Kapitola 6
1.7. Kapitola 7
1.8. Kapitola 8
1.9. Kapitola 9
1.10. Kapitola 10
1.11. Kapitola 11
1.12. Kapitola 12
1.13. Kapitola 13
1.14. Kapitola 14
1.15. Kapitola 15
1.16. Kapitola 16
1.17. Kapitola 17
1.18. Kapitola 18
2. Gítá Mahátmja — Varáha Purána
3. Gítá Mahátmja — Šrí Vaišnavíja-tantra-sára
4. Gítá Mahátmja — Ádi Šankaráčárja

Gítá Mahátmja

Padma Purána

Kapitola 1

Párvatí pravila: „Můj drahý manželi, znáš všechny transcendentní pravdy a tvojí milostí jsem vyslechla slávu Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Krišny. Ó Pane, nyní toužím od tebe vyslechnout slávu Šrímad Bhagavadgíty, kterou pronesl Pán Krišna a jejímž nasloucháním vzrůstá oddanost Pánu Krišnovi.“

Pán Šiva odpověděl: „Tuto osobu, jejíž tělo má barvu tmavého dešťového mraku, kterou nosí král ptáků Garuda a která leží na tisícihlavém hadu Ananta Šéšovi, tohoto Pána Višnua, jehož sláva nemá hranic, vždy uctívám.

Má drahá Párvatí, poté, co Pán Višnu zabil démona Muru a pokojně odpočíval na Ananta Šéšovi, se Ho dárkyně veškerého štěstí ve vesmíru, Šrí Lakšmí, zdvořile zeptala:

„Bhagaváne, jsi vládcem a udržovatelem celého vesmíru, ale přesto nešťastně spíš na tomto oceánu mléka. Jaký to má důvod?“

Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, nespím, ale sleduji, jak nádherně funguje Má energie. Právě touto úžasnou energií řídím všechny věci, a přesto zůstávám oddělen. Vzpomínáním na tyto Mé božské činnosti se vznešení oddaní a jógí osvobozují z koloběhu rození a umírání a dosahují Mého transcendentního sídla, které je věčné a prosté všech dualit.“

Lakšmí pravila: „Ó vládče všech věcí, jsi cílem meditace velkých jógích. Nic nemůže bez Tebe fungovat. Přesto jsi oddělený. Jsi příčinou tvoření, udržování a ničení všech hmotných vesmírů. Laskavě mě pouč o činnosti svých úžasných energií, které jsou tak přitažlivé, že i Ty zde ležíš a medituješ o nich.“

„Má drahá Lakšmí, fungování Mých mnoha energií a způsob jak se zbavit pout rození a umírání a dosáhnout Mého věčného sídla může pochopit pouze ten, kdo má čistou inteligenci a sklon Mi sloužit. Toto transcendentní poznání je plně vysvětleno ve Šrímad Bhagavadgítě.“

Lakšmí se zeptala: „Můj drahý Pane, když jsi Ty samotný ohromen fungováním své energie a neustále se snažíš pochopit, kde má hranice, jak je možné, aby Bhagavadgítá mohla tyto Tvé

neomezené energie popsat? A jak je překonat a dosáhnout transcendentního sídla?“

Pán Višnu pravil: „Já sám jsem se projevil v podobě Bhagavadgíty. Pochop prosím, že prvních pět kapitol je Mých pět hlav, následujících deset kapitol je Mých deset paží, šestnáctá kapitola je Můj žaludek a poslední dvě kapitoly jsou Mé lotosové nohy. Tímto způsobem bys měla chápat transcendentní božstvo Bhagavadgíty. Tato Bhagavadgítá je ničitelkou všech hříchů a inteligentní člověk, který denně pronáší jednu její kapitolu nebo dokonce jen jednu sloku, polovinu sloky či alespoň její čtvrtinu, dosáhne stejného postavení jako Sušarmá.“

Lakšmí se zeptala: „Kdo byl Sušarmá? Ze které společenské třídy pocházel? A jakého cíle dosáhl?“

„Má drahá Lakšmí, Sušarmá byl velmi zlý a nesmírně hříšný člověk. Přestože se narodil v bráhmanské rodině, jeho rodina postrádala védské poznání. Dělalo mu radost škodit ostatním. Nikdy nepronášel Má jména, nerozdával almužny ani nepřijímal hosty.

Ve skutečnosti nikdy nevykonal žádné zbožné činnosti. Živil se sbíráním s prodejem listí na trhu. Zvláště holdoval pití vína a jedení masa. Tak prožil svůj život. Jednoho dne pošetilý Sušarmá šel sbírat listí do zahrady jednoho mudrce, když vtom se tam objevil had, uštkl ho a on zemřel. Po smrti byl uvržen do mnoha pekel, kde dlouhou dobu trpěl. Poté dostal tělo býka. Tohoto býka koupil chromý muž, který ho používal ve své službě. Asi sedm nebo osm let býk nosil nesmírně těžká břemena. Jednoho dne ten mrzák naložil na hřbet svého býka velmi těžký náklad a rychle ho nutil k chůzi, když tu náhle býk klesl a upadl do bezvědomí.

Shromáždilo se tam mnoho lidí, aby se podívali, co se děje a bylo jim toho býka líto. Jeden zbožný muž udělil býkovi výsledky některých svých zbožných činností. Když to viděli ostatní okolostojící, začali si připomínat své zbožné činnosti a věnovali výsledky některých z těchto činností býkovi. V zástupu byla také jedna prostitutka, která sice nevěděla, jestli někdy vykonala nějaké zbožné činnosti, ale když viděla, že všichni ostatní věnují své zbožné zásluhy tomu býkovi, také mu věnovala výsledky všech zbožných činností, které kdy mohla vykonat.

Poté býk zemřel a byl odveden do sídla Jamarádže, boha smrti. Jamarádž mu řekl: „Nyní jsi zbaven reakcí za všechny své předchozí hříšné činy vzhledem ke zbožným zásluhám, které ti udělila ta prostitutka.“

Potom se narodil ve velmi vznešené bráhmanské rodině. V tomto životě si byl schopen pamatovat své minulé životy. Po mnoha dnech se rozhodl vyhledat prostitutku, která byla příčinou jeho vysvobození z pekla. Když tu ženu nalezl a představil se jí, zeptal se: „Jaké zbožné činnosti jsi vykonala, jejichž plody mě vysvobodily z pekla?“

Prostitutka odpověděla: „Můj drahý pane, v tamté kleci je papoušek, který každý den něco přednáší. Vyslechnutím těchto veršů se mé srdce zcela očistilo a jejich výsledky jsem ti darovala.“

Poté se oba zeptali papouška na ony verše. Papoušek, který si pamatoval svůj předchozí

život, začal vyprávět svůj příběh. „V minulosti jsem byl velmi učený bráhman, ale vzhledem ke své pýše jsem urážel ostatní učence. Byl jsem také nesmírně žárlivý. Po smrti jsem byl uvržen do mnoha pekel a po dlouhodobém utrpení jsem získal toto tělo papouška. Vzhledem ke svým minulým hříšným činnostem moji rodiče zemřeli, když jsem byl ještě mládě. Jednoho dne, zatímco jsem ležel na horkém písku bez jakékoliv ochrany, nějací rišiové poblíž studovali první kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Když jsem je slyšel opakovat ty sloky, opakoval jsem je s nimi. Krátce poté mě našel jeden zloděj a prodal mě této zbožné ženě.“

Přednášením první kapitoly Bhagavadgíty se papoušek zcela očistil a nasloucháním tohoto přednesu se zcela očistila i prostitutka. Získáním některých zbožných výsledků tohoto přednesu se zcela očistil i Sušarmá.

Po nějaké době strávené diskusí o slávě první kapitoly Bhagavadgíty se Sušarmá vrátil do svého domu a všichni tři se samostatně věnovali přednášení první kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Velmi rychle dosáhli nejvyššího sídla, Vaikunthy.

Každý, kdo přednáší, slyší nebo studuje první kapitolu Bhagavadgíty, velmi snadno překročí oceán hmotného utrpení a získá službu lotosovým nohám Pána Krišny.“

Kapitola 2

Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, vyslechla jsi ode mě slávu první kapitoly Bhagavadgíty. Nyní prosím pozorně poslouchej, neboť ti vyložím slávu druhé kapitoly.

Kdysi žil na jihu, ve městě Pandharpuru, velmi učený bráhman jménem Dévašjáma. Uměl provádět všechny druhy ohňových obětí a znal důležitost přijímání hosta. Svými činnostmi se mu podařilo uspokojit všechny polobohy. Nebyl však šťastný a ve svém srdci a mysli nenacházel klid. Toužil po dosažení poznání o vztahu duše s Nadduší, Paramátmou, a za tímto účelem zval mnoho jógích a tapasvích, všemožně jim sloužil a ptal se jich na Absolutní Pravdu. Tímto způsobem strávil mnoho let života.

Jednoho dne před sebou během vycházky spatřil jógího sedícího se zkříženýma nohama, s očima upřenýma na špičku nosu, zcela pohrouženého do meditace. Dévašjáma si všiml, že tento jógí je zcela klidný a prostý jakýchkoliv hmotných tužeb. Dévašjáma s nejvyšší úctou padl k nohám tohoto jógího a tázal se ho, jak by mohl dosáhnout úplného klidu mysli. Tehdy jógí, který měl úplné poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství, Pánu Krišnovi, poradil Dévašjámovi, aby šel do vesnice Saupuru a setkal se s Mitravánem, který se tam živil jako pasák koz, a získal od něho pokyny o vědě realizace Boha. Po vyslechnutí této rady se Dévašjáma opakovaně klaněl u nohou onoho jógího a okamžitě odešel do

Saupuru. Když tam dorazil, našel na severní straně jeden krásný les, kde - jak mu bylo sděleno - Mitraván žije. Když vstoupil do toho lesa, spatřil na břehu říčky Mitravána sedět na nějakých kamenech.

Mitraván byl velmi sličný a zcela klidný. V lese vanul velmi jemný vítr a ze všech stran se šířila krásná vůně. Kozy se pokojně a naprosto nebojácně procházely sem a tam. Některé velmi klidně seděly vedle tygrů a dalších dravých zvířat.

Když Dévašjáma spatřil tento výjev, jeho mysl se velmi zklidnila, uctivě přistoupil k Mitravánovi a posadil se u něho. Mitraván vypadal plně pohroužen v meditaci. Po nějaké době se ho Dévašjáma zeptal, jak by mohl dosáhnout oddanosti Pánu Krišnovi. Když Mitraván slyšel tuto otázku, na okamžik se ztratil v hlubokém zamyšlení a pak odpověděl: „Můj drahý učený Dévašjáme, před dávnými lety jsem v lese hledal kozy, když je napadl velmi divoký tygr. Všechny kozy běhaly sem a tam, aby se zachránily. Já jsem také utíkal ze strachu z toho tygra. Z určité vzdálenosti jsem se ohlédl a uviděl, že jedna z mých koz se setkala s tím tygrem na břehu této řeky. Tehdy se stala podivná a úžasná věc. Tygra opustil všechen hněv a touha sežrat moji kozu. Koza se ho tedy zeptala: „Získals svou potravu, tak proč nežereš maso z mého těla? Měl bys mě okamžitě zabít a s velkou chutí zhltnout mé maso. Proč váháš?“

Tygr řekl: „Drahá kozo, od té doby, kdy jsem přišel na toto místo, mě všechen hněv opustil a nemám žádný hlad ani žízeň.“ Koza řekla: „Ani já nevím, proč cítím takovou nebojácnost a klid. Jaký to může mít důvod? Pokud to víš, laskavě mi to řekni.“

Tygr odpověděl: „Já to také nevím. Zeptejme se tamté osoby.“

Při spatření této změny v chování tygra a kozy jsem velmi užasl. Tehdy mě oba oslovili a ptali se na důvod. Všiml jsem si, že na větvi nedalekého stromu sedí opice. Šel jsem se spolu s oběma zeptat toho opičího krále. Opice odpověděla na naši otázku s velkou úctou.

„Poslouchejte, budu vám vyprávět velmi starý příběh. V tomto lese, přímo před vámi, je velký chrám, v němž Pán Brahmá instaloval šivalingam. Kdysi dávno zde žil učený mudrc jménem Sukáma, kteří prováděl rozsáhnou askezi. Denně nosil květiny z lesa a vodu z řeky a uctíval Pána Šivu.

Takto tu žil mnoho let, když jednoho den přišel jeden mudrc. Sukáma přinesl ovoce a vodu a mudrce nasytil. Poté, co se mudrc najedl a odpočinul si, Sukáma k němu promluvil: „Ó učený, žiji zde a věnuji se askezi a uctívání pouze proto, abych získal poznání o Pánu Krišnovi. Ale výsledků své askeze jsem dosáhl dnes setkáním s tebou.“

Když mudrc slyšel Sukámova slova plná pokory, velmi ho potěšila. Napsal na kus kamene druhou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a potom dal Sukámovi pokyn denně číst tyto verše. „Tím rychle dosáhneš svého cíle.“ Po těchto slovech zmizel z onoho místa před Sukámovými zraky.

Poté podle pokynů mudrce Sukáma denně pronášel tyto verše po zbytek svého života. Velmi rychle

dosáhl úplného poznání Pána Krišny. A ode dne, kdy začal s jejich pronášením, necítil již žízeň ani hlad.

Kvůli této askezi a oddanosti prováděné na tomto místě kdokoliv sem přijde, necítí bolesti hladu a žízně a okamžitě dosáhne úplného klidu.

Mitraván řekl: „Drahý Dévašjáme, když nám opice dopověděla ten úžasný příběh, spolu s tygrem a kozou jsem šel do toho chrámu. Našli jsme tam na kusu kamene napsanou druhou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Začal jsem ji denně pronášet a tak jsem byl schopen velmi rychle dosáhnout oddanosti Pánu Krišnovi. Můj drahý bráhmane, pokud také začneš pronášet verše druhé kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, velmi rychle dosáhneš milosti Pána Krišny.“

Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, tímto způsobem získal Dévašjáma poznání od Mitravána a po uctění té velké duše se vrátil do Pandharpuru a denně pronášel tuto druhou kapitolu. A komukoliv, kdo navštívil Pandharpur, Dévašjáma nejprve přednesl druhou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Takto dosáhl Dévašjáma lotosových nohou Pána Krišny.

Má drahá Lakšmí, toto je sláva druhé kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.“

Kapitola 3

Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, ve městě Džanasthán žil jeden bráhman jménem Džada, který pocházel z Kaušikovy dynastie. Tento bráhman se vzdal náboženských činností přikázaných v šástrách pro třídu bráhmanů a dopouštěl se mnoha bezbožností. Holdoval hazardu, pití, lovu a navštěvování prostitutek. Tak promrhal své bohatství a vydal se na cestu do severních oblastí země za obchodem. Tam získal velké bohatství a rozhodl se vrátit do Džanasthánu. Poté, co urazil velkou vzdálenost, ocitl se na velmi opuštěném místě. Jednoho dne, když zapadlo slunce a vše zahalila tma, se rozhodl strávit noc pod stromem. Zatímco spal, přišli zloději, ubili ho k smrti a jeho bohatství ukradli. Protože se Džada vzdal všech náboženských činností a vedl hříšný život, po smrti získal tělo ducha.

