NÁMA HATTA 6 ročník 16 Čandramauli Svámí Svaté vězení Ardžuna – dříve Aaron (vyprávění Ardžuny) „Naprosto dokonalý návrh pro někoho, kdo si to vůbec nezaslouží,“ pomyslel jsem si a na tváři se mi objevil úsměv, protože to mě napadlo jako úplně první věc, když mi bylo představeno vědomí Krišny jedním z Jeho společníků. Před tímto setkáním mě navštěvovali křesťanští a katoličtí kněží, kteří se mnou zcela souhlasili v tom, že půjdu do pekla a že přišli proto, aby se pomodlili za mou duši a co nejvíc mi tuto cestu zpříjemnili. Se vší úctou jsem musel vlídně odmítat jejich nabídku s tím, že tady je cena, kterou musím zaplatit, a že ji musím zaplatit celou. Ptal jsem se jich, jestli vědí, že jsou určité chirurgické zákroky, které se provádějí za plného vědomí. „Cokoliv má pro mě Bůh nachystáno, chci být u toho při plném vědomí. Vaše modlitby jsou jako silná anestetika, ale tohle je něco, čím si potřebuji projít a zažít naplno.“ Nevím, proč jsem jim to říkal, ale když byli pryč, došlo mi, že jsem ve skutečnosti přesvědčil sám sebe, že ať už má přijít cokoli, právě jsem podepsal smlouvu se světem bolesti. Chci tím říct, že tady byla také šance, že do pekla nepůjdu, a v tomto případě bude muset má duše podstoupit duchovní obnovný chirurgický zásah, a na něco takového musíš být nejspíš pořádně vzhůru. Potom se to stalo. Seděl jsem ve své cele a cítil jsem, že teď prožívám svou nejtemnější hodinu, a dalo by se říct, že to byla taková chvíle, kdy lidé, dokonce i když se předtím nikdy nemodlili, věděli, že to je přesně hodina, kdy mají začít. Věřte mi, přál bych si, abych vám mohl říct, že jsem padl na kolena a začal se modlit a pokoj zaplavila záře. Nezačal jsem se modlit ani jsem nic neviděl. Má nejtemnější hodina se proměnila na nejtemnější den. Během té doby jsem začal přemýšlet o svém životě. Vzpomínal jsem, jak jsem jako malý kluk seděl na klíně Boba Marleyho a poslouchal, jak káže cestu rastafariánů. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem v kostele ministroval a jak mě vyhodili, protože jsem vypil všechno víno, které se používá při mši. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl na střední škole zvolen předsedou třídy a přemýšlel o době, kdy jsem cestoval po světě s armádou, a se smutkem jsem přemítal nad tím, kdy jsem sklouzl na druhou stranu a padl dolů, a nad časem, který jsem tam dole strávil. Začal jsem s uměním toho, jak se zvednout nahoru, a zvedal jsem se rychleji, než jsem padal dolů. Říká se, že se mockrát stalo, že se šel někdo opilý koupat a utopil se proto, že si myslel, že plave vzhůru k hladině, ale ve skutečnosti mířil ke dnu. Takhle jsem žil svůj život, a když jsem konečně narazil na dno, má duše byla vážně zraněná. Člověk se z něčeho takového nedostane jen tak. Víš, jak někomu řekneš, že tvá duše krvácí? Zatímco jsem prožíval temnotu ve své cele, zaslechl jsem hlas. Řekl: „Připravte se, máte návštěvu.“ Když mě vedli v doprovodu halou, zahlédl jsem nějakého muže. Podíval jsem se na něho pěkně drsně a usoudil jsem, že není ani kněz, ani právník, a říkal jsem si, jestli náhodou není doktor. Když si na to teď vzpomenu, musím se smát, protože teď vím, že byl všechno to, co mě napadlo, a ještě něco k tomu. Jmenoval se Akhilánanda. I když jsem toho muže nikdy předtím neviděl, přátelil jsem se na střední škole s jeho dcerou Džáhnaví. Díky této skutečnosti jsem mu popřál trochu času, přestože jsem neměl v úmyslu nechat svou temnotu čekat. Vyrazilo mi dech, když mi vysvětloval, že měl nedávno srdeční záchvat a že musel podstoupit operaci. Mám za to, že jsem na něho křičel, když jsem se ho ptal, proč je tady. Vím, že jsem prohrál, protože jsem se na něho usmál nazpátek a řekl „dobrá“, protože jsem zoufale potřeboval pomoc. Zdálo se mi, že uplynul celý život od doby, kdy jsem se předtím na někoho naposledy usmál, a ta temnota začala pomalu vybledat. A až na druhé návštěvě mi začal vysvětlovat důvěrné podrobnosti Bhagavad-gíty. To byla ta nejšílenější věc, protože jsem nemohl najít nic, čím bych mohl zpochybnit to, co mi říká. Bylo to, jako by mi lékař vysvětloval, co je třeba udělat před vstupem na operační sál. Jednoho dne jsem se zeptal, jakou mám naději. Nemyslím si, že dokud si to nepřečte, že se někdy dozví, co jsem tím myslel. Už to bude pět let a temnota se dosud nevrátila. Bhakti Márg Svámí přiletěl z Kanady, aby vedl Akhilánandu v duchovní operaci na mé duši, a já nemohu začít vysvětlovat, jak vzhůru jsem byl během té procedury. Operace byla zcela úspěšná – krvácení se zastavilo. Doktoři mi nakázali, abych už některé věci nikdy nedělal. Nesmím jíst maso. Moje duše to v sobě neudrží. Nesmím nikdy hrát hazardní hry nebo se věnovat nedovolenému sexu, protože tam na mě čeká temnota. Nemohu užívat omamné látky, protože