Džadův syn byl velmi zbožný a znalý védských šáster. Když viděl, že se jeho otec nevrací do Džanasthánu ani po dlouhé době, rozhodl se ho jít hledat. Mnoho dní cestoval sem a tam, hledal svého otce a všech pocestných, které potkal, se na něho ptal. Jednoho dne potkal člověka, který jeho otce znal a ten ho informoval o událostech, k nimž došlo. Když Džadův syn vyslechl zprávu o smrti svého otce, rozhodl se jít do Káší (Váránasí) obětovat pindu pro vysvobození svého otce z pekla. Devátého dne cesty shodou okolností odpočíval pod stejným stromem, pod kterým byl zabit jeho otec. Zde večer vykonal své každodenní uctívání Pána Krišny a také přednesl třetí kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Když dokončil přednes, z nebe se ozval hlasitý zvuk. Když vzhlédl, uviděl svého otce a před jeho očima se otcovo tělo změnilo v jednu z nejkrásnějších bytostí - se čtyřma rukama a oblečenou do žlutého dhótí. Jeho tělo mělo barvu tmavého dešťového mraku a záře těla osvětlovala všechny světové strany. Tehdy mu otec požehnal. Syn se ho zeptal na význam těchto úžasných událostí. Otec řekl: „Můj drahý synu, přednesl jsi třetí kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a tak jsi mě vysvobodil z těla ducha, které jsem dostal za své hříšné činnosti. Nyní by ses měl vrátit domů, protože účel, kvůli němuž jsi cestoval do Káší (Váránasí), byl splněn přednesem třetí kapitoly Bhagavadgíty.“

Když se syn zeptal otce, má-li pro něho nějaké další pokyny, otec řekl: „Můj bratr rovněž vedl

velmi hříšný život a trpí někde v nejtemnějších oblastech pekla. Takže pokud si ho přeješ vysvobodit a také naše další předky, kteří trpí v různých druzích v hmotném vesmíru, pak laskavě přednášej třetí kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Tímto přednesem všichni dosáhnou podoby podobné Pánu Višnuovi a odejdou na Vaikunthu.“

Když syn vyslechl otcovy pokyny, odpověděl: „Je-li tomu tak, pak budu přednášet třetí kapitolu, dokud nebudou vysvobozeny všechny duše uvězněné v pekle.“ Otec mu požehnal: „Budiž.“ Pak přiletělo letadlo z duchovního světa Vaikunthy a jeho otce tam odneslo.

Syn se poté vrátil do Džanasthánu, posadil se před Božstvo Pána Krišny a s touhou vysvobodit všechny podmíněné duše z pekla začal přednášet třetí kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Zatímco jeho přednášení den za dnem pokračovalo, Pán Višnu poslal své posly, Višnudúty, do království Jamarádže, který má na starost trestání hříšných živých bytostí. Když se Višnudútové dostavili před Jamarádže, řekli mu, že mají vzkaz od Pána Višnua, který leží na lůžku v podobě Ananta Šéši v oceánu mléka. Řekli mu, že se Pán Višnu ptá na jeho blaho a také mu nařizuje propustit všechny podmíněné duše trpící v pekle.

Když Jamarádž uslyšel tento pokyn Pána Višnua, okamžitě nechal všechny podmíněné duše propustit z pekla a pak šel osobně s Višnudúty k oceánu mléka na daršan Pána Višnua. Když tam dorazil, viděl Pána Višnua ležícího na lůžku Ananta Šéši. Jeho tělo vydávalo záři mnoha sluncí a Lakšmí Déví, bohyně štěstí, Mu masírovala nohy. Obklopovali Ho rišiové, mudrci a polobozi v čele s Pánem Indrou, kteří všichni oslavovali Pána Višnua. Pán Brahmá byl také přítomen a přednášel Védy. Jamarádž padl na zem, klaněl se před Pánem Višnuem a modlil se: „Můj drahý Višnu, jsi dobrodinec všech podmíněných duší. Tvoje sláva nemá hranic. Z Tebe pocházejí Védy. Jsi čas a časem zničíš vše. Jsi příčinou a udržovatelem tří světů a Nadduší v srdci všech bytostí, která řídí jejich činnosti. Jsi guru celého vesmíru a cíl všech oddaných. Ó Pane s lotosovýma očima, prosím přijmi mé opakované poklony. Tvá sláva je neomezená.“

Takto se Jamarádž se sepjatýma rukama klaněl Pánu Višnuovi a pokračoval: „Podle Tvých pokynů jsem propustil veškeré podmíněné duše z pekla. Laskavě mě tedy pouč, jakou práci si přeješ, abych konal.“ Pán Višnu odpověděl hlasem hlubokým jako hrom a sladkým jako nektar: „Můj drahý Dharmarádži (Jamarádži), jsi rovnocenný všem a nemusím tě pověřovat tvými povinnostmi. Laskavě se vrať do svého sídla s Mým plným požehnáním a pokračuj ve své službě.“

Tehdy Pán Višnu zmizel a Jamarádž se vrátil do svého sídla. Potom bráhman úspěšně vysvobodil všechny své předky a zbytek podmíněných duší z pekla, objevili se Višnudútovi a vzali ho s sebou do sídla Pána Višnua, kde se mohl zapojit do věčné služby lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství.“

Kapitola 4

Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, nyní popíši slávu čtvrté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.

Na břehu řeky Gangy leží město jménem Káší (Váránasí), kde ve Višvanáthově chrámu žil velký světec jménem Bharat. Denně s největší oddaností pronášel čtvrtou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. V minulosti, během poutní cesty, přišel do města Tapódan, aby získal daršan božstva Pána Krišny. Když opouštěl město, spatřil dva bélové stromy. Rozhodl se odpočinout si ve stínu těchto stromů. Ulehl na kořen jednoho stromu jako na polštář a na kořen druhého si položil nohy.

Po nějaké době, kdy Bharat to místo opustil, začaly stromy usychat a během pěti nebo šesti dnů oba zcela uschly a zahynuly. Dvě duše, které v nich žily, se v příštím životě narodily jako dcery velmi zbožného bráhmana. Jednou, když dívky dosáhly věku sedmi let, šly na poutní cestu do Káší (Váránasí). Zatímco se procházely po Káší, spatřily velkého mudrce Bharata. Jakmile Bharata Mahárádže uviděly, ihned padly k jeho nohám a sladkými slovy řekly: „Ó Mahárádži Bharate, tvojí milostí jsme byly obě osvobozeny z těl stromů.“ Když Bharat Mahárádž slyšel jejich výrok, byl překvapen. Zeptal se jich: „Mé drahé dcery, kde a kdy jsem se s vámi setkal a vysvobodil vás z podob stromů? Také mi laskavě povězte, jak jste získaly tuto podobu? Nic o této záležitosti nevím.“ Poté obě dívky informovaly Bharata Mahárádže o důvodu, proč se staly stromy.

Dívky řekly: „Mahárádži, na břehu řeky Godávarí je svaté místo jménem Činnapápa. Na tomto místě žil riši jménem Sačatapa. Prováděl velmi tvrdou askezi. V horké sezóně seděl mezi mnoha ohni a ve studené sezóně stál ve chladné řece. Časem se zcela očistil, získal plnou vládu nad smysly a pomalu dosáhl lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Krišny. Pán Brahmá začal denně přicházet na daršan a klást Sačatapovi otázky o oddané službě Pánu Krišnovi. Pán Indra se mezitím začal velmi obávat Sačatapova pokročilého postavení a myslel si, že by si jednoho dne mohl přisvojit jeho postavení krále nebes. Tehdy Pán Indra zavolal nás, v tehdejším životě apsary v nebeském království, a pověřil nás: „Zařiďte Sačatapovo poklesnutí, protože se mě snaží připravit o mé postavení.“

Po obdržení pokynu Pána Indry jsme jej opustily a šly břeh Godávarí, kde Sačatapa prováděl askezi. Tam jsme poblíž něho začaly zpívat a velmi provokativně tančit s úmyslem dosáhnout toho, aby se s námi oddal sexu. Během tance se nám uvolnily šaty a odhalily ňadra. Tehdy mudrc nabral do ruky vodu a proklel nás těmito slovy:

„Obě se staňte bélovými stromy na břehu Gangy.“ Po vyslechnutí jeho kletby jsme mu obě padly k nohám a prosily o odpuštění. „Drahý mudrci, prosím odpusť nám, neboť jsme jen služebnice Pána Indry.“ Když mudrc viděl náš podřízený postoj, byl potěšen a informoval nás, že zůstaneme stromy do té doby, než k nám přijde Mahárádž Bharat. Také nám požehnal, abychom si byly schopny pamatovat naše minulé životy.

Drahý Mahárádži Bharate, v době, kdy jsi navštívil Tapódan, odpočinul sis pod námi, když jsme tam rostly jako bélové stromy. Zároveň jsi pronášel čtvrtou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Jejím poslechem jsme se nejen zbavily těl stromů a narodily se v rodině oddaných, ale také jsme ztratily veškerou touhu užívat si v tomto hmotném světě.“

Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, když obě dívky dovyprávěly Bharatovi Mahárádžovi svůj příběh, měl velkou radost a odešel do svého ášramu. Dívky po celý svůj život denně pečlivě pronášely čtvrtou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a dosáhly oddanosti Mým lotosovým nohám.“

Kapitola 5

Kapitola 5

Pán Višnu pravil: „Nyní ti popíši neomezenou slávu páté kapitoly Bhagavadgíty. Poslouchej velmi pozorně.

Ve státě Mádra je město jménem Purukutsapur. Tam žil bráhman jménem Pingala. Během svého dětství byl vzděláván v různých bráhmanských činnostech a učil se Védám. Neměl však o studium žádný zájem. Když se stal mladíkem, zanechal bráhmanského studia a začal se učit hře na hudební nástroje, zpěvu a tanci. Postupně se stal tak slavným, že ho sám král pozval, aby žil v paláci. Zatímco tam žil, pomalu stále více klesal do hříšného života. Začal si užívat se ženami jiných mužů a holdovat všem druhům hříšných činností a drog.

Velmi zpyšněl na své postavení, neboť se postupně velmi sblížil s králem. Zvláště ho těšila kritika ostatních v soukromí před králem. Pingala měla ženu, jejíž jméno bylo Aruná, která se narodila v nízko postavené rodině. Byla velmi chtivá a stýkala se s mnoha dalšími muži. Když na to její manžel přišel, rozhodla se ho zabít. V hluboké noci mu usekla hlavu a pohřbila jeho tělo v zahradě. Po smrti Pingala poklesl do nejhlubších oblastí pekla a když tam dlouhou dobu trpěl, narodil se jako sup. Aruna poté, co si nevázaně užívala s mnoha muži, dostala pohlavní nemoc a její mladistvé tělo se velmi brzy stalo ošklivým a nepřitažlivým. Když zemřela, šla do pekla, trpěla po dlouhou dobu a pak získala tělo papouščí samice. Jednoho dne hledala tu a tam něco k jídlu. Sup, který byl ve svém předchozím životě Pingalou, uviděl samici papouška, vzpomněl si na svůj minulý život a na to, že papoušek byla jeho manželka, a napadl ji ostrým zobákem. Papoušek spadl do vody obsažené v lidské lebce a utopil se. Sup také spadl, jeho hlava se ponořila do vody v té lebce a utopil se také.

Poté přišli Jamarádžovi poslové a vzali je do sídla smrti. Oba se velmi obávali, když si vzpomněli na své minulé hříšné životy.

Když přišli před Jamarádže, řekl jim: „Nyní jste prosti všech hříchů a můžete jít na Vaikunthu.“ Když to Pingala a Aruná slyšeli, zeptali se Jamarádže, jak dva hříšníci jako oni dosáhli práva jít na Vaikunthu.

Jamarádž odpověděl: „Na břehu řeky Gangy žil velký oddaný Pána Višnua jménem Vat, který byl prostý chtíče a chamtivosti. Denně pronášel pátou kapitolu Bhagavadgíty, a když opustil tělo, odebral se rovnou na Vaikunthu. Vzhledem ke každodennímu pronášení páté kapitoly Bhagavadgíty se jeho tělo úplně očistilo, a protože jste přišli do styku s lebkou tohoto oddaného, oba jste dosáhli Vaikunthy. To je sláva páté kapitoly Bhagavadgíty.“

Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, když oba vyslechli slávu Bhagavadgíty od Jamarádže, byli velmi šťastní a usedli do květinového letadla, které je přiletělo dopravit na Vaikunthu.“

Každý, kdo slyší pátou kapitolu Bhagavadgíty, včetně toho nejhříšnějšího, dosáhne Vaikunthy.

Kapitola 6

Pán Višnu pravil: „Nyní ti sdělím slávu šesté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Každý, kdo slyší tento popis, bude osvobozen z hmotného světa.

Na břehu Godávarí se nachází krásné město jménem Pratišthánpur (Paithan), kde jsem slavný pod jménem Pippaléš. V tomto městě žil král jménem Džanašruti, jehož lidé velmi milovali a jehož vlastnosti byly neomezené. Denně konal ohňové oběti, které byly tak bohaté a rozsáhlé, že jejich kouř dosáhl nebeské zahrady potěšení známé jako Nandanvan a začernil listí stromů kalpa-vrkša. Tyto stromy vypadaly, jako kdyby se králi Džanašrutimu klaněly. Vzhledem ke zbožným činnostem toho velkého krále polobozi neustále sídlili v Pratišthánpuru.

Když Džanašruti rozdával almužny, dělal to, jako když prší z mraků. Vzhledem k Džanašrutiho čistým náboženským činnostem vždy pršelo v pravý čas a pole oplývala plodinami, které nebyly sužovány šesti druhy hlodavců. Neustále hloubil studny a jezera pro blaho občanů. Polobozi s ním byli velmi spokojení a přiletěli do jeho paláce v podobě labutí, aby mu požehnali. Letěli oblohou jeden za druhým a mluvili spolu. Bhadrášva spolu se dvěma nebo třemi dalšími labutěmi letěl před ostatními. Tehdy labutě Bhadrášvu oslovily: „Ó bratře, proč letíš vpředu? Nevidíš před sebou velkého krále Džanašrutiho, který je tak mocný, že dokáže spálit své nepřátele pouhým přáním?“ Když Bhadrášva slyšel slova ostatních labutí, začal se smát a řekl: „Ó bratři, je král Džanašruti tak mocný jako velký mudrc Raikva?“

Když král uslyšel slova labutí, okamžitě sestoupil ze střechy svého paláce a šťastně se posadil na trůn. Zavolal svého vozataje a pověřil ho, aby našel vznešeného mudrce Raikvu. Když vozataj jménem Mahá vyslechl králův pokyn, měl velkou radost a ihned se vydal Raikvu hledat. Nejprve cestoval do Kášípurí, kde sídlí Pán Višvanátha pro blaho všech bytostí. Dále jel do Gaji, kde sídlí Pán Gadádhara s lotosovýma očima, který je schopen vysvobodit všechny bytosti z pout rození a umírání. Poté, co navštívil mnoho svatých míst, přijel do Mathury, která je schopná zničit všechny hříchy. Na tomto místě sídlí Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Krišna. Všichni velcí mudrci, polobozi, jakož i Védy a další šástry ve svých osobních podobách konají askezi a slouží Pánu Krišnovi. Mathurá má tvar půlměsíce a leží na břehu krásné, oddanost dávající řeky Jamuny. V té oblasti je krásný kopec Góvardhan, který zvyšuje lesk a slávu Mathurá-mandaly jako velký drahokam v koruně. Kolem něho rostou čisté stromy a rostliny. Mathuru obklopuje dvanáct úžasných lesů, v nichž si Pán Krišna užívá skvělých zábav.

Po odchodu z Mathury Mahá cestoval na západ a potom na sever. Jednoho dne přijel do města známého jako Kašmír, v němž viděl převelký, zářivě bílý palác. Na tomto místě všichni lidi, dokonce i pošetilí, vypadali krásně jako polobozi díky mnoha nepřetržitě hořícím obětním ohňům. Vypadalo to, jako kdyby se nad městem neustále vznášela řada mraků. V tom městě sídlilo Božstvo Pána Šivy známé jako Manikéšvar. Král Kašmíru se právě vrátil poté, co porazil mnoho králů, a věnoval se uctívání Pána Šivy. Kvůli jeho velké oddanosti Pánu Šivovi byl také znám jako Manikéšvar. Poblíž vchodu do chrámu Mahá uviděl velkého mudrce Raikvu sedět na malém vozíku pod stromem. Když Raikvu rozpoznal podle Džanašrutiho popisu, okamžitě mu padl k nohám a tázal se ho: „Ó vznešený mudrci, kde bydlíš? A jaké je tvé celé jméno? Jsi tak vysoce vznešená osoba. Proč sedíš na tomto místě?“ Když Raikva slyšel jeho slova, na nějaký čas se zamyslel a pak odpověděl: „Jsem zcela spokojen, nic nepotřebuji.“

Jakmile Mahá uslyšel tuto odpověď, v srdci vše pochopil. Ihned se vydal na dlouhou cestu zpět do Pratišthánpuru. Když dosáhl svého cíle, okamžitě se šel poklonit králi a se sepjatýma rukama ho informoval o všech událostech, k nimž došlo. Poté, co od něho král vše vyslechl, se rozhodl okamžitě odjet, aby přijal daršan vznešeného mudrce Raikvy. Usedl do krásného vozu a s mnoha hodnotnými dary odjel do Kašmíru. Když dospěl na místo, kde mudrc Rakova bydlel, padl mu k nohám a položil před něho všechno cenné hedvábí a šperky, které přivezl. Tehdy se velký mudrc Raikva velmi rozzlobil. Řekl: „Ó pošetilý králi, vezmi si všechny tyto zbytečné věci, nalož je do svého vozu a odjeď odsud.“ Král okamžitě s velkou oddaností padl u nohou Raikvy, prosil o odpuštění a žádal ho, aby k němu byl milostivý. Zeptal se Raikvy: „Ó mudrci, jak jsi dosáhl tak vysokého stavu odříkání a oddanosti Pánu?“

Raikva, potěšen královou pokorou, odpověděl: „Denně pronáším šestou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty.“ Potom král Džanašruti vyslechl od Raikvy šestou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a od té doby ji každý den pronášel. Časem přiletělo květinové letadlo a vzalo ho na Vaikunthu. Mezitím na Vaikunthu odešel velký mudrc, který denně pronášel šestou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, a sloužil tam lotosovým nohám Nejvyššího Pána Višnua.

Každý, kdo pronáší tuto šestou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, velmi brzy dosáhne služby lotosovým nohám Pána Višnua. O tom není pochyb.“

Kapitola 7

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, nyní ti vyIíčím slávu sedmé kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, po jejímž vyslechnutí se osoba domnívá, že její uši naplnil božský nektar.

Patáliputra je název jednoho velkého města, které má mnoho velkých bran. V tomto městě žil jeden bráhman jménem Šankurkarna. Začal se živit jako obchodník a nashromáždil velmi rozsáhlé bohatství. Nikdy však neprováděl žádni oddané činnosti, ani nezbytné obřady pro své předky. Velmi zbohatl, natolik, že i velcí králové obědvali v jeho domě. Šankurkarna bylo také nejlakomější ze všech a své bohatství měl zakopané pod zemí.

Jednou, když tento bráhman šel se svými dětmi a ostatními příbuznými na svoji čtvrtou svatbu, zastavili se na jednom místě k nočnímu odpočinku. Zatímco spal, uštkl ho had. Když si toho všimli jeho synovi a příbuzní, zavolali lékaře a léčitele používající mantry. Nikdo však nedokázal Šankurkarnovi pomoci a zanedlouho zemřel. Poté získal tělo préta-sarpy, hadího ducha. Jediná věc, na kterou byl schopen myslet, bylo jeho bohatství zakopané poblíž domu, kde žil. O přesném místě nevěděla ani jeho vlastní rodina. Dokonce i v podobě préta-sarpy žil na místě, kde bylo jeho bohatství zakopáno, aby se jej nikdo jiný nemohl zmocnit. Po nějaké době ho unavilo, že musí setrvávat v podobě préta-sarpy, a zjevil se ve snech svým synům, které požádal, aby mu pomohli. Ráno, když se jeho líní synové probrali, řekli si navzájem o snu, který měli. Jeden ze synů vzal velký nástroj na kopání a šel na místo, které otec uvedl. Když tam přišel, uvědomil si, že nezná přesné místo, kde je bohatství zakopáno. Tento syn byl výjimečně chamtivý a dlouho hledal, dokud nenarazil na hadí díru, kterou začal okamžitě rozkopávat.

Krátce nato z ní vylezl velmi velký a hrozivý had a řekl: „Ó pošetilče, kdo jsi? Proč jsi sem přišel? Kdo tě poslal? A proč kopeš na tomto místě? Odpověz okamžitě na mé otázky.“

Syn odpověděl: „Jsem tvůj syn. Jmenuji se Šiva. Včera jsem ve snu viděl, že na tomto místě jsou zakopané skryté poklady a přišel jsem si pro ně.“ Když préta-sarpa uslyšel Šivu, začal se smát a řekl: „Jsi-li můj syn, proč neprovádíš nezbytné obřady, abys mě vysvobodil z této pekelné situace? Kvůli chamtivosti ve svém posledním životě jsem dostal toto tělo a ty mě teď následuješ.“

Syn se zeptal: „Můj drahý otče, laskavě mi sděl, jak můžeš být vysvobozen z této pekelné situace?“ Préta-sarpa odpověděl: „Žádným druhem rozdávání milodarů, tapasji ani jagji - z koloběhu rození a umírání budu moci být vysvobozen pouze pronášením sedmé kapitoly Bhagavadgíty. Můj drahý synu, laskavě proveď obřad šráddha a toho dne pozvi bráhmana, který má ve zvyku pronášet sedmou kapitolu Bhagavadgíty a velmi bohatě ho nasyť.“

Poté Šiva se svými bratry splnili pokyny otce, a zatímco bráhman pronášel sedmou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, Šankurkarna se vzdal svého hrozivého těla préta-sarpy a získal božské čtyřruké tělo. Požehnal synům, řekl jim, kde je jeho bohatství a poté odešel na Vaikunthu.

Synové, jejichž mysl se zaměřila na oddanost Pánu Krišnovi, použili bohatství na stavbu chrámů, kopání studní a jezer a rozdávání jídla. Všichni denně pronášeli sedmou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a velmi rychle dosáhli lotosových nohou Pána Krišny.

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, vylíčil jsem ti úžasnou slávu sedmé kapitoly Bhagavadgíty. Každý, kdo uslyší tento popis, bude osvobozen ode všech reakcí za hříchy.“

Kapitola 8

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, nyní prosím poslouchej o slávě osmé kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Po jejím vyslechnutí pocítíš velkou radost.

Na jihu leží důležité město jméno Amardhakapur, ve kterém žil jeden bráhman jménem Bhavašarma, který si vzal za manželku prostitutku. Bhavašarma holdoval jezení masa, pití vína, kradl, chodil za manželkami jiných mužů a na lov. Jednoho dne byl hříšný Bhavašarma pozván na slavnost, kde vypil tolik alkoholu, že mu začal vytékat z úst. Po slavnosti onemocněl chronickou úplavicí. Po mnoha dnech utrpení zemřel a dostal tělo datlové palmy.

Jednoho dne přijali útočiště v tom stromě dva brahma-rákšasové (duchové bráhmanů). Příběh jejich minulého života vypadal takto:

Jednou žil bráhman jménem Kušibal, který byl velmi znalý Véd a studoval všechny obory poznání. Jeho manželka se jmenovala Kumatí a měla velmi zlou povahu. Přestože byl bráhman velmi učený, byl také velmi chamtivý. Spolu s manželkou každý den shromažďoval hodně milodarů, ale sám nikdy nedal milodar jinému bráhmanovi. Když přišel jejich čas a zemřeli, oba získali těla brahma-rákšasů. Jako brahma-rákšasové neustále putovali sem a tam po zemi a trpěli hladem a žízní. Jednoho dne odpočívali pod touto datlovou palmou. Tehdy se manželka zeptala manžela: „Jak se můžeme vysvobodit z tohoto prokletí být brahma-rákšasy?“ Odpověděl: „Poznáním Brahmanu, poznáním Já, poznáním plodonosných činností. Bez tohoto poznání se nemůžeme vysvobodit od reakcí za naše hříchy.“ Když to ženu vyslechla, zeptala se: „Ó můj Bože, co je Brahman, co je Já? Co jsou plodonosné činnosti? (kim tad brahma kim adhyatmam kim karma purusottama) Takto zcela náhodou pronesla polovinu první sloky osmé kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Když Bhavašarma vyslechl tuto polovinu sloky, vysvobodil se z těla stromu a opět získal tělo bráhmana zcela prostého všech hříchů. Náhle se z nebe sneslo květinové letadlo, které vzalo manžela a manželku zpátky domů, zpátky k Bohu, na Vaikunthu.

Poté onen bráhman Bhavašarma s velkou úctou napsal tu polovinu sloky (kim tad brahma kim adhyatmam kim karma purusottama) a se záměrem uctívat Pána Krišnu šel do Kášípurí. Začal provádět velkou askezi, zatímco neustále pronášel onu polovinu sloky.

Mezitím na Vaikuntě Lakšmí viděla, že její manžel Pán Višnu přerušil svůj odpočinek a náhle vstal. Zeptala se Ho se sepjatýma rukama: „Proč ses tak náhle probudil ze svého spánku?“ Pán Višnu pravil: „Má drahá Lakšmí, v Kášípurí na břehu řeky Gangy můj oddaný provádí velkou askezi nepřetržitým pronášením poloviny sloky z osmé kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Po dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak ho odměnit za jeho oddanost.“

Párvatí se zeptala Pána Šivy: „Když byl Pán Višnu tak spokojen se svým oddaným, jaké požehnání mu udělil?“

Pán Šiva pravil: „Bhavašarma odešel na Vaikunthu, aby se věnoval věčné službě lotosovým nohám Pána Višnua. Nejen to, ale všichni jeho předkové také dosáhli lotosových nohou Pána Višnua.

Má drahá Párvatí, popsal jsem ti jen trochu ze slávy osmé kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.“

Kapitola 9

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, nyní ti vylíčím slávu deváté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.

Na břehu řeky Narmady leželo město Mahišmatí, kde žil jeden bráhman jménem Mádhava. Tento bráhman velmi přísně následoval všechny příkazy Véd a měl všechny dobré vlastnosti bráhmanské třídy. Vzhledem ke své učenosti dostával mnoho darů a se svým nahromaděným bohatstvím začal provádět velkou ohňovou oběť. Jako obětina byl koupena jedna koza a když ji začali omývat v rámci přípravy na obětování, k velkému překvapení všech se ta koza začala smát a hlasitě řekla: „Ó bráhmane, k čemu je dobré konat tolik ohňových obětí, které nás jen poutají v koloběhu rození a umírání? Jen se podívej, jak jsem skončil kvůli provádění mnoha ohňových obětí já.“

Když se tam všichni shromáždili, aby slyšeli slova kozy, byli velmi zvědaví a bráhman se zeptal se sepjatýma rukama: „Jak ses stal kozou? Ke které kastě jsi patřil ve svém předchozím životě a jaké činnosti jsi prováděl?“ Koza odpověděla: „Ó bráhmane, v předchozím životě jsem se narodil ve velmi čisté bráhmanské rodině a velmi pečlivě jsem prováděl všechny obřady přikazované Védami.

Jednoho dne si moje žena přála uctívat Durgu, aby se naše dítě vyléčilo z nemoci. Za tím účelem mě požádala, abych přivedl jednu kozu. Když jsme kozu obětovali v chrámu Matky Durgy, koza mě proklela: „Ó hříšný, nejnižší ze všech, chceš mé děti připravit o otce. Proto se také narodíš jako koza.“ Ó Mádhavo, když nadešel čas mé smrti, získal jsem toto tělo kozy, ale milostí Pána Góvindy si pamatuji na své předchozí životy. Pokud chceš slyšet další zajímavý příběh, pak ti ho budu vyprávět.

Na místě známém jako Kurukšétra, které je schopné udělit osvobození, žil kdysi král jménem Čandrašarma, který pocházel z dynastie boha slunce. Jednou během zatmění slunce si přál dát milodar jednomu bráhmanovi. Součástí tohoto milodaru byl šúdra, jehož tělo bylo zcela černé. Král šel se svým knězem, vykoupal se v posvátném jezeře, oblékl si čisté šaty, potřel se santálovou pastou a vrátil se do svého sídla, kde s oddaností dal milodar kvalifikovanému bráhmanovi. Poté se najednou ze srdce toho černého šúdry zjevil jeden velmi hříšný čandála (pojídač psů) a po chvíli se z těla černého šúdry zjevila i čandálí a oba náhle vstoupili do bráhmana. Bráhman zůstal klidný a začal pronášet devátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, zatímco vzpomínal na Pána Góvindu. Král sledující všechny tyto události byl jako omráčený a neschopný slova. Jakmile se na bráhmanových rtech zjevila slova deváté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, objevili se tam Višnudútové a ty dva čandály zahnali. Král se zeptal bráhmana: „Ó učený, kdo byly ty dvě osoby a kterou mantru jsi pronášel? Na které Božstvo jsi vzpomínal?“ Bráhman odpověděl: „Zosobněný hřích přijal podobu čandály spolu se zosobněnou urážkou v podobě čandálí. Tehdy jsem začal pronášet devátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, která je schopna každého vysvobodit ze všech hrozivých situací. Díky pronášení deváté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty jsem schopen vždy vzpomínat na lotosové nohy Pána Góvindy.“

Když to král vyslechl, naučil se od bráhmana pronášet devátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Postupně se mu podařilo dosáhnout lotosových nohou Pána Góvindy. Když Mádhava vyslechl od kozy toto vyprávění, okamžitě ji propustil a začal denně pronášet devátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a tím také dosáhl lotosových nohou Pána Góvindy.“

Kapitola 10

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, nyní ti popíši slávu desáté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, tak jak ji vyložil Pán Višnu Lakšmí déví, a která sama o sobě představuje cestu do duchovního světa.