to je chemická válka vůči systému a má duše začne opět krvácet. Jmenuji se Ardžuna dása a toto je popis, jak Pán Krišna operací uzdravil mou duši a srdce a stvořil bojovníka svého světla. Operací bylo samozřejmě zasvěcení do společnosti pro „Jeho“ vědomí (vědomí Krišny) a chtěl bych poděkovat všem mým du chovním bratrům a sestrám v naší rozsáhlé rodině. Vězte, že jsem vám k službám. Šríla Prabhupáda přišel, aby nás všechny osvobodil z vězení vytvořeného naší iluzí hmotného smyslového požitku a hříšných činností Vyprávění Bhakti Márg Svámího o Ardžunovi Skutečné zásluhy za Ardžunův pokrok má Akhilánanda. Je to Akhilánanda, kdo ho pravidelně navštěvuje a vede ho osobním stykem. Dělá úžasnou práci. I když je Ardžuna za mřížemi, nic mu nemůže bránit v dělání duchovního pokroku, pokud bude naslouchat svým dvěma dobrodincům, Akhilánandovi a mně. Ardžuna je přirozený vůdce. Jeho spoluvězni mu naslouchají. Má charisma a morální zásady, díky čemuž k němu lidé vzhlíží a naslouchají mu. Bude podstupovat svůj trest ještě několik dalších let. Myslím, že ho to posílí. Když byli Pánduovci třináct let ve vyhnanství, byly jim odepřeny radosti normálního života, ale jejich trpělivost, odříkání a vytrvalost jim pomohly rozvinout duchovní a tělesnou odolnost. Pokud Ardžuna využije své sádhany a bude nadále učit své přátele tuto f lozof i v těchto natěsno sdílených prostorách, jistě získá Krišnovu přízeň. Očekávám, že se mu to podaří. Vyprávění Akhilánandy o Ardžunově zasvěcení Brzy nás odvedli přes malý dvůr do návštěvních prostor a dali nám uzavřenou místnost s prosklenými zdmi hned stranou větší místnosti, kde seděly všechny ostatní návštěvy se svými příbuznými a přáteli. Aaron dorazil v modré kurtě a s pytlíkem na džapu, který dostal poštou. Velice pozorně vzdal poklony Bhakti Márg Svámímu, který recitoval sanskritské verše. S úctou ho přivítal a nasadil si květinovou girlandu, kterou na sobě předtím měl Bhakti Márg Svámí. Namaloval jsem Aaronovi na čelo jílový tilak za recitace patřičné mantry „Óm Kéšavája namahá.“ Po krátkém neformálním hovoru Bhakti Márg Svámí řekl, že bychom měli začít se zasvěcovacím obřadem. Jelikož nám nebylo dovoleno vykonat tradiční ohňovou oběť, vysvětlil Bhakti Márg Svámí postup a význam přijetí zasvěcení. Aaron soustředěně naslouchal a nakonec byl požádán, aby odříkal čtyři zákazy, které musí zasvěcený oddaný striktně dodržovat – žádné jedení masa, žádné hazardování, žádná intoxikace a žádný nedovolený sex. Aaron také zopakoval slib zpívat každý den nejméně šestnáct kol Hare Krišna mahá-mantry a také svědomitě číst knihy Šríly Prabhupády. Bhakti Márg Svámí potom zpíval na novém růženci, který pak dal Aaronovi. Potom Bhakti Márg Svámí řekl: „Je čas dát bhaktovi Aaronovi jeho nové duchovní jméno.“ Věděl jsem, že Aarona velice zajímalo, jak se bude jmenovat, a že byl z toho i trochu nervózní. A tak když se Bhakti Márg Svámí naklonil dopředu, podal mu nový růženec a řekl, „Tvé duchovní jméno je Ardžuna,“ Aaron sepjal ruce s velkou radostí a úžasem. Podíval se na mě s dojetím a s uznáním, že Pán Krišna opět vyplnil všechny jeho touhy! Šťastně jsme se podělili o mléčnou sladkost (burfi), která byla předtím s láskou nabídnuta Krišnovi, a potom jsme se pohroužili do společného zpívání: „Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare/ Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare.“ To bylo znamení, že obřad je u konce, a my jsme vyšli ven z té malé společenské místnosti, abychom se společně vyfotili. Důstojníci a ostatní návštěvníci se zdáli potěšení z tak nezvyklé podívané na Hare Krišna oddané, kteří na sobě mají vlnící se barevná roucha, květinové girlandy a tilak na takovém místě, jako jsou návštěvní prostory Trumbullského nápravného zařízení. Byli jsme také velice šťastní, když jsme viděli upřímnou duši získat milost Pána Čaitanji Maháprabhua a Šríly Prabhupády. Bhakti Márg Svámí a já jsme se s Ardžunou srdečně rozloučili. Jen neradi jsme se od sebe odlučovali, ještě stále jsme pociťovali blaženost vědomí Krišny a společnost oddaných Krišny. Ardžuna dás mi později napsal, že po celém areálu Trumbullského nápravného zařízení se mluvilo o tom, co se zde odehrálo, a že zažíval novou vlnu zájmu o vědomí Krišny. Bhakti Márg Svámí a já jsme přemítali o všem, co se dnes přihodilo, a připomněli jsme si, jak Šríla Prabhupáda přišel, aby nás všechny osvobodil z vězení vytvořeného naší iluzí hmotného smyslového požitku a hříšných činností. Oba jsme se cítili velice šťastní, že máme nového oddaného Krišny, se kterým se můžeme sdružovat a podporovat ho v tom, aby od nynějška neustále vzpomínal na Krišnu a nikdy na Něho nezapomněl. Z knihy Svaté vězení, svoboda za mřížemi od Čandramauli Svámího; Holy Jail, Freedom within Captivity.