V Kášípurí žil jeden bráhman jménem Dhírabuddhi, který mi byl stejně drahý jako Nandí, můj dopravce. Byl neustále klidný a všechny jeho smysly byly zaměřeny na oslavování Pána Krišny. Všude, kam šel, jsem ho s láskou následoval, abych ho mohl chránit a sloužit mu. Když můj věčný služebník Bhringiriddhi viděl mé chování, zeptal se mě: „Jaké druhy askeze a dalších zbožných činností tento vznešený oddaný vykonal, že mu osobně sloužíš?“

Na Bhringiriddhiho dotaz jsem odpověděl takto: „Kdysi jsem si na Kailáš parvatu, v zahradě známé jako Punnága, užíval posezení ve světle měsíce. Najednou se zvedl velký vítr, až se stromy velmi hlasitě roztřásly. Najednou se všude kolem rozprostřel stín, jako kdyby se pohybovala hora. Náhle se na obloze objevil velký pták barvy bouřkového mraku. Mávání jeho křídel způsobovalo třesení stromů a víření prachu. Pták přistál na zemi, poklonil se mi a podal mi krásný lotosový květ. Poté řekl: „Ó Mahádéve, sláva tobě, útočiště všech bytostí. Tvá sláva nemá hranic. Jsi ochránce oddaných, kteří ovládají své smysly. A jsi nejpřednější ze všech oddaných Nejvyššího Pána Krišny. Velké duše jako Brihaspati neustále opěvují tvoji slávu. Ale ani tisícihlavý Ananta Šéša není schopen ji plně popsat, o ptáku jako já s tak malou inteligencí nemluvě.“

Po vyslechnutí ptákovy modlitby jsem se zeptal: „Kdo jsi a odkud jsi přiletěl? Vypadáš jako labuť a máš barvu jako vrána.“ Pták řekl: „Prosím věz, že jsem labutí dopravce Pána Brahmy. Povím ti důvod, proč mi tělo zčernalo.

Poblíž Sauráštry (Suratu) je jedno krásné jezero, odkud pochází tento nádherný nebeský lotos. Nějakou dobu jsem si tam užíval. Když jsem odtamtud odlétal, náhle jsem spadl na zem a mé tělo nabylo této černé barvy. Tehdy jsem si pomyslel: „Jak to, že jsem spadl a jak to, že mé tělo, bílé jako kafr, zčernalo?“ Když jsem takto uvažoval, zaslechl jsem hlas z lotosů v jezeře. „Ó labuti, vstaň. Vyložím ti důvod, proč jsi spadl, a tvé tělo zčernalo.“ Vstal jsem a přemístil se do středu jezera, kde rostlo pět mimořádně krásných lotosů, z nichž vyšla velmi krásná žena. Poté, co jsem ji obřadně obešel, zeptal jsem se na důvod svého pádu. Odpověděla: „Ó černá labuti, přeletěla jsi nade mnou a vzhledem k této urážce tvé tělo nyní zčernalo. Když jsem tě viděla padat, bylo mi tě líto a tak jsem tě zavolala sem. Když jsem otevřela ústa, vůně z nich vycházející okamžitě očistila sedm tisíc černých včel, které ihned dosáhly přijetí do nebeského království. Můj drahý ptačí králi, povím ti o příčině mé moci.

Před třemi životy jsem se narodila v bráhmanské rodině a mé jméno bylo Saródžavadana. Můj otec mě vždy poučoval o zásadách cudnosti, a když jsem se vdala, sloužila jsem svému manželovi velmi věrně. Jedno dne jsem nalezla majnu (černého ptáka) a vzhledem k péči o ni má služba manželovi trpěla. Rozzlobil se a proklel mě: „Ó hříšná ženo, v příštím životě se staneš majnou.“

V příštím životě jsem se stala majnou, ale vzhledem k přísnému následování zásad cudnosti se mi podařilo dostat do styku s nějakými mudrci, kteří mě chovali ve svém ášramu. Starala se o mě dcera jednoho mudrce. Když jsem tam žila, každé ráno a večer jsem slýchala přednášení desáté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, kvůli němuž jsem v dalším životě získala tělo apsary na nebeských planetách jménem Padmávatí. Jednoho dne jsem cestovala v květinovém letadle, když tu jsem uviděla krásný lotos v tomto jezeře. Po příchodu sem jsem si začala užívat ve vodě. Tehdy sem dorazil Durvásá Muni a uviděl mne úplně nahou. Ze strachu z něho jsem okamžitě přijala podobu pěti lotosů. Mé dvě paže se staly dvěma lotosy, nohy se staly dvěma lotosy a zbytek těla se stal pátým lotosem. Z očí Durvásy Muniho vyšlehl oheň: „Ó hříšná, zůstaneš v této podobě sto let.“ Po vyslovení kletby ihned zmizel. Naštěstí jsem byla schopna si zapamatovat desátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. A dnes jsem se této kletby zbavila. Vzhledem k tomu, že jsi mě přeletěl, spadl jsi na zem a tvé tělo zčernalo. Pokud však ode mne vyslechneš desátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, budeš mít možnost se z této situace vysvobodit.“

Když Padmávatí dokončila přednes desáté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, odletěla v letadle na Vaikunthu. Pak jsem přiletěl sem a nabídl ti tento krásný lotos z onoho jezera.“

Pán Šiva pravil: „Potom černá labuť dokončila svůj příběh, okamžitě opustila své tělo a narodila se v bráhmanské rodině jako Dhírabuddhi, který od dětství vždy pronášel desátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty.

Kdokoliv vyslechl jeho pronášení, získal daršan Pána Višnua, který drží šankhu a čakru. Každý, kdo slyšel toto pronášení, ať byl pokleslý, závislý na omamných látkách nebo dokonce vrah bráhmanů, získal daršan Pána Višnua, který drží šankhu a čakru. Z tohoto důvodu, můj drahý Bhringiriddhi, neustále sloužím Dhírabuddhimu.

Má drahá Párvatí, ať je osoba muž či žena, sannjásí nebo grihastha, ve skutečnosti ať se nachází v jakékoliv situaci, pokud pronáší desátou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, získá daršan Pána Višnua.“

Kapitola 11

Pán Šiva pravil: „Nyní ti povím o slávě jedenácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, drahá Párvatí. Není možné vylíčit její úplnou slávu, neboť o ní existují tisíce příběhů. Budu vyprávět pouze jeden z nich.

Na březích řeky Praníty leží velké město jméno Mégánkara, ve kterém je slavný chrám Džagat Íšvary. Džagat Íšvara drží v ruce luk. V tomto městě Mégánkaru žil čistý bráhman jménem Sunanda, který zůstal po celý život brahmačárím.

Sunanda sedával před Pánem Džagat Íšvarou, pronášel jedenáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a vzpomínal na vesmírnou podobu Pána. Pronášením jedenácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty získal úplnou kontrolu nad svými smysly a byl schopen nepřetržitě myslet na Pána Džagat Íšvaru.

Jednou se tento čistý bráhman Sunanda vydal na cestu po svatých místech na březích řeky Godávarí. Navštívil všechna svatá místa počínaje Virádž-tírthou. Na všech svatých místech, která navštívil, se vykoupal a přijal daršan místního vládnoucího božstva. Jednoho dne došel do města Viváha Mandapu. Spolu se svými společníky hledal místo k přespání a nakonec uprostřed města našli dharmašalu, kde se všichni uložili na noc. Když se Sunanda ráno vzbudil, zjistil, že všichni jeho společníci odešli. Zatímco je hledal, setkal se se starostou města, který okamžitě padl k jeho nohám a řekl: „Ó velký mudrci, nevím, kam tvoji společníci odešli, ale mohu říci, že neexistuje žádný oddaný tobě rovný. Nikdy jsem neviděl nikoho tak čistého jako ty. Ó můj drahý bráhmane, žádám tě, abys zůstal v tomto městě.“

Když Sunanda slyšel pokornou žádost starosty města, rozhodl se zůstat několik dní.

Starosta zařídil vše pro Sunandův pohodlný pobyt a sloužil mu ve dne v noci. Po osmi dnech přišel za Sunandou vesničan, který velmi hlasitě naříkal a řekl: „Ó čistý bráhmane, včera v noci jeden rákšasa sežral mého syna.“ Sunanda se zeptal: „Kde ten rákšasa sídlí? A jak to, že sežral tvého syna?“

Vesničan odpověděl: „V tomto městě žije jeden velmi hrozivý rákšasa, který každý den požírá vesničany podle libosti. Jednoho dne jsme k němu všichni šli a požádali ho, aby nás ušetřil, když mu na oplátku opatříme jeho každodenní potravu. Byla postavena jedna dharmašala a všichni pocestní, kteří sem přišli, tam byli posíláni. Když spali, rákšasa je sežral. Takto jsme byli schopni se před tím rákšasou uchránit. Ty jsi se svými společníky přenocoval v té dharmašale, ale rákšasa tě nesežral spolu s ostatními. Důvod ti povím. Minulou noc přišel přítel mého syna, ale já jsem si neuvědomil, že jde o velmi blízkého a drahého přítele mého syna, a tak jsem ho poslal na noc do dharmašaly. Později, když na to můj syn přišel, šel za ním, aby se ho pokusil přivést z dharmašaly zpět, ale když tam přišel, rákšasa ho také pozřel. Dnes ráno jsem šel za rákšasou a zeptal se ho, proč sežral mého syna spolu s ostatními pocestnými. Také jsem se ho zeptal, jestli existuje způsob, jak bych mohl získat svého syna zpět. Rákšasa mi řekl: „Nevěděl jsem, že tvůj syn také přišel do dharmašaly, a tak jsem ho snědl se všemi ostatními. Pokud jde o to získat ho zpět, to bude možné, až budu vysvobozen z tohoto těla rákšasy, což umožní milost osoby, která denně pronáší jedenáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty.

Právě teď je ve městě jeden bráhman, který byl v dharmašale, ale nesnědl jsem ho, protože denně pronáší jedenáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Jestli sedmkrát přednese jedenáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a poté mě pokropí vodou, budu schopen se vysvobodit z prokletí tohoto těla rákšasy.“

Sunanda se zeptal vesničana: „Jaký hřích ta osoba spáchala, že dostala tělo rákšasy?“ Vesničan odpověděl: „Před dávnou dobou v tomto městě žil jeden farmář. Jednoho den střežil pole, když tu nedaleko něho jeden velký sup napadl pocestného. Tehdy šel kolem jeden jógí, a když viděl, jak toho pocestného napadl sup, běžel na pomoc, ale když k němu doběhl, bylo již pozdě. Ten jógí se na farmáře velmi rozzlobil a promluvil k němu takto: „Ten, kdo vidí ostatní v nebezpečí způsobeném lupiči, hady, ohněm, zbraněmi a tak dále, a dokonce i když je schopen jim pomoci, na pomoc jim nepřispěchá, je potrestán Jamarádžem. Po velmi dlouhém utrpení v pekle se narodí jako vlk. A ten, kdo pomůže tomu, kdo pomoc potřebuje, se jistě zalíbí Pánu Višnuovi. Ten, kdo se pokusí zachránit krávu před dravým zvířetem, člověkem nízkého původu nebo zlotřilým vládcem, dosáhne Pána Višnua. Zlomyslný farmáři, viděl jsi toho supa útočit na onoho člověka, ale přesto ses ho nepokusil zachránit. Nyní tě proklínám, aby ses narodil jako rákšasa.“ Farmář řekl: „Hlídal jsem pole celou noc a jsem velmi unavený, tak se mnou měj prosím slitování, ó laskavý mudrci.“ Jógí odpověděl: „Až ti někdo, kdo denně pronáší jedenáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, pokropí hlavu vodou, budeš vysvobozen z této kletby.“

Vesničan řekl: „Můj drahý Sunando, laskavě svou rukou pokrop vodou hlavu tohoto rákšasy.“ Po vyslechnutí tohoto příběhu od vesničana s ním šel Sunanda na místo, kde rákšasa žil a zatímco pronášel jedenáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, pokropil mu hlavu vodou. Rákšasa ihned získal čtyřrukou podobu jakou má Pán Višnu. A nejen on, ale všechny ty tisíce osob, které sežral, také dosáhly čtyřrukých podob, jaké má Pán Višnu. Pak všichni usedli do květinového letadla, které byly posláno, aby je všechny vzalo na Vaikunthu.

Když vesničan viděl ty úžasné události, zeptal se rákšasy, kdo je jeho syn. Rákšasa se začal smát a ukázal na jednu z těch tisíců krásných osob sedících v transcendentním letadle a odpověděl: „To je tvůj syn.“ Vesničan požádal svého syna, aby se s ním vrátil domů. Na tuto otcovu žádost syn s úsměvem odpověděl: „Můj drahý pane, mnohokrát jsi byl můj syn a já jsem byl zase tvůj, ale nyní jsem byl milostí tohoto velkého čistého oddaného Sunandy vysvobozen z tohoto koloběhu rození a umírání a odcházím do svého skutečného domova, na Vaikunthu. Drahý pane, laskavě se odevzdej lotosovým nohám Sunandy, naslouchej od něho jedenácté kapitole Šrímad Bhagavadgíty a také budeš schopen dosáhnout sídla Pána Višnua (Vaikunthy). O tom není pochyb. Tyto nektaru podobné pokyny vzešly z úst Pána Krišny na bojišti Kurukšétře jako odpovědi na otázky jeho přítele Ardžuny. Pouhým nasloucháním a pronášením tohoto rozhovoru lze roztrhnout pevný uzel, který nás poutá v tomto koloběhu rození a umírání.“

Pán Šiva pravil: „Poté, co pronesl tato slova plná moudrosti určená otci, odebral se spolu se všemi ostatními požehnanými dušemi na Vaikunthu. Jeho otec se naučil jedenáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty od Sunandy a velmi brzy také odešel na Vaikunthu.

Má drahá Párvatí, vyslechla jsi slávu jedenácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, která je schopná zničit všechny reakce za hříchy.“

Kapitola 12

Pán Šiva pravil: „Přednesu ti úžasnou slávu dvanácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, milá Párvatí.

Na jihu je významné svaté místo zvané Kolhapur, kde stojí chrám Pánovy božské společnice Mahá Lakšmí. Mahá Lakšmí neustále uctívají všichni polobozi. Toto místo plní všechny touhy. Nachází se tam také Rudragajá. Jednoho dne tam dorazil jeden mladý princ. Jeho tělo mělo barvu zlata. Měl překrásné oči, velmi silná ramena a širokou hruď. Paže měl dlouhé a silné. Když dorazil do Kolhapuru, nejprve šel k jezeru známému jako Manikantha Tírtha, kde se vykoupal a uctil předky. Pak odešel do chrámu Mahá Lakšmí, kde se poklonil a začal se modlit: „Ó Déví, jejíž srdce je plné milosti, která jsi uctívána v celých třech světech a jsi dárkyní veškerého štěstí a matkou stvoření. Sláva tobě, ó útočiště všech živých bytostí. Ó plnitelko všech tužeb, jsi úžasná energie Pána Ačjuty, který udržuje tři světy. Jsi Nejvyšší bohyně. Ó ochránkyně oddaných, sláva tobě. Ó Déví, to Ty plníš touhy oddaných a to Ty je zaměstnáváš službou Pánu Ačjutovi. Jsi věčná a osvobozuješ všechny pokleslé duše. Sláva tobě. Ó Déví, pro blaho a ochranu tří světů přijímáš mnoho podob, jako jsou Ambiká, Bráhmí, Vaišnaví, Mahéšvarí, Varáhí, Mahá Lakšmí, Narasimhí, Indrí, Kumárí, Čandiká, Lakšmí, Sávitrí, Čandrakálá, Róhiní, Paraméšvarí. Sláva tobě, jejíž sláva je neomezená. Buď ke mně prosím milostivá.“

Když Mahá Lakšmí slyšela tyto modlitby, velmi ji potěšily a řekla princi: „Ó princi, velmi jsi mě potěšil. Prosím požádej mě o jakékoliv požehnání, jaké si tvé srdce přeje.“

Princ řekl: „Ó Matko tří světů, můj otec, král Brhadratha, konal slavnou oběť ašvamédha. Před jejím dokončením však zemřel na nemoc. A předtím, než se mi podařilo ji dokončit, někdo ukradl koně, který se toulal po celém světě a byl očištěn jako obětina pro tuto ašvamédhu. Poslal jsem své lidi na všechny strany, aby ho hledali, ale nepodařilo se jim ho najít. Pak jsem se svolením kněze přišel za tebou a modlil se o tvoji pomoc. Pokud jsi se mnou spokojena, laskavě mi pověz, jak mohu dostat toho koně zpět, dokončit ohňovou oběť a tak splnit přání svého otce.“

Mahá Lakšmí pravila: „Ó vznešený princi, u brány mého chrámu žije jeden z velmi vznešených bráhmanů jménem Siddha-samádhi. On dokáže splnit tvé přání.“

Když princ uslyšel tato slova Mahá Lakšmí, šel na místo, kde Siddha-samádhi žil a poklonil se mu. Poté zůstal před Siddha-samádhim tiše stát se sepjatýma rukama. Siddha-samádhi řekl: „Poslala tě matka Mahá Lakšmí, proto splním tvé přání.“

Siddha-samádhi pronesl nějaké mantry a přivedl všechny polobohy. Princ je viděl všechny stát před Siddha-samádhim a čekat na jeho pokyny. Siddha-samádhi jim řekl: „Ó dévové, koně, který patřil tomuto princi a byl připraven pro oběť, v noci odcizil Pán Indra. Laskavě jej přiveďte zpět.“

Polobozi koně okamžitě přivedli a Siddha-samádhi je propustil. Když princ viděl všechny tyto úžasné události, padl k nohám Siddha-samádhiho a zeptal se ho: „Jak jsi dosáhl takové moci, kterou jsem nikdy neviděl a ani neslyšel o nikom jiném, kdo by ji měl? Ó vznešený mudrci, laskavě slyš moji žádost. Můj otec, král Brhadratha, zahájil oběť ašvamédha, ale nečekaně zemřel a tak jsem jeho tělo uchoval ve vařeném oleji. Jestli si přeješ, přiveď ho prosím zpět k životu.“

Když to Siddha-samádhi vyslechl, nepatrně se pousmál a řekl: „Pojďme na místo, kde uchováváš tělo svého otce.“ Když tam přišli, Siddha-samádhi nabral do ruky trochu vody a za pronášení nějakých manter pokropil vodou hlavu mrtvého krále Brhadrathy. Jakmile se voda dotkla jeho hlavy, král se posadil a zeptal se Siddha-samádhiho: „Ó velký oddaný, kdo jsi?“ Princ okamžitě informoval otce o všem, co se stalo. Když to král vyslechl, opakovaně se Siddha-samádhimu klaněl a zeptal se ho, jakou askezi vykonal, že dosáhl takové božské moci. Siddha-samádhi na králův dotaz odpověděl: „Můj drahý králi Brhadratho, denně pronáším dvanáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty.“

Po vyslechnutí těchto slov toho vznešeného oddaného se král naučil od Siddha-samádhiho dvanáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Časem král i jeho syn dosáhli lotosových nohou Pána

Krišny. Také mnoho dalších osob dosáhlo nejvyššího cíle, oddanosti lotosovým nohám Pána Krišny, pronášením dvanácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.“

Kapitola 13

Pán Šiva pravil: „Ó Párvatí, prosím vyslechni neomezenou slávu třinácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, jejíž naslouchání tě učiní velmi šťastnou.

Na jihu teče velká řeka jménem Tungabhadrá, na jejíž březích leží překrásné město Hariharpur. Zde je uctíváno božstvo Pána Šivy známé jako Harihar. Ten, kdo získá jeho daršan, dosáhne příznivých výsledků.

V Hariharpuru žil jeden bráhman jménem Hari-díkšit, který byl velmi učený a žil jednoduchým, odříkavým životem. Jeho ženě lidé říkali Duráčará. Důvodem bylo její pokleslé chování. Se svým manželem mluvila vždy urážlivě a nikdy s ním nespala. Byla neustále drzá na přátele svého manžela a stýkala se s jinými muži, aby uspokojila své chtivé touhy. Byla také závislá na různých druzích omamných látek. Viděla, že se město stále více a více zalidňuje, a tak si postavila v lese malý domek, kde by se mohla scházet se svými milenci.

Jedné noci ji velmi sužoval chtíč, a protože nebyla schopna najít žádného milence k ukojení chtíče, šla do lesa na místo svých schůzek, aby zjistila, zda tam není některý z jejích milenců. Nikoho tam nenašla a spalována chtíčem začala bloudit po lese v naději, že najde někoho, kdo její chtivé touhy ukojí. Když tak nějakou dobu chodila a pochopila, že ji tělo, smysly a mysl tolik sužují, neboť není schopna ukojit svůj chtíč, zmateně usedla a začala naříkat.

Její pláč zaslechl jeden spící hladový tygr. Vzbudil se a velmi rychle přišel na to místo. Když chtivá žena slyšela tygra přicházet, vstala a myslela si, že určitě přichází někdo, kdo uspokojí její potřeby, ale najednou před sebou uviděla tygra, který se ji chystal roztrhat svými ostrými drápy.

Tehdy ta chtivá žena tygra oslovila: „Ó tygře, proč jsi mě sem přišel zabít? Nejprve mi to pověz a pak mě můžeš zabít.“ Král zvířat Duráčaru nezabil a zasmál se. Pak pověděl tento příběh.

„Na jihu teče řeka jménem Malápahá. Na jejím břehu se rozkládá město Muniparna. Na tomto místě je uctíváno proslulé božstvo Pána Šivy známé jako Paňčalinga. V tom městě jsem se narodil v bráhmanské rodině. Navzdory svému vysokému původu jsem byl velmi chamtivý a neovládal jsem své smysly. Sedával jsem na březích řeky a konal oběti pro osoby, které nebyly způsobilé se jich účastnit. Také jsem jedl v domech materialistů. Shromažďoval jsem více prostředků než je nutné pod záminkou konání obětí a uctívání božstva a používal jsem je pro uspokojení svých smyslů. Také jsem kritizoval ty bráhmany, kteří přísně dodržovali usměrňující zásady, a nikdy jsem nikomu nedal milodar. Pomalu jsem zestárl, vlasy mi zbělely, zuby mi vypadaly, oči zeslábly, ale chtivost hromadit stále více peněz mě přesto neopustila. Jednoho dne jsem omylem přišel do domu nějakých bráhmanů, kteří byli velmi krutí a zkušení podvodníci, abych si vyžebral nějaké jídlo, ale oni na mě poštvali psy. Jeden z těch psů mě kousl do nohy, já jsem upadl a velmi brzy nato zemřel. Potom jsem dostal toto tygří tělo a žiji v tomto nebezpečném lese.

Naštěstí jsem schopen si pamatovat svůj poslední život a v tomto životě neútočím na žádného oddaného, sannjásího ani ctnostnou ženu. Potravou mi jsou pouze hříšné osoby a nestoudné ženy. Jelikož jsi ta nejnestoudnější a nejhříšnější žena, určitě se staneš mým obědem.“

Když tygr skončil vyprávění, hříšnou ženu sežral. Poté ji Jamadútové uvrhli do pekla známého jako Dujada, což je jezero plné výkalů, moči a krve. Na tom špinavém místě musela zůstat deset milionů kalp. Potom byla uvržena do pekla známého jako Raurava, kde zůstala sto manvantar. Pak se opět narodila na Zemi jako čandálí a opět žila stejně hříšným způsobem jako dříve. Kvůli svým hříšným činnostem dostala lepru a tuberkulózu. Shodou okolností a díky štěstí jednou přišla do svatého místa Hariharpuru, poblíž chrámu Džambakádéví (Párvatí). Tam uviděla velkého světce Vásudéva, který vždy pronášel třináctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Vyslechla ji od něho a byla tak zaujata, že ji poslouchala znovu a znovu a tímto nasloucháním byla schopná se vzdát těla čandálí a zcela se zbavit reakcí za minulé hříšné činnosti. Získala podobné čtyřruké tělo jako má Pán Višnu a byla vzata na Vaikunthu.“

Kapitola 14

Pán Šiva pravil: „Ó Párvatí, laskavě ode mě poslyš slávu čtrnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty s nejvyšší pozorností.

Na Simhaladvípu [dnešní Lance] žil král jménem Vikram-vétál. Jednoho dne, když jel do lesa na lov, vzal s sebou svého syna a dva lovecké psy. V lese jednoho psa pustil, aby pronásledoval králíka. Když ho pes pronásledoval, králík vypadal, jako kdyby letěl. Běžel a běžel, až doběhl ke krásné poustevně, kde vládl hluboký klid. Jeleni seděli spokojeně ve stínu stromů, opice radostně pojídaly ovoce z těchto stromů, tygřata si hrála se slůňaty a hadi se plazili přes pávy. V tom lese žil vznešený mudrc Vatsa, který uctíval Pána Krišnu pronášením čtrnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Nedaleko ášramu Mahárádže Vatsy si jeden z jeho žáků myl nohy a přitom pronášel čtrnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Půda byla na tom místě rozblácená. Právě tehdy tam přiběhl králík, uklouzl na tom blátě a ihned získal nebeské tělo. Přiletělo letadlo a vzalo ho na nebeské planety. Za okamžik tam přiběhl i pes hledající králíka, také uklouzl na blátě, opustil psí a získal nebeské tělo a byl také přenesen na nebeské planety.

Když to všechno viděl žák Mahárádže Vatsy, rozesmál se. Král Vikram-vétál poté, co byl svědkem těchto veselých událostí, se zeptal bráhmana: „Jak je možné, že králík a pes odešli do nebe před našima očima?“ Bráhman řekl: „V tomto lese vznešený mudrc jménem Vatsa, který si zcela podmanil své smysly, neustále pronáší čtrnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Já jsem jeho žák a jeho milostí také neustále pronáším čtrnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Vzhledem k tomu, že králík a pes uklouzli na blátě, které vytvořila voda, jež omyla mi nohy, oba dosáhli vyšších planet. Nyní ti řeknu důvod, proč jsem se smál. V Maháráštře je město jménem Pratudhak, kde žil jeden bráhman jménem Kéšava. Byl to ten nejkrutější člověk. Jeho žena se jmenovala Vilobbana. Měla velmi volné mravy a vždy si užívala společnosti jiných mužů. Z toho důvodu se její muž velmi rozhněval a zabil ji. Ve svém příštím životě se stala tím psem a bráhman Kéšava se za své hříšné činnosti stal tím králíkem.“

Pán Šiva pravil: „Po vyslechnutí slávy čtrnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty král Vikram-vétál také začal denně pronášet tuto kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Když opustil tělo, odešel na Vaikunthu, kde se mohl věnovat věčné službě lotosovým nohám Pána Višnua.“

Kapitola 15

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, nyní vyložím slávu patnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Poslouchej pozorně, prosím.

V Gaudadéši žil král jménem Narasimha. Byl tak mocný, že dokázal porazit polobohy. Velitel jeho armády se jmenoval Sarabhmerund. Byl velmi chamtivý a spolu s princem plánoval zabít krále a stát se vládcem Gaudadéše. Dříve než byl schopen svůj plán uskutečnit, však dostal choleru a záhy nato zemřel. V příštím životě se stal koněm v zemi známé jako Sindhu. Jako kůň byl velmi krásný a velmi rychle běhal. Měl všechny vlastnosti prvotřídního koně. Jednoho dne ho uviděl syn velmi bohatého muže z Gaudadéše a rozhodl se ho koupit, aby ho prodal králi Gaudadéše. Po zakoupení koně ho vzal do hlavního města Gaudadéše. Když dorazil do města, vydal se rovnou do králova paláce a požádal stráže, aby informovaly krále o jeho příjezdu.

Když přišel před krále, král se ho zeptal: „Co tě sem přivádí?“ Obchodník odpověděl: „Ó králi, v Sindhu jsem nalezl koně nejvyšší kvality, jemuž rovného nelze nalézt v celém vesmíru. Zaplatil jsem za něj velmi mnoho peněz.“ Král nařídil: „Okamžitě toho koně přiveď.“ Kůň byl velmi rychle přiveden před krále, kterého výborné vlastnosti koně velmi potěšily. Když si ho král prohlédl, zaplatil bez rozmýšlení obchodníkovi částku, o kterou požádal.

Po několika dnech se král rozhodl jet na hon. Posadil se na toho koně a vyjel do lesa, kde spatřil jelena a ihned se pustil do jeho pronásledování. Následoval jelena na všechny strany, kam zamířil. Po nějaké době zanechal svoji družinu daleko vzadu. Po dlouhém honu se velmi unavil, dostal žízeň a zastavil se, aby si odpočinul. Přivázal koně k větvi stromu a posadil se na velký kámen.

Po chvíli spatřil kus pergamenu unášeného větrem, který přistál vedle něj na kameni. Na tom kusu pergamenu byla napsána polovina sloky z patnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Král začal číst, a jakmile vyšel z jeho úst první zvuk, kůň padl na zem a opustil tělo. Získal transcendentní čtyřruké tělo a okamžitě usedl do květinového letadla, které přiletělo z Vaikunthy, aby ho odneslo do toho transcendentního sídla.

Král si všiml, že poblíž stojí krásný ášram obklopený ovocnými stromy. V ášramu seděl bráhman, který si plně podmanil své smysly. Král se bráhmanovi poklonil a se sepjatýma rukama se ho zeptal: „Jak je možné, že se mému koni podařilo dosáhnout Vaikunthy?“ Bráhman, jehož jméno bylo Višnušarmá, odpověděl: „Ó králi, v minulosti jsi měl velitele armády, který byl znám jako Sarabhmerund. Plánoval spolu s princem uchvátit tvůj trůn. Než se mu to však podařilo, dostal choleru a zemřel. Pak se narodil jako onen kůň. Shodou okolností vyslechl nějaká slova z patnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty a dosáhl Vaikunthy.“

Král se bráhmanovi poklonil a vrátil se do svého hlavního města. Opakovaně četl to, co bylo napsáno na pergamenu. Po krátké době jmenoval svého syna králem Gaudadéše a sám odešel do lesa, kde pravidelně pronášel patnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Tak velmi rychle dosáhl lotosových nohou Pána Višnua.“

Kapitola 16

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, nyní ti povím o slávě šestnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.

V Gudžarátu je město jméno Sauráštra (Surat). Své království tam měl král Khadgabáhu a žil si v něm jako další Indra, král nebes. Choval velmi vášnivého sloního samce jménem Arimardana, z jehož spánků vytékala tekutina kvůli jeho hrdosti. Jednoho dne se slon v záchvatu hněvu vyrval ze řetězů, začal ničit sloní stáj a potom začal pobíhat sem a tam a divoce pronásledovat občany. Všichni utíkali tak rychle jak dovedli. Ošetřovatelé slona okamžitě zpravili krále, a když to král uslyšel, šel spolu se svým synem na místo, kde šílený slon byl. Král Khadgabáhu znal umění ovládání divokých slonů. Když dorazil na místo, kde slon řádil, viděl mnoho pošlapaných lidí. Ostatní pobíhali sem a tam, aby slonovi unikli. Právě tehdy, když král sledoval ten chaotický výjev, uviděl jednoho bráhmana, jak se pokojně vrací po koupeli v jezeře. Bráhman tiše pronášel první tři sloky šestnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, která začíná slovem abhayam (nebojácnost). Když lidi viděli, že bráhman kráčí ke slonu, snažili se mu říci, aby se k němu nepřibližoval, ale bráhman si ničeho nevšímal a šel rovnou k tomu šílenému slonu a začal ho hladit. Když slon viděl blížícího se bráhmana, okamžitě ho opustil veškerý hněv a mírumilovně ulehl.

Bráhman slona chvíli poplácal a šel pokojně svou cestou. Když král a všichni občané viděli tyto úžasné události, nevycházeli z údivu. Král okamžitě padl u nohou bráhmana a zeptal se ho: „Jakou askezi a uctívání jsi provedl, že jsi dosáhl takového klidu a tak úžasné moci?“ Bráhman odpověděl: „Denně pronáším určité sloky ze šestnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.“

Pán Šiva pravil: „Král požádal bráhmana, aby přišel do paláce, kde mu věnoval sto zlatých mincí a požádal toho zbožného bráhmana, aby ho naučil pronášet ony verše ze šestnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.

Když král Khadgabáhu pronášel tyto verše již nějakou dobu, jednoho dne šel se svými strážemi na místo, kde byl šílený slon zavřen a nařídil jeho ošetřovatelům, aby ho propustili. Tehdy se občané na krále rozzlobili, protože si mysleli, že slon začne znovu šílet. Král přišel před toho šíleného slona, který ihned ulehl a král ho začal hladit. Poté se vrátil do svého paláce, dosadil na trůn svého syna a odešel do lesa, kde uctíval Pána Krišnu pronášením slok ze šestnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Velmi rychle dosáhl lotosových nohou Pána Krišny.

Každý, kdo pronáší šestnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, ať je jakkoliv hříšný, velmi rychle dosáhne stejného cíle jako král Khadgabáhu: lotosových nohou Pána Krišny.“

Kapitola 17

Pán Šiva pravil: „Má drahá Párvatí, vyslechla si neomezenou slávu šestnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Nyní si laskavě vyslechni nektarovou slávu sedmnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.

Syn krále Khadgabáhua měl služebníka jménem Dušásana, který byl velmi úskočný a výjimečně pošetilý. Dušásana se vsadil s princem, že dokáže na tom slonu jet a vyskočil na něj, i když ho po několika krocích lidi žádali, aby na tom nebezpečném slonu nejezdil. Pošetilý Dušásana však slona bodl a hlasitě ho poháněl vpřed. Náhle se slon velmi rozzuřil a začal divoce pobíhat sem a tam. Dušásana se neudržel a spadl na zem. Slon ho podupal a Dušásana zemřel. Poté se narodil v těle slona na Simhaladvípu, kde žil v královském paláci.

Král Simhaladvípu byl blízkým přítelem krále Khadgabáhua. Jednoho dne se král Simhaladvípu rozhodl poslat toho slona jako dar svému příteli králi Khadgabáhuovi, který potom slona daroval jednomu básníkovi, jenž krále potěšil krásnou poezií.

Básník slona prodal za sto zlatých mincí králi Malvy. Po nějaké době slon smrtelně onemocněl. Když ošetřovatelé viděli, že slon přestal žrát a pít, oznámili to králi. Jakmile se o tom král doslechl, přišel za slonem s nejlepšími lékaři. Tehdy ke králově překvapení slon promluvil: „Můj drahý králi, jsi velmi zbožný a přísný následovník Véd. Vždy uctíváš lotosové nohy Pána Višnua. Měl bys tedy vědět, že tentokrát léky a lékaři nepomohou. V okamžiku smrti nepomohou ani žádné milodary nebo oběti. Pokud ti na mně záleží a chceš mi pomoci, přiveď někoho, kdo denně pronáší sedmnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty.“

Jak slon žádal, král přivedl jednoho vznešeného oddaného, který pravidelně pronášel sedmnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Tento oddaný během pronášení sedmnácté kapitoly pokropil slona vodou, a tehdy slon opustil své tělo a získal čtyřruké tělo podobné tomu, jaké má Pán Višnu. Okamžitě usedl do květinového letadla, které bylo posláno, aby ho vzalo na Vaikunthu. Zatímco seděl v letadle, král se ho zeptal na jeho předchozí život. Dušásana mu vše pověděl a odletěl na Vaikunthu. Potom ten nejlepší z lidí, král Malvy, začal pravidelně pronášet sedmnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a po krátké době dosáhl lotosových nohou Pána Krišny.

Kapitola 18

Párvatí pravila: „Můj drahý manželi, vyložil jsi mi slávu sedmnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Nyní mi laskavě vylič slávu osmnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty.“

Pán Šiva řekl: „Ó dcero Himálaje (Párvatí), prosím naslouchej slávě osmnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty, která je vyšší než Védy a je dárkyní neomezené blaženosti. Když vstoupí do uší, zničí všechny hmotné touhy. Pro čistého oddaného je to božský nektar, pro Pána Višnua samotný život a útěcha srdcí Pána Indry, polobohů i vznešených jógích v čele se Sanakou a Sanandou.

Ten, kdo ji pronáší, posílá Jamarádžovy posly daleko pryč. Neexistuje jiné přednášení, které tak rychle dokáže zničit všechny hříchy a osvobodit osobu z trojího utrpení tohoto světa. Nyní poslouchej s velkou oddaností.

Na nejvyšším vrcholu hory Méru leží Amarávatí, které postavil Višvakarmá. V tomto nebeském království polobozi slouží Pánu Indrovi a jeho manželce Sačí. Jednoho dne, zatímco Indra pokojně seděl, uviděl, že tam přišla jedna překrásná osoba, které sloužili služebníci Pána Višnua. Když Pán Indra viděl tu překrásnou mladou osobu, okamžitě spadl ze svého trůnu na zem. Tehdy polobozi, kteří uctívali Indru, zvedli korunu, kterou měl na hlavě a vložili ji na hlavu té překrásné nové osoby. Potom všichni polobozi a další obyvatelé nebeských planet začali árati a zpívali úžasné písně tomuto novému králi Indrovi. Dostavili se tam vznešení rišiové, dali mu svá požehnání, pronášeli védské mantry a gandharvové s apsarami se dali do radostného zpěvu a tance. Tak si nový Indra, který nevykonal obvyklých sto obětí koně, začal užívat stovek různých druhů služeb poskytovaných polobohy a dalšími obyvateli nebeských planet. Když to viděl starý Indra, byl velmi překvapen.

Začal uvažovat: „Tato osoba nikdy nehloubila studny a jezera, nesázela stromy pro blaho druhých a když bylo sucho, nerozdávala obilí jako milodary. Nikdy nevykonala žádné ohňové oběti ani velké rozdávání milodarů na svatých místech. Jak se jí tedy podařilo získat můj trůn?“ Starý Indra se s velkým neklidem v mysli odebral k oceánu mléka, aby se modlil k Pánu Višnuovi. Když se mu podařilo získat daršan Pána Višnua, zeptal se ho: „Můj drahý Pane Višnu, v minulosti jsem vykonal mnoho obětí a ostatní zbožné činnosti, za což jsem byl korunován vládcem nebes. Teď sem ale přišla další osoba a zaujala mé místo krále nebes. Tato osoba ve svém životě nikdy nevykonala žádné úžasné velké zbožné činy ani žádné velké védské oběti. Jak je tedy možné, že se jí podařilo získat můj trůn?“

Pán Višnu pravil: „Můj drahý Indro, ta vznešená duše denně pronášela osmnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty. Každý den během svého života pronášela pět slok z této kapitoly a za to získala výsledky všemožných zbožných činností a obětí a po mnoha letech požitku jako král nebes dosáhne Mého osobního sídla. Pokud budeš rovněž pronášet osmnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, můžeš také dosáhnout Mého božského sídla.“

Po vyslechnutí slov Pána Višnua přijal Pán Indra podobu bráhmana a šel na břeh řeky Godávarí, kde spatřil velmi posvátné město Kalégrám. Na tomto místě sídlí Nejvyšší Pán ve své podobě Kaléšvy. Poblíž města, na břehu Godávarí, seděl jeden velmi čistý bráhman, který byl velmi milostivý a porozuměl nejvyššímu cíli a tajemství védské literatury. Denně seděl na tom místě a pronášel sloky osmnácté kapitoly Šrímad Bhagavadgíty. Když ho Pán Indra uviděl, velmi se zaradoval. Okamžitě padl u jeho lotosových nohou a požádal ho, aby ho naučil osmnácté kapitole Šrímad Bhagavadgíty. Poté, co Pán Indra nějakou dobu pronášel osmnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty, podařilo se mu dosáhnout nejvyššího sídla, Višnulóky. Když tam dospěl, uvědomil si, že radost, které si užíval jako král Indra spolu s polobohy, nebyla ve srovnání s tím ničím.

Má drahá Párvatí, z tohoto důvodu vznešení mudrci pronášejí zejména tuto osmnáctou kapitolu Šrímad Bhagavadgíty a tak velmi rychle dosahují lotosových nohou Pána Višnua.

Každý, kdo slyší nebo studuje tuto Gítá Mahátmju, velmi rychle zničí všechny hříchy, které nahromadil. A ten, kdo si pamatuje tento rozhovor s velkou vírou, dosáhne výsledků všech druhů zbožných činností a velkých obětí, a poté, co si užíval všech světských radostí, dosáhne sídla Pána Višnua.“

Gítá Mahátmja

Varáha Purána

(číst na konci dne věnovanému studiu Gíty)

Šrí Ganéšája namah! Gópálakrišnája namah!

dharovaca
bhagavan paramesana bhaktir avyabhicarini
prarabdham bhujya manasya katham bhavati he Praho

Země pravila: Ó Bhagaváne, Nejvyšší Pane! Jak se může projevit neochvějná oddanost u toho, kdo je pohroužen ve svých prarabdha karmách (světském životě), ó Pane? (1)

sri visnur uvaca
prarabdham bhujyamano hi gitabhya saratah sada
sa muktah sa sukhi loke karmana nopalipyate

Pán Višnu pravil: Ten, kdo je pravidelně studuje Gítu, bude osvobozen, i když se věnuje světským povinnostem. Je v tomto světě šťastný. Není poután karmou. (2)

maha papadi papani gita dhyanam karoti cet
kvacit sparsam na kurvanti nalini dalam ambuvat

Tak jako voda nesmáčí list lotosu, hříchy neposkvrňují toho, kdo pravidelně pronáší Gítu. (3)

gitayah pustakam yatra yatra pathah pravartate
tatra sarvani tirthani prayagadini tatra vai

Všechna svatá poutní místa jako Prajág a další sídlí v místě, kde je uložena a čtena Gítá. (4)

sarve devas ca rsayo yoginah pannagas ca ye
gopala gopika va pi naradoddhava parsadaih

(Sídlí tam) všichni dévové, mudrci, jógí, božští hadi, gópové, gópí (přátele a oddaní Pána Krišny), Nárada, Uddhava a ostatní. (5)

sahayo jayate sighram yatra gita pravartate
yatra gita vicaras ca pathanam pathanam srutam
tatraham niscitam prthvi nivasami sadaiva hi

Pomoc přichází rychle tam, kde je Gítá přednášena, ó Země. Trvale sídlím tam, kde se čte, naslouchá, vyučuje a kde se o ní medituje! (6)

gitasraye 'ham tisthami gita me cottamam grham
gita jnanam upasritya trin lokan palayamy aham

Přijímám útočiště v Gítě a Gítá je Mé nejlepší sídlo. Chráním tři světy poznáním Gíty. (7)

gita me parama vidya brahmarupa na samsayah
ardhamatra 'ksara nitya svanirvacya padatmika

Gítá je Mou svrchovanou vědou, která je nepochybně podobou Brahmanu, Ardhamátry (pranavy óm), věčné a nepopsatelné záře Átmy. (8)

cidanandena krsnena prokta svamukhato 'rjuna
veda trayi parananda tatvarthajnana samyuta

Svými vlastními ústy ji přednesl vševědoucí Pán Krišna Ardžunovi. Obsahuje esenci Véd - poznání reality. Oplývá svrchovanou blažeností. (9)

Komentář: Gítá obsahuje smetanu Véd a Upanišad. Proto je univerzálním písmem vhodným pro lidi všech povah a všech věkových kategorií.

yo astadasa japen nityam naro niscala manasah
jnana siddhim sa labhate tato yanti param padam

Ten, kdo pronáší osmnáct kapitol Bhagavadgíty denně s čistou a neochvějnou myslí, dosáhne dokonalosti poznání a nejvyššího sídla. (10)

pathe 'asamarthah sampurnam tato 'rdham patham acaret
tada godanajam punyam labhate natra samsayah

Pokud ji osoba nemůže přečíst celou, i když přečte jen polovinu, dosáhne prospěchu darování krávy. O tom není pochyb. (11)

tribhagam pathaman astu ganga snana phalam labhet
sad amsam japaman astu soma yaga phalam labhet

Ten, kdo pronese třetinu, dosáhne výsledku koupele v posvátné řece Ganze, a kdo pronese šestinu, dosáhne výsledku oběti sóma. (12)

eka dhyayam tu yo nityam pathate bhakti samyutah
rudralokam avapnoti gano bhutva vasec ciram

Osoba, která přečte jednu kapitolu s nejvyšší vírou a oddaností, dosáhne Rudralóky a žije tam mnoho let jako gana, služebník Pána Šivy. (13)

adhyayam sloka padam va nityam yah pathate narah
sa yati naratam yavan manvantaram vasundhare

Pokud někdo denně přečte jednu kapitolu nebo dokonce jen část verše, ó Země, zachová si lidské tělo do konce manvantary. (14)

gitayah sloka dasakam sapta panca catustayam
dvau trin ekam tad ardham va slokanam yah pathen narah
candralokam avapnoti varsanam ayutam dhruvam
gita patha samayukto mrto manusatam vrajet

Ten, kdo opakuje deset, sedm, pět, čtyři, tři, dva, jeden nebo dokonce jen polovinu verše, dosáhne Měsíce a žije tam 10 000 let. Umírající člověk zvyklý denně studovat Gítu se znovu narodí jako lidská bytost. (15-16)

gita bhyasam punah krtva labhate muktim uttamam
gitety uccara samyukto mriyamano gatim labhet

Opakovaným studiem Gíty dosáhne osvobození. Vyslovením slova ,Gítá‘ v době smrti osoba dosáhne osvobození. (17)

gitartha sravan asakto mahapapa yuto 'pi va
vaikuntham samavapnoti visnuna saha modate

Ten, kdo oplývá hříchy, ale neustále záměrně naslouchá významu Gíty, odchází do království Boha a raduje se s Pánem Višnuem. (18)

gitartham dhyayate nityam krtva karmani bhurisah
jivanmuktah sa vijneyo dehante paramam padam

Ten, kdo medituje o významu Gíty poté, co vykonal mnoho ctnostných činů, dosáhne po smrti nejvyššího sídla. Měl by být považován za pravého džívanmuktu. (19)

gitam asritya bahavo bubhujuh janakadayah
nirdhuta kalmasa loke gita yatah param padam

Mnoho králů v tomto světě jako Džanaka a další přijalo útočiště u Gíty a očištěno ode všech hříchů dosáhlo nejvyššího sídla. (20)

gitayah pathanam krtva mahatmyam naiva yah pathet
vrtha patho bhavet tasya srama eva hy udahrtah

Ten, kdo po přečtení Gíty nepřečte tuto „Slávu Gíty“, přichází o prospěch a zůstane mu jen námaha. (21)

Komentář: Toto má vyzkoušet a potvrdit víru čtenáře v Bhagavadgítu, která není pouhou filozofickou knihou, ale Božím slovem, a proto by měla být studována s velkou vírou a oddaností. Gítá Mahátmja vytváří tuto oddanost v srdci.

etan mahatmya samyuktam gita bhyasam karoti yah
sa tat phalam avapnoti durlabham gatim apnuyat

Ten, kdo Gítu studuje spolu s touto „Slávou Gíty“, dosáhne výše uvedených plodů a stavu, kterého je jinak velmi obtížné dosáhnout. (22)

suta uvaca
mahatmyam etad gitayah maya proktam sanatanam
gitante ca pathed yas tu yad uktam tat phalam labhet

Súta pravil: Tato věčná vznešenost neboli „Sláva Gíty“, tak jak jsem ji vyložil, by měla být čtena na konci studia Gíty. Tak bude dosaženo uvedených plodů. (23)

iti srivarahapurane srigitamahatmyam sampurnam.

Takto končí „Sláva Gíty“ obsažená ve Varáha Puráně.

Gítá Mahátmja

Šrí Vaišnavíja-tantra-sára

rsaya ucuh
gitayas caiva mahatmyam yathavat suta me vada
pura narayana-ksetre vyasena muninoditam

Mudrci pravili: Ó Súto, prosím, laskavě nám zopakuj slávu Gíty, tak jak ji před dávnou dobou na Nárájana-kšétře vyjevil velký mudrc Šríla Vjásadéva. (1)

suta uvaca
bhadram bhagavata prstam yaddhi guptatamam param
sakyate kena tad vaktum gita-mahatmyam uttamam

Súta pravil: Ó ctihodní, položili jste zcela jistě tu nejslavnější otázku. Vskutku, kdo dokáže popsat svrchovanou, velkolepou slávu Gíty, nejskrytější ze všech pokladů? (2)

krsno janati vai samyak kincit kunti-sutah phalam
vyaso va vyasa-putro va yajna-valkyo ’tha maithilah

Pán Krišna si je té slávy zajisté plně vědom; Ardžuna, syn Kuntí, něco ví o jejím plodu; Vjásadéva, Šukadéva, Jagjavalkja a svatý král Džanaka – ti všichni jsou s ní do jisté míry také obeznámeni. (3)

anye sravanatah srutva lesam sankirtayanti ca
tasmat kincid vadamy atra vyasasyasyan maya srutam

Kromě nich ostatní, kteří o ní slyšeli od sebe navzájem, opěvují nepatrný zlomek její vznešenosti. (4)

sarvopanisado gavo dogdha gopala-nandanah
partho vatsah sudhir-bhokta dugdham gitamrtam mahat

Všechny Upanišady jsou zosobněná kráva a pasáček Šrí Krišna ji dojí. Syn Prithy je zosobněné tele, tento nektar Gíty je vynikající mléko a vysoce inteligentní a cnostné duše si je vychutnávají. (5)

sarathyam arjunasyadau kurvan gitamrtam dadau
loka-trayopakaraya tasmai krsnatmane namah

Na počátku se klaním Pánu Šrí Krišnovi, který přijal pozici Ardžunova vozataje jen proto, aby rozšířiltento nektar Gíty ve prospěch všech tří světů. (6)

samsara-sagaram ghoram tartum icchati yo narah
gita-navam samasadya param yati sukhena sah

Hlupák, který chce překročit oceán hrozivého hmotného utrpení, tak může učinit velmi jednoduše tím, že přijme útočiště na lodi Bhagavadgíty. (7)

gita-jnanam srutam naiva sadaiva bhyasa yogatah
moksam icchati mudhatma yati balaka-hasyatam

Hlupák, který chce dosáhnout osvobození neustálým praktikováním jógy bez naslouchání moudrosti Gíty, si zaslouží posměch dokonce i od dítěte. (8)

ye srnvanti pathanty eva gita-sastram ahar-nisam
na te vai manusa jneya deva-rupa na samsayah

Ten, kdo ve dne v noci naslouchá a pronáší Gítu, nemá být nikdy považován za obyčejnou lidskou bytost. Je nepochybně skutečný bůh. (9)

gita-jnanena sambodham krsna praharjunaya vai
bhakti-tattvam param tatra sa-gunam vatha nirgunam

Pán Krišnačandra chválil nejvyšší princip oddanosti, relativní i absolutní, s cílem osvítit Ardžunu poznáním Gíty. (10)

sopanastadasair evam bhukti-mukti samuccrtaih
kramasas’ citta-suddhih syat prema-bhakty adi karmasu

Tímto způsobem je srdce očištěno poznáním Gíty, žebříku osmnácti kapitol, které vyvracejí všechna učení zastávající smyslový požitek a osvobození (bhukti-mukti). Krok za krokem se rozvíjí kvalifikace k praktikování láskyplné oddané služby. (11)

sadhor gitambhasi snanam samsara-mala-nasanam
sraddha-hinasya tam karyam hasti-snanam vrthaiva tat

Koupáním se v čisté vody Gíty jsou oddaní osvobozeni od světského znečištění. Pokus nevěřících osob o totéž je však naprosto zbytečný, tak jako když se slon vykoupe a následně se vyválí v prachu. (12)

gitayas ca na janati pathanam naiva pathanam
sa eva manuse loke mogha-karma-karo bhavet

Osoba, která neví nic o studiu a vyučování Gíty, nesplnila svou povinnost v lidském těle. (13)

tasmad gitam na janati nadhamas tat paro janah
dhik tasya manusam deham vijnanam kula silatam

Proto neexistuje nikdo pokleslejší než ten, kdo nezná učení Gíty. Jeho rodina, praktiky, představy a lidské tělo jsou zavrženy. (14)

gitartham na vijanati nadhamas tat paro janah
dhik sariram subham silam vibhavantad grhasraman

Neexistuje nikdo pokleslejší než ten, kdo nezná význam Gíty. Jeho krásné tělo, osobnost, bohatství a manželský život jsou zavrženy. (15)

gita-sastram na janati nadhamas tat paro janah
dhik prarabdham pratistham ca pujam danam mahattamam

Neexistuje nikdo pokleslejší než ten, kdo nezná písmo Bhagavadgítu. Jeho činy jsou zavržené, jeho pověst je zavržena a jeho uctívání, rozdávání milodarů a dobré vlastnosti také. (16)

gita-sastre matir nasti sarvam tan nisphalam jaguh
dhik tasya jnana-dataram vratam nistham tapo yasah

Ten, kdo se nestará o svatou Gítu, je známý jako ten, který zklamal ve všech ohledech. Jeho učitel je zavržen, jeho sliby jsou zavrženy a jeho přesvědčení, askeze a pověst také. (17)

gitartha-pathanam nasti nadhamas tat paro janah
gita-gitam na yaj jnanam tad viddhy asura-sammatam
tan mogham dharma-rahitam veda vedanta garhitam

Neexistuje nikdo pokleslejší než ten, kdo nestuduje význam Gíty; a to poznání, které není zpíváno v Gítě, by mělo být známo jako zbytečné, bezbožné, urážlivé vůči Védě a Védántě a démonské. (18)

tasmad dharma-mayi gita sarva jnana-prayojika
sarva-sastra-sara-bhuta visuddha sa visisyate

Proto by měla být Gítě vzdávána veškerá úcta vždy a všude jako zakladatelce veškeré náboženské moudrosti a neposkvrněné podstatě všech svatých písem. (19)

yo ’dhite visnu-parvahe gitam sri hari-vasare
svapan jagrat calan tisthan satrubhir na sa hiyate

Osobu, která studuje Gítu v době svatých festivalových dnů, především postního dne známého jako Ékádaší, nepřátelé nikdy neporazí ať spí či bdí, je v pohybu nebo v klidu. (20)

salagrama silayam va devagare sivalaye
tirthe nadyam pathed gitam saubhagyam Iabhate dhruvam

Ten, kdo pronáší Gítu v přítomnosti božstva šálagráma-šily, v chrámu Nejvyššího Pána, v chrámu Pána Šivy, na svatém poutním místě nebo na břehu svaté řeky, se stane kvalifikovaným příjemcem veškerého štěstí. (21)

devaki-nandanah krsno gita-pathena tusyati
yatha na vedair danena yajna-tirtha-vratadibhih

Syn Dévakí, Nejvyšší Pán Šrí Krsna, nemůže být uspokojen žádným studiem Véd, rozdáváním milodarů, oběťmi, poutními cestami ani sliby tak, jako je uspokojen oddaným pronášením Gíty. (22)

gitadhita ca yenapi bhakti-bhavena cetasa
veda-sastra-puranani tenadhitani sarvasah

Studium Véd a Purán, ve skutečnosti studium všech písem, je ve všech ohledech završeno tím, kdo studuje Gítu s oddaností. (23)

yoga-sthane siddha-pithe silagre sat-sabhasu ca
yajne ca visnu-bhaktaye pathan siddhim param labhet

Nejvyšší dokonalosti života dosáhl ten, kdo pronáší Gítu na místě, kde se provádí jógová meditace, na vznešeném poutním místě, před šálagráma-šilou, během konání oběti a zejména ve společnosti oddaných. (24)

gita-pathan ca sravanam yah karoti dine dine
kratavo vajimedhadhyah krtas tena sa-daksinah

Výsledky velkých obětí, jako je například ašvamédha, spolu s odměnami za ně přirozeně dosáhne ten, kdo denně naslouchá a pronáší Gítu. (25)

yah srnoti ca gitartham kirtayaty eva yah param
sravayec ca parartham vai sa prayati param padam

Ten, kdo pozorně naslouchá a opěvuje slávu významu Gíty nebo opakuje tento význam ostatním, dosáhne nejvyššího sídla. (26)

gitayah pustakam suddham yo ’rpayaty eva sadarat
vidhina bhakti-bhavena tasya bharya priya bhavet
yasah-saubhagyam-arogyam labhate natra samsayah
dayitanam priyo bhutva paramam sukham asnute

Ten, kdo s úctou, oddaností a podle předpisů písem daruje tuto posvátnou knihu, Gítu, bude mít oddanou manželku a bezpochyby dosáhne slávy, štěstí a dobrého zdraví. Navíc bude velmi milován blízkými a drahými osobami a bude si užívat velkého štěstí. (27-28)

abhicarodbhavam duhkham vara-sapagatam ca yat
nopasarpati tatraiva yatra gitarcanam grhe

Neštěstí způsobené prokletím nebo černou magií nikdy nemůže vstoupit do domu, kde je uctívána Gítá. (29)

tapa-trayodbhava pida naiva vyadhir bhavet kvacit
na sapo naiva papam ca durgati narakam na ca

V tom domě nikdy neexistuje žádné trojí utrpení ani strach z jakéhokoliv druhu nemoci, prokletí, hříchu nebo neštěstí. (30)

visphotakadayo dehe na badhante kadacana
labhet krsna-pade dasyam bhaktim ca vyabhicarinim

V tom domě se nikdo nenarodí s infikovaným nebo deformovaným tělem a ti, kteří tam bydlí, dosáhnou výlučné a neustálé oddanosti v náladě služebnictví lotosovým nohám Pána Krišny. (31)

jayate satatam sakhyam sarva-jiva-ganaih saha
prarabdham bhunjato vapi gitabhyasa ratasya ca

Osoba, která se věnuje studiu Gíty, získá přátelský vztah ke všem živým bytostem, přestože obdrží reakce svých předchozích činností v tomto světě. (32)

sa muktah sa sukhi loke karmana nopalipyate
maha-papati-papani gitadhyayi karoti cet
na kincit sprsyate tasya nalini-dalam-ambhasa

Tato osoba je osvobozená a šťastná. Přestože jedná v tomto světě, není zapletená. I kdyby se shodou okolností osoba, která studuje Gítu, dopustila výjimečně hrozného hříchu, nemůže jím být ovlivněna, tak jako se listu lotosu nemůže dotknout ani kapka vody. (33)

anacarodbhavam papam avacyadi krtam ca yat
abhaksya-bhaksajam dosam asprsya sparsajam tatha
jnanajnana-krtam nityam indriyair janitam ca yat
tat sarvam nasamayati gita-pathena tat ksanat

Hřích vzniklý z urážlivého chování, řeči nebo jezení zakázaných jídel a hříšné činnosti způsobené smysly a spáchané vědomě či nevědomě v rámci každodenních činností - všechny druhy hříchů jsou okamžitě zničeny oddaným pronášením Gíty. (34-35)

sarvatra pratibhokta ca pratigrhya ca sarvasah
gita-patham prakurvano na lipyeta kadacana

Přestože může přijmout jídlo na všech místech nebo milodary za všech okolností, oddaný přednašeč Gíty se odlišuje tím, že vždy zůstává naprosto nezapleten v těchto činech. (36)

ratna-purnam mahim sarvam pratigrhya vidhanatah
gita-pathena caikena suddha sphatikavat sada

Dokonce i ten, kdo v rozporu s příkazy písem přijme jako milodar tolik drahých šperků, které by pokryly celý povrch Země a oceánů, se stává čistým jako neposkvrněný křišťál pouhým jediným oddaným pronášením Gíty. (37)

yasyantahkaranam nityam gitayam ramate sada
sa sagnikah sada japi kriyavan sa ca panditah

Osobu, jejíž srdce je vždy pohrouženo v Gítě, je zajisté třeba považovat za nesmírně překypující vykonanými oběťmi a neustálým opakováním svatých jmen a manter (džapa). Všechny její činy jsou správné a je vskutku učená (pandita). (38)

darsaniyah sa dhanavan sa yogi jnanavan api
sa eva yajniko yaji sarva-vedartha-darsakah

Je zajisté hodná toho, aby byla viděna (tj. mít její daršan), je opravdu bohatá, je jógí a skutečný učenec. Je znalcem a konatelem oběti a znalcem všech Véd. (39)

gitayah pustakam yatra nitya-pathas ca vartate
tatra sarvani tirthani prayagadini bhutale

Všechna svatá místa v tomto vesmíru jako je Prajág jsou věčně přítomna všude tam, kde je přítomna Gítá, věčná kniha a božská píseň. (40)

nivasanti sada dehe deha-sese ’pi sarvada
sarve devas ca rsayo yogino deha-raksakah

Všichni ochránci těla v podobě polobohů, mudrců či jógích sídlí v těle toho, kdo neustále studuje Gítu, a jsou dokonce přítomni i zániku jeho těla. (41)

gopalo bala-krsno ’pi narada-dhruva-parsadaih
sahayo jayate sighram yatra gita pravartate

Pasáček Pán Šrí Krišna se osobně zjeví jako ochránce v doprovodu svých společníků, jako jsou Nárada a Dhruva, kdekoliv je přednášena Gítá. (42)

yatra gita-vicaras ca pathanam-pathanam tatha
modate tatra sri krsna bhagavan radhaya saha

Nejvyšší Pán Krišna a Jeho božská společnice Šrí Rádhiká jsou milostivě a v nejvyšší extázi přítomni všude tam, kde se diskutuje, studuje a vyučuje Gítá. (43)

sri bhagavan uvaca
gita me hrdayam partha gita me saram uttamam
gita me jnanam aty ugram gita me jnanam avyayam

Nejvyšší Pán řekl: Ó Pártho, Gítá je Mé srdce, Má svrchovaná esence a mocné a nepomíjivé poznání Mě samotného. (44)

gita me cottamam sthanam gita me paramam padam
gita me paramam guhyam gita me paramo guruh

Gítá je Mé svrchované útočiště, Mé svrchované sídlo, Můj nejskrytější poklad a Můj svrchovaný guru. (45)

gitasraye ’ham tisthami gita me paramam grham
gita jnanam samasrtya trilokim palayamy aham

Jsem přítomen v Gítě a Gítá je Mé svrchované sídlo. Pouze poznáním Gíty udržuji tři světy. (46)

gita me parama-vidya brahma-rupa na samsayah
arddha-matra-hara nityam anirvacya-padatmika

Věz beze všech pochyb, že věčně nepopsatelná Gítá je Mé druhé Já, Má svrchovaná moudrost Absolutního v zosobněné podobě. (47)

gita namani vaksyami guhyani srnu pandava
kirtanat sarva-papani vilayam yanti tat ksanat

Ó synu Pándua, nyní vyslovím svatá jména Gíty, jejichž zpíváním jsou všechny hříchy okamžitě zničeny. Slyš ode Mě tato důvěrná jména: (48)

ganga gita ca savitri sita satya pativrata
brahmavalir brahma-vidya tri-sandhya mukta-gehini
arddha-matra cidananda bhavaghni bhranti-nasini
veda-trayi parananda tattvartha-jnana-manjari
ity etani japen nityam naro niscala-manasah
jnana-siddhim labhen nityam tathante paramam padam

Ganga, Gítá, Sávitrí, Sítá, Satjá, Pativratá, Brahmaválí, Brahmavidjá, Trisandhjá, Mukta-géhiní, Arddha-mátrá, Čidánandá, Bhavághni, Bhránti-nášiní, Védatrají, Paránandá a Tattvártha-gjána-maňdžarí. Osoba, která s jasnou myslí neustále pronáší tato důvěrná svatá jména, dosáhne dokonalosti božského poznání a na konci života svrchovaného sídla. (49-51)

pathe ’samarthah sampurne tad arddham patham acaret
tada go-dana-jam punyam labhate natra samsayah

Osoba by měla pronést nejméně polovinu Gíty, pokud není schopna pronést celý text najednou. Pak bezesporu dosáhne zbožnosti získané darováním krav vhodným příjemcům. (52)

tri-bhagam pathamanas tu soma-yaga-phalam labhet
sad-amsam japamanas tu ganga-snana-phalam labhet

Plodu oběti Sóma dosáhne pronesením jedné třetiny Gíty a výsledku vykoupání se ve svaté řece Ganze pronesením jedné šestiny. (53)

tathadhyaya-dvayam nityam pathamano nirantaram
indra-lokam avapnoti kalpam ekam vased dhruvam

Ten, kdo s plným přesvědčením pravidelně pronáší dvě kapitoly, bezpochyby dosáhne pobytu na planetě Pána Indry po dobu jedné kalpy. (54)

ekam adhyayakam nityam pathate bhakti-samyutah
rudra-lokam avapnoti gano bhutva vasec ciram

Ten, kdo s oddaností pronáší jednu kapitolu denně, dospěje na planetu Pána Šivy a stane se jeho stálým společníkem. (55)

adhyayarddham ca padam va nityam yah pathate janah
prapnoti ravi-lokam sa manvantara-samah satam

Osoba, která pravidelně pronáší polovinu nebo čtvrtinu kapitoly, dosáhne pobytu na Slunci po dobu vlády sta Manuů. (56)

gitayah sloka-dosakam sapta-panca-catustayam
tri-dvy-ekam arddham atha va slokanam yah pathen narah
candra-lokam avapnoti varsanam ayutam tatha

Osoba, která s vírou pronáší deset, sedm, pět, tři, dva, jeden nebo dokonce jen půl verše Gíty, dosáhne pobytu na Měsíci po dobu deseti tisíc let. (57)

gitarddham eka padam ca slokam adhyayam eva ca smarams tyaktva jano deham prayati paramam padam

Ten, kdo v době smrti vzpomíná na polovinu, čtvrtinu, jednu kapitolu či dokonce jen jeden verš Gíty, dosáhne nejvyššího sídla. (58)

gitartham api patham va srnuyad anta-kalatah
maha-pataka yukto ’pi mukti-bhagi bhavej janah

Pronesením nebo vyslechnutím významu Gíty v době smrti i těžce hříšná osoba získá nárok na osvobození. (59)

gita-pustaka samyuktah pranams tyaktva prayati yah
sa vaikuntham avapnoti visnuna saha modate

Ten, jehož s Gítou pojí oddanost, dosáhne v době smrti Vaikunthy a bude žít s Nejvyšším Pánem Višnuem v božské extázi. (60)

gitardhyaya samayukto mrto manusatam vrajet
gitabhyasam punah krtva labhate muktim-uttamam

Ten, kdo se soustředí na pouhou jednu kapitolu Gíty, se po smrti narodí jako člověk. Poté, opětovným studiem Gíty, dosáhne konečného osvobození. (61)

gitety-uccara-samyukto mriyamano gatim labhet

I když v době smrti osoba jen vysloví slovo ,Gítá‘, dosáhne šťastného cíle. (62)

yad yat karma ca sarvatra gita-patha prakirtimat
tat tat karma ca nirdosam bhutva purnatvam apnuyat

Všechny činnosti doprovázené pronášením Gíty se zajisté očistí a stanou se dokonalými. (63)

pitrn-uddisya yah sraddhe gita-patham karoti hi
santustah pitaras tasya nirayad yanti svargatim

Osoba, která pronáší Gítu při pohřebních obřadech (šráddha), potěší své předky, kteří tak opustí peklo a vystoupí do nebe. (64)

gita-pathena santustah pitarah sraddha-tarpitah
pitr-lokam prayanty eva putrasirvada tat parah

Předkové, kterým syn obětoval pohřební úlitby doprovázenou pronášení Gíty, synovi požehnají a vystoupí na nebeskou úroveň známou jako Pitri-loka. (65)

gita pustaka danam ca dhenu puccha samanvitam
krtva ca tad dine samyak krtartha jayate janah

Darovat Gítu společně s vějířem z jačího ocasu umožní člověku dosáhnout toho dne plného úspěchu. (66)

pustakam hema-samyuktam gitayah prakaroti yah
dattva vipraya viduse jayate na purna-bhavam

Ten, kdo daruje ve zlatě vázanou Gítu učenému bráhmanovi, se nikdy znovu nenarodí v hmotném světě. (67)

sata pustaka danam ca gitayah prakaroti yah
sa yati brahma-sadanam punar-avrtti durlabham

Ten, kdo daruje sto exemplářů Gíty, dosáhne Brahmapurí, kde dochází ke znovuzrození jen vzácně. (68)

gita-dana prabhavena sapta-kalpa-mitah samah
visnu-lokam avapyante visnuna saha modate

Účinek darování Gíty je takový, že duše, která dosáhla planety Pána Višnua na dobu sedmi kalp, se sdružuje s Nejvyšším Pánem Višnuem v božské extázi. (69)

samyak srutva ca gitartham pustakam yah pradapayet
tasmai pritah sri bhagavan dadati manasepsitam

Osoba vyplní všechny své touhy potěšením Nejvyššího Pána, pokud vyslechne úplný význam Gíty a potom ji daruje bráhmanovi. (70)

na srnoti na pathati gitam-amrta-rupinim
hastat tyaktvamrtam praptam sa naro visam asnute

Ten, kdo nepronáší ani neposlouchá Gítu, která je ztělesněním nektaru, pouští z ruky nektar, aby se napil jedu. (71)

janah samsara-duhkharto gita jnanam sama labhet
pitva gitamrtam loke labdhva bhaktim sukhi-bhavet

Poté, co objevily poznání Gíty a pily její nektar, osoby postižené utrpením koloběhu rození a umírání přijmou útočiště v oddanosti Nejvyššímu Pánu a stanou se opravdu šťastnými. (72)

gitam asritya bahavo bubhujuh janakadayah
nirdhuta-kalmasa loke gatas te paramam padam

Mnoho svatých králů jako král Džanaka přijalo útočiště v poznání Gíty a prosti hříchu dosáhli nejvyššího sídla. (73)

gitasu na viseso ’sti janesuccavacesu ca
jnanesv eva samagresu sama brahma-svarupini

Při pronášení Gíty se nebere v úvahu vysoký či nízký původ. Z veškerého poznání je Gítá ztělesněním Brahmanu. (74)

yo ’bhimanena garvena gita-nindam karoti ca
sa yati narakam ghoram yavad ahuta-samplavam

Osoba, která ze samolibosti či pýchy uráží Gítu, bude muset zůstat v hrozivém pekle až do doby zániku vesmíru. (75)

ahankarena mudhatma gitartham naiva manyate
kumbhi-pakesu pacyeta yavat kalpa-ksayo bhavet

Nafoukaný pošetilec, jenž uráží význam Gíty, musí zůstat ve vařícím oleji v pekle známém jako Kumbhípáka až do zániku na konci dané kalpy. (76)

gitartham vacyamanam yo na srnoti samasatah
sa sukara-bhavam yonim anekam adhigacchati

Osoba, která sice zevrubně opěvuje význam Gíty, ale nenaslouchá o něm, se opakovaně rodí v lůně vepřů. (77)

cauryah krtva ca gitayam pustakam ya samanayet
na tasya saphalam kincit pathanam ca vrtha bhavet

Osoba, která získá Gítu krádeží, je neúspěšná ve veškerém svém snažení a dokonce i její studium a pronášení této knihy jsou jen ztrátou času. (78)

yah srutva naiva gitam ca modate paramarthatah
naiva tasya phalam loke pramattasya yatha sramah

Ten, kdo neprožije božskou extázi ani po vyslechnutí Gíty, se snaží bezvýsledně jako tvrdě pracující šílenec. (79)

gitam srutva hiranyam ca bhojyam pattambaram tatha
nivedayet pradanartham pritaye paramatmanah

Po vyslechnutí Gíty je třeba darovat zlato, jídlo a hedvábný oděv bráhmanovi pro potěšení Nejvyššího Pána. (80)

vacakam pujayet bhaktya dravya vastrady upaskaraih
anekair bahudha pritya tusyatam bhagavan harih

Pro transcendentní potěšení Nejvyššího Pána Hariho se musí s oddaností uctít mluvčí Gíty darováním oděvu a mnoha druhů darů. (81)

suta uvaca
mahatmyam etad gitayah krsna proktam puratanam
gitante pathate yas tu yathokta phala-bhag bhavet

Súta pravil: Ten, kdo po pronesení Gíty pronáší tuto věčnou Slávu (Mahátmju) Gíty tak, jak ji vyslovil Pán Šrí Krišna, se může podílet na plodu Gíty jak je uvedeno výše. (82)

gitayah pathanam krtva mahatmyam naiva yah pathet
vrtha patha-phalam tasya srama eva udahrtah

Ten, kdo po pronesení Gíty nepronese Slávu Gíty, ztrácí plod jejího pronášení. To se tak stává jen zbytečnou námahou. (83)

etan mahatmya-samyuktam gita-patham karoti yah
sraddhaya yah srnoty eva paramam gatim apnuyat

Ten, kdo s vírou pronáší nebo naslouchá Gítu spolu s její Slávou, jistě dosáhne nejvyššího transcendentního sídla. (84)

srutva gitam artha-yuktam mahatmyam yah srnoti ca
tasya punya-phalam loke bhavet sarva-sukhavaham

Kdokoliv s opravdovou vznešenou vírou
naslouchá této Gítě obdařené hlubokým významem,
jeho čistý a svatý zisk přenáší celý jeho život na úroveň
všudypřítomné radosti, sladkosti a půvabu. (85)

iti sri vaisnaviya-tantra-sare
srimad-bhagavad-gita-mahatmyam sampurnam.

Takto končí Sláva Šrí Gíty z Vaišnavíja-tantra-sáry.

Gítá Mahátmja

Ádi Šankaráčárja

gita-sastram idam punyam, yah pathet prayatah puman
visnoh padam avapnoti, bhaya-sokadi-varjitah

Ten, kdo s ovládnutou myslí s oddaností pronáší tuto Bhagavadgítu, která udílí veškerou ctnost, dosáhne Vaikunthy, sídla Pána Višnua, které je prosté všech světských příznaků počínaje strachem a nářkem. (1)

gitadhyayana-silasya, pranayama-parasya ca
naiva santi hi papani, purva-janma-krtani ca

Čte-li někdo Bhagavadgítu velmi upřímně a se vší vážností, pak na něho milostí Pána nebudou působit reakce jeho minulých hříchů. (2)

maline mocanam pumsam, jala-snanam dine dine
sakrd gitamrta-snanam, samsara-mala-nasanam

Osoba se může denně očišťovat koupelí ve vodě, ale když se byť jen jednou vykoupe v nektaru podobné vodě Bhagavadgíty, zcela se zbaví špíny hmotného života. (3)

gita su-gita kartavya, kim anyaih sastra-vistaraih
ya svayam padmanabhasya, mukha-padmad vinihsrta

Jelikož Bhagavadgítu přednesl Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, k čemu je třeba číst jiná védská písma? Tato jediná kniha stačí, protože vzešla z lotosových úst Nejvyššího Pána Padmanábhy, Osobnosti Božství. (4)

bharatamrta-sarvasvam, visnu-vaktrad vinihsrtam
gita-gangodakam pitva, punar janma na vidyate

Ten, kdo pije Ganze podobnou vodu Gíty, božského nektaru Mahábháraty, kterou pronesl samotný Pán Višnu, se již nikdy nenarodí v hmotném světě. (5)

sarvopanisado gavo, dogdha gopala-nandanah
partho vatsah su-dhir bhokta, dugdham gitamrtam mahat

Všechny Upanišady jsou jako kráva, kterou dojí Šrí Krišna, syn pastevce Nandy. Ardžuna, syn Prithy, je telátko, překrásný nektar Gíty je mléko a požehnaní oddaní s čistým intelektem jej s chutí pijí. (6)

ekam sastram devaki-putra-gitam
eko devo devaki-putra eva
eko mantras tasya namani yani
karmapy ekam tasya devasya seva

Stačí jen jedno svaté písmo: Gítá, kterou zpívá syn Dévakí.
Jen jeden bůh: syn Dévakí.
Jen jedna mantra: Jeho svatá jména.
A jen jedna činnost: oddaná služba tomuto Nejvyššímu Pánu, Šrí Krišnovi. (7)